Oměj šalamounek

     Již od nepaměti se určité rostliny používaly hojně v léčitelství, neboť se jim přisuzovaly magické a mystické vlastnosti. Některé tvořily hlavní součást komplikovaných receptur zejména různých elixírů věčného mládí, nápojů lásky, nesmrtelnosti, zapomnění apod. Teprve poměrně nedávný systematický výzkum kriticky přehodnotil minulé poznatky. Mnohé dřívější oficinální rostliny ztratily své dominantní postavení a byly vyřazeny z praxe, protože se ukázalo, že jejich účinek je pochybný a neopodstatněný. Jiné se uplatnily jen sporadicky. Současný lékopis uvádí pouze několik rostlinných drog. U většiny rostlin ustoupilo terapeutické využití do pozadí, ale jejich toxikologický význam zůstal nadále zachován.
     K této pestré skupině patří i oměj šalamounek, slovensky prilbica modrá (Aconitum napellus L.) z čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae). Je to vytrvalá bylina, dosahující výše až 1,5 m. Z černohnědých kořenových hlíz, které jsou řepovitého tvaru, vyrůstá přímá lodyha s dlouze řapíkatými dlanitodílnými listy. Ta nese v době plné vegetace, tj. v červenci až září, hrozen fialových až tmavě modrých přilbovitých květů.
     Oměj roste na vlhkých horských stráních, pasekách, mýtinách. Vytváří celou řadu odrůd a forem, které se navzájem liší vzhledem a obsahem zastoupených látek. Běžně se též pěstuje pro okrasu v zahrádkách. V Čechách a na Moravě jsou všechny volně rostoucí druhy úplně chráněné, tzn. Nesmí se sbírat nadzemní ani podzemní části rostliny. Na území Slovenska patří k částečně chráněným rostlinám, neboť je povolen jen sběr nadzemních částí.
     Celá rostlina je velmi prudce jedovatá, protože obsahuje terpenické alkaloidy typu akonitinu a stisknu. V rostlině jejich celkové množství kolísá v rozmezí od 0,3 do 1,5 %, někdy až 3 %. K nejvýznamnějším alkaloidům patří akonitin. Po chemické stránce jde o ester, který štěpením poskytuje benzoylakonitin a kyselinu octovou. Další hydrolýzou benzoylakonitinu vzniká akonin a kyselina benzoová. Bylo dokázáno, že uvedené produkty se též nacházejí v droze. Z dalších bazických látek byly izolovány hypakonitin, neolin, napellin, neopellin. Ve stopách byl prokázán efedrin a spartein. Jako průvodní látky se v rostlině vyskytují třísloviny, organické kyseliny (především kyselina akonitová), v hlízách ve velkém množství škrob.
     Pro výrazné toxikologické účinky byl oměj zneužíván již ve starověkém Řecku. Stal se nástrojem k odstraňování nepohodlných osob. Za vlády císaře Trajana bylo jeho pěstování dokonce zakázáno, protože v této souvislosti docházelo k mohutnému rozmachu travičství.
     Počáteční příznaky otravy se projevují nápadným říháním a přeléváním v břiše. Intoxikovaný pociťuje v obličeji horko, jež se postupně přenáší na celé tělo. Na tvářích a na čele vzniká tlačivý tahavý mravenčivý pocit, který se šíří rovněž po celém těle. Vznikají křeče, mnohdy dotyčný zvrací, nastupuje ochrnutí při plném vědomí. Mydriáza (rozšíření zornic) se střídá s miózou (zúžení zornic). Dostavují se bolesti hlavy, závratě, nastává hučení v uších, objevují se zrakové poruchy, doprovázené typickým zeleným viděním. Tep je nepravidelný, tělesná teplota klesá. Smrt nastává v důsledku zástavy tepu nebo dechu.
     Letální dívka čistého akonitinu činí pro člověka asi 2 až 4 mg. Akonitin proto náleží mezi nejprudší rostlinné alkaloidy.
     K léčebným účelům se dříve oměj používal ve formě prášku (Pulvis aconiti), extraktu (Extractum aconiti), sirupu (Sirupus aconiti), lihového výluhu (Tinctura aconiti). Postupem doby byl získán čistý akonitin, resp. jeho soli (dusičnan, síran, chlorid), které umožňovaly přesnější a bezpečnější individuální dávkování.
     Masti a mazání s obsahem akonitinu sloužily zevně k tišení bolestí, aplikovaly se při zánětu trigeminu (trojklanného nervu), při artritidách (záněty kloubů) apod. Pro vysokou toxicitu těchto preparátů došlo k jejich omezení. V současnosti je u nás k dispozici pouze hromadně vyráběný přípravek Pleumolysin kapky, který obsahuje kromě jiného i akonitovou tinkturu, v níž je přesně nastaveno množství účinného alkaloidu. Používá se jako antitusikum (prostředek proti kašli).
     Pro farmaceutické účely se oměj většinou pěstuje. Nejčastěji pochází droga z Balkánu. Při sběru se musí zachovávat nejvyšší opatrnost. Již pouhý dotyk s rostlinou může vyvolat těžce se hojící záněty a puchýře na kůži. Na konci vegetačního období, tj. přibližně v červenci až v září, se vykopávají hlízy zbavené kořenů (Tuber aconiti), výjimečně se sklízejí listy. Nikdy nesmí být sběr svěřen dětem.
     Při pěstování této dekorativní a nevinně vyhlížející květiny si musíme uvědomit, že v sobě skrývá určité nebezpečí, a proto by se neměla vysazovat zejména tam, kde by mohla být potencionálním zdrojem otravy.  
 
                 
(publikováno v časopise Naše léčivé rostliny 6/87, str.168)