Samorostlík klasnatý

    V podhorských a horských listnatých lesích, ale i na pasekách, v roklích, při březích potoků se poměrně hojně vyskytuje samorostlík klasnatý (Actaea  spicata) z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae).
     Lidé ho znají většinou pod různými jmény jako beraní růžky, černý šváb, kruhové koření, Kryštofova tráva, podzemní bez, vranec aj.
     Tato vytrvalá bylina, 30 až 70 cm vysoká, se vyznačuje tím, že nepříjemně zapáchá. Z červenohnědého, uzlovitého oddenku vyrůstá přímá lysá lodyha, z které vystupují dlouze řapíkaté, střídavé, vejčitě zašpičatělé listy. Přibližně v květnu až červnu rozkvétají drobné bílé nebo žlutavé korunní plátky.
     Rodové botanické pojmenování vzniklo údajně z řeckého výrazu aktaia, tj. názvu pro bez černý. Obě rostliny mají totiž podobný tvar listových čepelí. Švédský lékař a přírodovědec Karl Linné, zakladatel odborného vědeckého názvosloví, odvozuje označení od řeckého mytologického lovce Actaeona. Ten byl bohyní lovu Dianou proměněn za trest v jelena a potom rozsápán svými vlastními psy, poněvadž ji spatřil v koupeli nahou.
     Druhový termín spicatus = lat. klasovitý, klasnatý se vztahuje k typu květenství, jež připomíná pravý klas.
     Staré latinské knihy uváděly samorostlík pod tajemným heslem Christophoriana, což v překladu znamená Kryštofova bylina. Kdysi se pevně věřilo v moc svatého Kryštofa, patrona hledačů pokladů. Za pomoci čar a kouzel měla rostlina odhalit šťastlivcům bohatství ukryté v zemi.
     V minulosti považovala medicína kořen (Radix christoforianae, syn. Radix aconiti racemosi) a nať (Herba christoforianae) za spolehlivý narkotický a projímavý prostředek. Tyto rostlinné části dále zklidňovaly předrážděnou centrální nervovou soustavu a zmírňovaly úporné bolesti.
     Dnes se čerstvé oddenky používají v homeopatii ve formě esence D 3 hlavně proti revmatismu a rakovině žaludku.
     Celá bylina je jedovatá. Její šťáva vyvolává zčervenání kůže a záněty. Užitá vnitřně způsobuje dávení, prudké záněty žaludku, závratě, blouznění a zmatenost.
     Za toxické účinky nese zodpovědnost zřejmě protoanemonin, ačkoliv někteří autoři jeho výskyt v rostlině popírají. Výzkumné práce dále potvrdily přítomnost alkaloidu magnoflorinu, tříslovin, sacharidů, organických kyselin. Ukázalo se, že právě kyselina transakonitová vykazuje protirakovinné působení.