Pohádková vyprávěnka o kouzelném ETF

     Povím vám příběh ze života, který mi vyprávěl Tea Brevis Sailor. Jeho hrdinou je urostlý muž jménem Mário a jeho krásná žena Janinka. Mladá dvojice ze střední Evropy.
     Tenkrát byla o práci velká nouze, a tak se rozhodli, že se vydají do světa. Konkrétně do Ameriky. Ze zapadlé vesnice Psí noky si to pěšky namířili do Hamburku. Po několika dnech je uvítalo rušné přístavní město. Protože měli málo peněz, mohli si koupit jen lodní lístek do čtvrté třídy.
     Čekala je dlouhá a strastiplná cesta. Čas si krátili tím, že se z knihy pro samouky učili americký jazyk. Po čtyřech týdnech dorazili do Nového světa.
     Vystoupili z obří lodi a postavili se do dlouhé fronty na odbavování. Uplynula přibližně hodina a konečně stanuli před imigračním úředníkem.
     Ten se obrátil na Mária a řekl: „Co vás vede k tomu, že chcete žít na území Spojených států?“
     Mário odvětil: „Chceme se přesvědčit, zda skutečně funguje tolik vychvalovaný americký sen.“
     Odpověď byrokrata překvapila. S něčím takovým se zatím nesetkal. Pokýval hlavou. Pak jim dal razítko do vstupních pobytových listin.
     Rázem je pohltil velký svět. Stáli tu omámení a zmatení.   
     Jeden muž jim vnutil leták, který v pěti jazycích nabízel dobře placenou práci.
     Bylo rozhodnuto. Osud je zavál do Detroitu. Usadili se na periférii města v pronajatém malém domku s velkou zahradou. Mário pracoval v továrně na automobily. Janinka, která se přejmenovala na Jane, se starala o domácnost.
     Oba se též rozhodli pro změnu příjmení. Do zaslíbené krajiny dorazili jako Flašinetářovi. Uvědomili si, že pro místní obyvatele je takové pojmenování nevyslovitelné. Mário dumal a dumal a pak na to přišel. Vzpomněl si, že se na zaoceánské lodi plavili vlastně jako námořníci.
     „Všichni nás odteďka budou znát jako rodinu Sailor,“
vítězoslavně řekl Mário.
     Život v nové zemi pro ně nebyl lehký. Avšak nestěžovali si.
     Neuplynul ani půlrok, a Jane byla samodruhá.
     Jednou šel Mário z práce a nedaleko uslyšel podivný nářek. Vydal se za tím zvukem a spatřil sedět na lavičce starého šedivého muže. Usedavě vzlykal.
     „Co se ti přihodilo tak strašného, dědečku? Proč pláčeš?“
     Muž k němu vzhlédl a řekl: „Cestou jsem ztratil veškeré peníze a teď nemám na cestu domů.“
     „To přece není neštěstí. Může se to stát každému! Jakou částku potřebuješ?“
     „Deset dolarů.“   
     Mário vytáhl z peněženky požadovanou sumu a podal ji muži.
     „Máš vřelé srdce, Mário! Dnes už téměř na empatického člověka nenarazíš.“
     „Ty mě znáš?“
     „Aby ne, já znám každého!“
     Mário na něj udiveně hleděl.
     „Za tvoji šlechetnost se ti, chlapče, náležitě odměním. Těch deset dolarů si nenechám pro sebe. Vložím je do banky na účet jednoho akumulačního fondu, kde měsíční úrok činí pět procent. A pak se uvidí.“
     Mário té řeči ani za mák nerozuměl.
     Kmet se k němu naklonil a zašeptal:      
     „Mám pro tebe úžasnou novinu. Až přijdeš domů, zažiješ něco neobvyklého.“
     Než se Mario vzpamatoval, kouzelný děda zmizel.
     Cestou Mário přemýšlel, o jaké tajemství by se tak mohlo asi jednat. Nic kloudného ho nenapadlo.
    Když vstoupil do domu, přivítala ho žena s novorozenětem v náručí.
    „Tak to je to milé překvapení!“
    Radostí byl celý bez sebe. Takovou změnu opravdu nečekal.
    Poté, co prvotní štěstí opadlo, vyprávěl Mário Jane, co se mu přihodilo. Žena pozorně poslouchala, a když skončil, pravila:    
     „Těch deset dolarů oželíme. V životě jsme ztratili mnohem více.“
     „Svatá pravda,“ přitakal manžel.
     „Jaké jméno dáme synáčkovi?“ zeptala se Jane.
     Mário přemýšlel a pak řekl: „Proč se neinspirovat historií? Třeba naším králem Václavem. Doma chlapci budeme říkat Vendelín a pro Američany to bude Wendy.“
    Jane s tím návrhem souhlasila.
     Doba neúprosně plynula. Jejich život stereotypně ubíhal. Mário nadále chodil do fabriky. Jane měla na starosti domácí práce. Když Wendy povyrostl, staral se o zahradu. Sázel brambory, pěstoval rajčata a další zeleninu. V září sklízel úrodu jablek, hrušek a broskví. Ohledně zeleniny a ovoce byli soběstační.
     Než se nadáli, Wendy dosáhl věku dvaceti let. Oslava připadla na neděli. Jane upekla dort z ovesných vloček. Plálo na něm dvacet svíček.
     Zrovna když se chystali ke slavnostnímu přípitku pampeliškovým vínem, ozvalo se slabé zaťukání.
     „Kdo to může být? Nikoho jsme na oslavu nepozvali!“
     S napětím čekali, co se bude dít.
     „Vstup, ty, kdož s dobrými úmysly přicházíš,“ řekl Mário.
     Otevřely se dveře a v nich stál šedovlasý stařeček.
     Mário oněměl.
     „Poznáváš mě?“
     „Jakpak by ne, dědoušku!“
     Pozvali stařešinu ke stolu. Připili si na oslavence. Když dopili černou kávu a pozřeli skrojek dortu, stařec se zavrtěl na židli a řekl: „Vzpomínáš si, jak jsem si od tebe půjčil deset dolarů?“
     „Ano, ale to už je tak dávno.“
     „No právě! Dneska je tomu přesně na den dvacet let. Nyní ti je vrátím i s úrokem. Za tu dobu se okotily na jeden milión dvě stě sedmnáct tisíc tři sta devadesát pět dolarů a sedmdesát čtyři centů. Na chlup přesně. Tady máš šek a záleží na vás, jak s obnosem naložíte.“
     „To není možné!“
     Mário tomu nemohl uvěřit.
     „Takové štěstí. Náš americký sen se skutečně splnil!“ zajíkala se Jane.
      Dědeček se bohulibě usmíval. Ještě chvíli s nimi pobyl a pak se rozloučil. Dlouho za ním mávali, než se jim v dáli ztratil z očí.
     A přátelé, tato historka je pravdivá. Ten muž se totiž jmenoval  Mário Tea Brevis Sailor.