V jednom království vládl starý a panovačný král. Kromě toho byl navíc lakomý a chamtivý. Poddaným neustále zvyšoval již tak vysoké daně. Byl posedlý hromaděním  majetku. Čím více ho měl, tím více byl nenasytnější.
     Stala se podivná věc. Králi se v noci zdál jakýsi zvláštní sen. Když se ráno probudil, nemohl si na něj vzpomenout. Kdyby ho zaživa rozkrájeli! Byl z toho celý rozmrzelý. Kudy chodil, všude na něj myslel. Mermomocí chtěl znát jeho obsah.
     Celý den nemluvil o ničem jiném než o svém zapomenutém snu. Od rána do večera se mračil na celý svět.
     „S tím se musí něco udělat!“ pravil rázně.
     Nechal rozhlásit po celém království, že kdo té záhadě přijde na kloub, dostane
 bohatou odměnu.
     Do zámku se začali sjíždět všelijací lidé.
     Jako první přišel brýlatý muž s tlustou knihou podpaždí. Otevřel ji a spustil:
     „Abatyše, abbé, abeceda, abiturient, ....“
     Drmolil slova jako kolovrátek. Krále z toho brněla hlava.
     „Dost! Kdo to má poslouchat!“
     „Výsosti, v této knize jsou všechna slova, začínající na písmeno A. Doma mám další díly. Když vám všechny ty učené svazky přečtu, určitě vám připomenou váš sen.“
     „To bych se načekal,“ řekl nakvašeně král, „já chci mít jasno teď a ne za několik let. Kliď se mi z očí.“
     Učenec zklamaně odešel.
     „Další!“ poručil panovník.
     Otevřely se dveře a vstoupil vrásčitý stařec. Jeho bílé vousy sahaly až na zem.
     „Jsem učený magistr Kartóflbung. Kdyby Vaše Veličenstvo dovolilo, předvedu  novou vědeckou metodu. Zcela spolehlivou!“
     Vytáhl z kapsy jakési papírové kartičky a rozložil je na stůl před krále. Na jedné z nich byl nakreslen džbán, na druhé hodiny, na třetí kočár. Král se na vše díval nechápavě. 
     Mudrc kladl na desku další a další obrázky. Když už mu ani ta nestačila, pokládal obrazce na podlahu, koberec, skříňky.
     “Pohled na některý z těch obrázků Vaší Výsosti jistě připomene onen zapomenutý sen.“
     „To by stačilo!“ řekl přísně král. Byl z toho představení celý rozladěný.
     Na druhý den přicházeli všelijací mágové, kouzelníci, věštci, ale i podvodníci. Všechno jejich úsilí bylo marné. Tak tomu bylo i po další dny. Čas zvolna plynul. Postupně se hlásilo čím dál tím méně zájemců. Koncem měsíce už nepřišel nikdo. Král už nedoufal, že se dozví pravdu o svém snu.
     V polovině druhého měsíce přiběhl komoří a celý udýchaný králi hlásil:
     „Výsosti, je tady nějaký muž, který tvrdí, že odhalí tajemství vašeho snu.“
     „To prohlašovali před ním všichni! Takových tu byly tucty! Zase nějaký povedený taškář,“ pravil téměř bez zájmu král.
     „Tento vypadá docela jinak. “
     „Nuže dobrá. Zavolej toho cizince. Ještě naposled to zkusím.“
     Do komnaty vstoupil uhlazený plavovlasý muž. Vymydlený, čisťounký. Na sobě měl modrý sametový oblek. Vypadal jak ze žurnálu! Radost byla na něj  pohledět.
     Král si ho pozorně prohlížel.
     „Tenhle rozhodně nevypadá jako nepoctivec,“ pomyslel si panovník, „je  úplně jiný než ti předchozí šerdíři a mluvkové.“
     Neznámý se mírně uklonil a pravil:
     „Vznešený králi, mé ctěné jméno je Asterius Pauperus Agostinatus Bonusgluteus Florianus neboli krátce Florián. Studoval jsem všeliké astrologické a metafyzické vědy. Dozvěděl jsem se o tvém trápení. Vím, že tě ten sen tíží jako noční můra. Proto jsem přišel, abych tě zbavil tvých starostí. Odedneška už budeš moci klidně spát.
