Třezalka tečkovaná

     V naší přírodě jsou bohatě zastoupeny rozličné léčivé rostliny, z nichž mnohé se používají v léčitelství již od nepaměti. Řadí se k nim i třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) z čeledi třezalkovitých (Hypericaceae).
     Jedná se vytrvalou bylinu, jejíž přímá lodyha dosahuje výše až půl metru.
Od června do srpna nasazuje světle žluté květy. Roste na sušších místech, loukách, mezích a stráních.
     Lidově se třezalka označuje jako kořen matky boží, děravec, bylina svatého Jana, čarovník, červený zvoneček.
     Již ve starověku ji znali věhlasní lékaři Dioskorides a Plinius pod názvem hyperikon. Druhové jméno pochází z latinského slova perforatus = provrtaný. Listy jsou na spodní straně hojně posety drobnými tečkami. Při pohledu proti světlu budí dojem proděravělosti.
     Také znamenitý arabský lékař a učenec Avicenna věděl o léčivých vlastnostech této rostliny. Připravoval z ní léky na zanícené rány a spáleniny.
     Staré lékařské knihy se zmiňují o pozoruhodných účincích třezalky. Píše se v nich, že „listí usušené a utlučené na prášek a sypané do zastaralých provalenin a vředů pomáhá k jejich vyhojení. Vodu červeného zvonečku dávají s užitkem píti proti šlaku i proti padoucnici. Pití utlučeného semene se šťávou nebo vodou jitrocelovou pomáhá proti chrlení krve.“
     Ve středověku sloužila třezalka k různým čarodějným praktikám. Pověst tvrdila, že největší moc mají byliny sbírané před svátkem Jana Křtitele (tj. před 24. červnem). Lidé ji nosili při sobě jako ochranu, neboť věřili, že působí proti nočním obludám. Nazývali ji též Fuga Daemonum, protože dým pálené natě údajně vyháněl z domu zlé duchy.
     Takové a podobné pověry o nadpřirozeném a magickém působení přetrvávaly po mnoho staletí. Některé zkreslené názory se dokonce udržely až do poměrně nedávné doby. Současná věda proto přistupuje k minulým poznatkům značně kriticky, avšak nezavrhuje zkušenosti našich předků.
     Například již kdysi dávno si všimli arabští pastevci, že bílé ovce, spásající za slunečného počasí třezalku, onemocněly zvláštní chorobou. Objevily se u nich záněty v oblasti uší, očí a čelistí. Lidé, léčící se třezalkou, zase trpěli kožními ekzémy, závratěmi a bolestmi hlavy. Ukryl-li se však jedinec ve stínu, příznaky rychle vymizely. Příčina tohoto jevu byla dlouho neznáma. Teprve později se ukázalo, že za nepříznivé účinky nese odpovědnost rostlinné barvivo hypericin, které je obsaženo v třezalce. To se stává v organismu biologicky aktivní pouze tehdy, jestliže se projevil přímý vliv slunečních paprsků.
     Kromě barviv jsou v rostlině přítomny třísloviny, živice, organické kyseliny, silice aj.
     Třezalka se vyskytuje v lidovém léčitelství u všech evropských národů jako účinný protizánětlivý a dezinfekční prostředek.
     V tradiční ruské medicíně se používá k zástavě krvácení a též ke zklidnění předrážděné centrální nervové soustavy. Zdejší lidé si ji vysoce cení, neboť prý léčí devadesát devět nemocí.
     Naproti tomu v polském lidovém léčitelství pomáhá odstraňovat bolesti hlavy, poruchy spánku a menstruačního cyklu.
     U nás se třezalka podává při vnitřním krvácení, krvavých průjmech, výskytu střevních parazitů, chorobách jater, revmatismu apod.
     Nejčastěji se z rostliny připravuje čaj. Tři kávové lžičky usušené natě se spaří čtvrt litrem vroucí vody. Směs se odstaví a po patnácti minutách zcedí. Užívá se třikrát denně před jídlem po dobu jednoho měsíce.
     Velkou oblibu si získal třezalkový olej (Oleum hyperici), zhotovený z květů nebo celé nati. Přibližně sto gramů čerstvého rostlinného materiálu se zalije půl litrem olivového nebo slunečnicového oleje. Vše se nechá vyluhovat dva týdny při pokojové teplotě. Po uplynutí této doby se sytě červená tekutina zfiltruje přes plátno.
     Třezalkový olej se vnitřně užívá několikrát denně hlavně při vředové chorobě žaludku. Obsažený v masti se zevně přikládá na popáleniny, křečové žíly, nemocné klouby, neboť urychluje jejich hojení.             
 
 
Publikováno v časopise Naše rodina 26/1988