U lesní studánky se setkali slavík a vrabec.
     Slavíka hned zaujal vrabčí zjev. Vyjel na něho: „Proč o sebe nedbáš?! Děláš našemu společenství jenom ostudu! Podívej se na sebe jak vypadáš! Jsi celý rozčepýřený, neupravený, zanedbaný. Ještě mě ušpiníš!“
     Vrabec pohlédl do vodní tůně. V ten okamžik by se hanbou na místě propadl. Tak moc se styděl.
     Slavík nemilosrdně pokračoval:
     „To máš z toho, že prošmejdíš všechny skládky, vymeteš odporná smetiště.  
     „Nějak se přece musím živit,“ oponoval vrabec.
     „Takový způsob života je trestuhodný! Příživníky jako jsi ty, by měli pro výstrahu zavírat!“
      Opeřenec chtěl něco říci na obranu, ale selhal mu hlas. Ta krutá slova ho bodala do jeho malého srdíčka.
     Slavík ťal dál do živého:            
     „A ten tvůj zpěv! To ani není zpěv - jen takové čim čarara čim čim. Vezmi si příklad ze mně. Lidé obdivují moje nádherné trylky. Až se jim z nich tají dech,“ naparoval se slavík.
     Vrabec souhlasně přikyvovat.  
     „Zbytečně tady s tebou ztrácím čas,“ řekl povýšeně slavík a odletěl.
     Vrabčáka přepadl smutek. Bylo mu do pláče. Nešťastně si povzdechl:
     „Škoda, že jsem se nenarodil jako slavík. Jsem obyčejný, bezvýznamný, nepotřebný!“
     Těžce se mu letělo domů do rodného hnízda. Jako by měl křídla z olova.
     Ve slaměném pelíšku v koruně starého javoru ten večer nemohl usnout. Hlavou se mu honila slavíkova slova. Oči zavřel až nad ránem.
     Pár dnů se vrabec trápil nad svým osudem. Záhy však na celou příhodu zapomněl.
     Jednoho dne poletoval  kolem starého zámku. V nejvyšší věži bylo otevřené okno. Zvědavost mu nedala a nahlédl dovnitř. Na stole stála zlatá klec a v ní byl uvězněný slavík.
Ten, se kterým se kdysi střetl u tůňky.
     Když slavík uviděl vrabce, zahořekoval:
     „Ach, já nešťastný! Již nikdy neuvidím modré nebe, voňavou louku, zurčící potůček. Lidé mě lapili, aby mohli kdykoliv poslouchat můj zpěv.“
     V ten okamžik vrabce zalil nesmírný pocit štěstí. Uvědomil si, že se svoboda nedá ničím vyvážit. Ani zlatem! Už netoužil být zpěvným ptákem! 
     Nechal slavíka slavíkem.  
     Vesele zamával ušmudlanými křídly a vydal směrem k domovu.