     „Opravdu? Nenapínej mě a povídej, nebo samou zvědavostí zemřu.“
     Muž se zatvářil tajemně. Jakoby usilovně přemýšlel.
     „Sen to byl vskutku podivuhodný. O tom není pochyb...“
     „Dál, dál,“ pobízel netrpělivě vladař.
     „Tvá vidina byla zahalena velkým tajemstvím. V tom snu jsi spatřil jednu nádhernou zemi. Byla celá ze zlata. Veškeré to bohatství náleželo jen tobě. Když ses probudil, vše zmizelo.  A teď si nemůžeš vzpomenout, kde se ta krajina nachází. Ale já to vím! Vím přesně, kde leží!“
     Král napjatě poslouchal. Okamžitě zatoužil po drahocenných pokladech.
     „Toho muže mi seslalo samo nebe!“ pomyslel si.
     Florián se zadíval na vladařovu tvář.
     „A teď mi , králi, řekni popravdě. Vyložil jsem dobře tvůj sen?“
     Panovník se rozzářil.
     „Přesně do puntíku! Tak tomu skutečně bylo!“                                                                                 
     „To velice rád slyším,“ pravil potěšeně Florián.
     „A teď mi prozraď, kde mám tu nevšední zemi hledat.“
     Učenec řekl:
     „Napřed, králi, za sen zaplať a pak se uvidí.“ 
     Stařec zrovna štědrostí neoplýval. Slib však musel dodržet. Marná sláva.
     „Komorníku, vyplať tomuto věštci z královské pokladnice pět zlatých dukátů,“ nakázal král velkoryse.
     „Výsosti, určitě jste se přeřekl! Chtěl jste říci pětkrát dvacet dukátů, že?“
     Králi to sice nebylo po chuti, ale posléze svolil:
     „Ať je tedy po tvém. Peníze se mi stejně jednou několikanásobně vrátí.“
     Když  Florián obdržel odměnu, naklonil se ke králi a zašeptal mu do ucha:
     „Cesta do zlaté země není vůbec lehká. Je strastiplná a dlouhá. Vede přes  vysoké hory, kamenité cesty, neproniknutelné lesy, divoké řeky a temné močály.“
     Král dychtivě naslouchal, aby mu neuniklo jediné slovíčko.
     „Každé ráno musíš jí tím směrem, kde vychází slunce.“
     „A za jak dlouho tu zemi najdu?“
     Florián pravil rozvážně:  
     „Nedojdeš tam za den či dva. Může to trvat měsíce, možná i roky. A třeba i celý život!“
     „Tak je to tedy! - Nesmím zbytečně ztrácet čas! Musím se co nejrychleji nachystat na cestu,“ řekl vladař a spěšně odkráčel.
     Už se nemohl dočkat.
     Druhý den brzy ráno král odešel tajně ze zámku. Sám bez družiny, aby se o bohatství nemusel s nikým dělit. Tak velká byla jeho touha po mamonu.
     Ten samý den v pravé poledne svolal Florián všechen lid na zámecké nádvoří.
     Vystoupil na balkon a vážným hlasem pravil:     
     „Starý král se rozhodl, že opustí království. Vydal se na předlouhou a svízelnou cestu, z které není návratu. - Nyní je království bez krále!“
     Nikdo však z té zprávy nebyl smutný. Nikdo netruchlil.
     Náhle kdosi zvolal: „Staň se ty, naším krále!“
     Lidé radostně jásali: „Florián králem! Florián králem!“
     Florián tím byl zaskočen, ale nakonec souhlasil. Usedl na královský trůn a od těch dob vládl lidem věrně a spravedlivě. A všichni ho za to měli rádi.
     Na předchozího krále si už nikdo nevzpomněl.
     A jak ten dopadl? Dodnes bloudí světem a hledá tu svou vysněnou zlatou zem. Pevně věří tomu, že ji skutečně jednou najde.