V jednom dalekém království žili dlouhou dobu lidé v pokoji a míru. Avšak stalo se, že jejich šťastný život narušila smutná událost. Do země zavítal zlý a panovačný obr. Zabydlel se v tmavé opuštěné jeskyni za hustým lesem. Hned vzkázal králi, že mu zpustoší celé království, pokud nedostane každý den k obědu pět krav, deset ovcí, tucet vypasených vepřů a padesát sudů toho nejlepšího červeného vína. Když panovník uslyšel takový nehorázný požadavek zrudl celý od zlosti.
      "Taková drzost! Snad si ten troufalec nemyslí, že ho budu jen tak zbůhdarma živit."
      Okamžitě vyslal k lesu ozbrojenou družinu svých nejudatnějších rytířů, aby ztrestala opovážlivce.
      Hladový obr stál před slují a netrpělivě vyhlížel povozy, které mu měly dovést potravu. Místo toho spatřil ozbrojené vojsko na koních.
    Velitel nebojácně křikl na velikána:
    "Je-li ti život milý, kliď se odtud."
    Jeho slovy se obr nedal zastrašit. Posměšně zavolal: "Pěkné přivítání jste mi vojáčkové přichystali, jen co je pravda. Za to si zasloužíte náležitou odměnu."
      Než se kdokoliv nadál,obr nabral dech a foukl z plných plic. V tom okamžiku se zdvihla mračna prachu. Současně vznikl takový vichr, že zohýbal koruny okolních stromů až k zemi. Trvalo dlouho než ta mela ustala. Když konečně bouře skončila, nebylo po chrabrých bojovnících ani památky.
      Zpráva o tom, co se přihodilo, vladaře zachmuřila. "Nic naplat," řekl smutně, "musím obrův požadavek splnit."
      Ještě týž den nechal vypravit těžké povozy s nákladem vybraných pochoutek.
      "Snad si obra těmito dary udobříme," utěšoval se panovník.
      Od té doby každý den putovaly vrchovatě naložené vozy ke sluji. Není proto divu, že království postupně chudlo. Jakpak by ne, když muselo krmit takového nenasytu. Po pěti letech postihlo království další neštěstí. Obr oznámil, že hodlá oženit s královskou dcerou, princeznou Alžbětou. Když se král dozvěděl tu zvěst, zbledl jako stěna. Vypadalo to, že nadešla jeho poslední hodinka.
      "Nikdy nevydám tomu bezcitnému tvorovi svoji jedinou milovanou dceru," řekl rozhodně. Přitom pohlédl láskyplně na Alžbětu.
      "Jsi můj nejdražší poklad co mám."
      "Nevezmu-li si obra za muže, otče," pravila princezna, "zahubí celou naši říši. A to zajisté nechceš."
      Král pohladil Alžbětu po plavých vlasech a řekl: "Jsi hodná, dceruško, ale jest-li tě ztratím, nemám už pro nic žít."
      "Ani já tě nechci ztratit, tatínku."
      "Nezbývá nám nic jiného než se smířit s osudem," povzdechl si král.
      Na znamení smutku bylo celé království pokryto černým sametem. Zvony po celý den truchlivě vyzváněly. Všude zněl nářek.
      Tou dobou procházel královstvím statný chasník jménem Matěj. Smuteční výzdoba ho překvapila. Zeptal se jednoho muže, který mu zkřížil cestu.
      "Co znamenají ty černé prapory a fábory? Kdopak vám zemřel, že držíte smutek?"
      Muž vyprávěl Matějovi, co se v jejich zemi přihodilo. Zmínil se i o nešťastném údělu princeznu Alžběty.
      "Je hezká ta vaše princeznička?" vyzvídal Matěj.
      "Nad její krásou oči přecházejí."
      "Když je to tak, musím ji zachránit," řekl odhodlaně mládenec.
      Rozloučil se s oním mužem a rychle spěchal na zámek. Po ohlášení předstoupil před panovníka a bez okolků spustil:
     "Nejjasnější králi. Přišel jsem, abych navždy vaše království zbavil od područí nenáviděného obra."
      Král udiveně hleděl na Matěje. Z toho překvapení málem ztratil řeč. Rychle se vzpamatoval a řekl:
      "Chlapče, ty snad nemáš všech pět pohromadě. Snad mi nechceš namluvit, že sám přemůžeš obra. Nedokázali to ani moji nejsilnější a nejudatnější bojovníci. Dobře ti radím. Odejdi zavčasu z naší země, chceš-li zůstat živ a zdráv."
      Matěj se jen usmál a odvětil:
      "Jako že se Matěj jmenuji, splním to, co jsem tady slíbil."
      Do komnaty vešla princezna. Jakmile ji mladík uviděl, div že se mu z té krásy nezastavilo srdce. Princezna byla ještě krásnější než si myslel. Obrátil se k ní a pravil:
      "Nejjasnější princezno, nezoufej, již zítra vás zbavím toho nevítaného návštěvníka."
     "Kéž bys měl pravdu," řekla smutně Alžběta.
      Před úsvitem se vydal Matěj na cestu. Prošel hustým lesem, přebrodil potok a už stál před slují. Z jeskyně se ozývalo silné chrápání, jako když sto pil řeže dříví.
      Matěj křikl do temného otvoru: "Hej, obře, vylez rychle ven na denní světlo."
