Pivoňka lékařská

    Mezi oblíbené okrasné rostliny našich parků a zahrádek patří pivoňka lékařská (Paeonia officinalis) z čeledi pivoňkovitých (Paeoniaceae), lidově označovaná jako růžák nebo růže mariánská.
     Jedná se o vytrvalou bylinu, která dosahuje výše až 70 cm. Jako charakteristické znaky se uvádějí dvakrát trojčetné listy s celokrajnými, podlouhle vejčitými lístky, velké nápadné purpurově nachové až růžové květy, vřetenovité kořenové hlízy.
     Rodové botanické jméno je odvozeno z latinského názvu paionia. Uvedené pojmenování souvisí se jménem lékaře antických bohů Paeona, který údajně objevil léčivou sílu této rostliny. Druhový termín officinalis = v lékařství používaný.
     Z historických pramenů vyplývá, že pivoňka byla zasvěcena bohu Apollónovi.
     O bylině se zmiňuje ve svém rozsáhlém díle antický vzdělanec Pedanius Dioscorides z Anazarby. Tento všestranný učenec zastával názor, že pivoňka vytváří dvě pohlaví od téhož druhu, a to samčí a samičí.
     Ve středověku hrála rostlina důležitou roli při výrobě nápojů lásky, které měly „krev rozpalovat“.
     Význačný renesanční lékař a botanik Petr Ondřej Mathioli ve svém slavném Bylináři píše: „Usušený a utlučený kořen pivoňkový, pitý v množství odpovídajícím mandli ve víně, mlže snadno přivésti nemoc ženskou, zvláště po porodu. Stejným způsobem užívaný krotí bolesti břicha, vyčišťuje žloutenku, polehčuje bolesti ledvin i měchýře, otvírá ucpaná játra a ledviny. Naproti tomu pak zastavuje i stolice a zatvrzuje břicho, když se pije v trpkém víně. Voda pivoňková pálená v květu a kořene posiluje srdce a velice prospívá malým dětem proti božci a psotníku.“
     Dále se v této knize můžeme dočíst toto: „Velice prospěšná proti noční můře, tj. proti takovému neduhu, který člověka ve spaní dusí a tlačí, takže mluviti ani hnouti se nemůže, jest vypíti v medu nebo ve víně utlučených patnáct zrn červené pivoňky.“
     Kdysi se též rostlina používala proti křečím, padoucnici, nervovým nemocem, záduše.
     Je zajímavé, že podobný druh pivoňky předepisovali v minulosti arabští a čínští lékaři pacientům jako tzv. antidiabetikum, tj. lék snižující vysokou hladinu cukru v krvi.
     Odedávna se pivoňka uplatnila v lidovém léčitelství při zažívacích potížích, léčbě močových kamenů, nepravidelné menstruaci.
     Současná medicína používá hlavně květ (Flos paeoniae officinalis; syn. Flos paeoniae rubrae), kořen (Radix paeoniae) nebo semena (Semen paeoniae) jako spasmolytikum, neboť tyto rostlinné části uvolňují nadměrný tonus hladkého svalstva trávicí soustavy, obzvláště žaludku, střev a močových cest. Pivoňka se také osvědčila proti zvracení a průjmům. Výzkumy prokázaly, že napomáhá vylučovat písek a kameny z ledvin.
     Z květních částí a kořene se připravuje zápar, ze semen pak odvar (jedna kávová lžička na šálek vody).
     Nutno zdůraznit, že pivoňka se řadí mezi mírně jedovaté byliny, takže její užívání by mělo být prováděno pod lékařským dohledem.
     Čerstvý kořen pivoňky slouží v homeopatii ke zhotovení tinktury, která léčí revmatismus, hemoroidy, dnu. Zároveň odstraňuje bolesti hlavy, dále deprese, křeče močového měchýře, břišní koliky, průjmy. Má příznivý vliv na léčení některých kožních chorob.
     Hlavní obsahové látky pivoňky tvoří rozmanité anthokyanové glykosidy (peonin, cyanin), třísloviny, barviva, flavonoidy. Někteří autoři tvrdí, že je v rostlině zastoupen alkaloid peregrinin, avšak jiní tento názor popírají. Kořeny (a patrně i květy) obsahují jedovatý glykosid peoninflorin, který v nadměrných dávkách může způsobit poškození ledvin a srdečního svalu.