      Chvíli se nic nedělo. Než se nadál stál před ním obr. Rozcuchaný, zarostlý a celý špinavý. Očima mžoural kolem sebe. Spustil hromovým hlasem:  "Kdo si to dovolil mě vyrušit z mého spánku!"
      V Matějovi byla malá dušička. Vzpomněl si na princeznu a to mu dodalo odvahy.   
     Zvolal zhurta: "Jsi snad slepý, že mě nevidíš?"
      Teprve nyní uviděl obr Matěje.
      "Za tvoji opovážlivost tě potrestám. Rozmáčknu tě jako malinu," zašklebil se a už natahoval dlouhatánskou ruku k Matějovi.
      Ten rychle řekl: "Jestli mi zkřivíš jenom vlásek na hlavě, pak tě stihne zloba krále všech obrů. Právě se vracím od něho, abych ti vyřídil jeho vzkaz."
      Hromotluk se zarazil. Něco takového nečekal.
      "Říkáš, že tě posílá za mnou král všech obrů?"
      "Přesně tak," trval na svém Matěj. "Cožpak jsi o něm nikdy neslyšel?"
      "No…slyšel," řekl nejistě obr, "ale to už bylo dávno."
      "Tak určitě víš, co by udělal, kdyby se dozvěděl, že nechceš uposlechnout jeho rozkazy," pokračoval přísně Matěj.
      "To ti povídám. Dej si na něj dobrý pozor nebo na tebe pošle toho hrozného pomocníka?"
      "Pomocníka? Jakého pomocníka?" divil se obr.
      Matěj poznal, že obr mnoho chytré kaše nepojedl.
      "No přece obrovského psa. Dal mu příhodné jméno Trhejškubej. Jeho zuby a drápy jsou ostré jako břitva."
      "Říkáš, že má i psa?" polekal se obr.
      "A jakého," lhal Matěj, "král všech obrů ho musí mít přivázaného na ocelových řetězech, sic by každého rozsápal. Běda tomu, na koho by to divoké zvíře poštval. Byl by s ním rázem amen.“
     Bylo vidět, že z toho vyprávění dostal obr strach.
     „A teď pozorně poslouchej, co ti král všech obrů vzkazuje!“pravil Matěj. 
     Obr poslouchal, aby mu neuteklo ani slovíčko.
      „Nejmoudřejší král hledá na svůj zámek správce, který by dohlížel na jeho bohatství. Kdo by chtěl to místo získat, musí splnit alespoň jedno ze třech přání. Chceš to zkusit i ty?"
      Obr se podrbal za uchem. Věděl dobře, že kdyby získal takové místo, určitě by se mu nevedlo špatně.
    Matěj rychle řekl: "Jestli se ti ani jedno nepodaří splnit, tak mu nechoď na oči. Poslal by na tebe to hrozné a děsivé zvíře. Tak jak se rozhodneš?"
      Obr chvilku přemýšlel a pak se otázal  nesměle:
      "Jak zní první přání?"
      Matěj se usmál, neboť věděl předem, že má vyhráno.
      "Tak tedy. První přání. Provlékni nit touto jehlou."
      Podal oba předměty obrovi.
      "Není na světě nic jednoduššího," pomyslel si obr. Jakmile ale uchopil jehlu do mohutné tlapy, stalo se, že mu vypadla a zapadla kamsi do trávy. Marně ji hledal.
      "Vidím, že první zkoušku si nezvládl. Možná v druhé lépe obstojíš."
      Sáhl do mošny a vytáhl dvě vajíčka.
      "Vezmi si každé do ruky, a řekni, které z nich je větší," pravil Matěj.
      Obr se snažil splnit úkol, ale skořápky praskly a ruce mu potřísnily žloutky.
      "Ani teď jsi nepochodil. Zbývá třetí a nejtěžší zkouška."
      Matěj zalovil v mošničce. Vytáhl plátěný pytlíček. Poručil obrovi, aby natáhl ruku. Na ni mu nasypal trochu máku.
      "Nyní spočítej všechna zrnka? Pořádně si to rozmysli. Nepospíchej s odpovědí."
      Obr si přiložil ruku blíže k očím, aby lépe viděl. Jak přitom funěl, mák se rozlétl na všechny strany.
      "Ó běda, přeběda! Co já si ubohý počnu," začal naříkat.
      Toho hned využil Matěj.
     "Jestli chceš vyváznout se zdravou kůží, vezmi nohy na ramena než se tu zprávu dozví obří král. A nikdy se už nevracej."
      Obr na nic nečekal. Rozběhl se a neohlížel se napravo ani nalevo. Záhy zmizel za velkou horou.
      Matěj se vrátil na zámek. Všechno vypověděl králi. Ten se smál až se smíchy prohýbal. Pak řekl: "Jsi nejen statečný, ale i chytrý a všemi mastmi mazaný. S největší radostí ti dám svoji jedinou dceru za ženu. Jestli ovšem budeš chtít," šibalsky se na Matěje usmál.
      "Jakpak bych nechtěl," vyhrkl Matěj.
      A byla svatba. Trvala celých deset dní. Z celé země se všichni sjeli. Starý vladař předal Matějovi žezlo a s ním i celé království. Lidé byli rádi, že mají tak nebojácného mladého vladaře.
     A zazvonil zvonec a pohádky je konec.