O trpaslíčkovi

     Za kolopenkovým kopcem žil uprostřed nevelké louky v malém hliněném domečku jeden trpaslíček. Jmenoval se Pamilio. Nebyl to už žádný mladík. Na hřbetu měl třicet tři křížků. Za tu dobu si zvykl na samotu a na odloučení.
     Pamilio byl vzdělaný mužíček. Vyznal se ve společenských vědách, ovládal latinu a řečtinu, znal sílu léčivých bylin.
     Každé ráno vyšel před chaloupku a pozoroval východ slunce. Při pohledu na tento přírodní zázrak pocítil uvnitř těla takové teplé pohlazení. Naopak při ošklivém počasí ovládl jeho duši smutek.              
     Po obědě chodil na pravidelnou procházku.
     Jednoho květnového dne se vydal s proutěným košíkem na sběr bylinek. Koš se postupně plnil květy pampelišek, sedmikrásek, mateřídoušky a plicníku. Jak tak procházel krajinou, došel na travnatý palouček. Uprostřed stála mohutná, rozložitá lípa.
     Trpaslíčkovu pozornost upoutala silná větev, která ležela nedaleko statného velikána. Patrně odpadla při silném poryvu větru.
     „Dřevo se bude hodit na otop,“ napadlo ho. 
     Uchopil haluz a táhl ji za sebou. Byla velice těžká, a tak musel skřítek každou chvíli odpočívat. Návrat zpět se protáhl do večerních hodin.      
     Doma pilkou větev rozřezal na malá polínka. Ta uložil na hromádku vedle kamen.
     Jednou nastal nevlídný čas. Obloha se zatáhla těžkými tmavými mraky, z kterých se spustil hustý déšť. Pršelo, pršelo a pršelo. Celé dva dny.
     Pamilia přepadla melancholie. A tehdy si vzpomněl na lipová polénka. Dostal skvělý nápad. Z měkkého lipového dřeva vyřezal malého panáčka.
     Z hadříků mu ušil tvídový kabátek, bavlněnou košilku a sametové kalhoty. Zbytky volské kůže posloužily ke zhotovení slušivých botiček. Pamatoval dokonce na noční oblečení. Květovaný flanel použil na výrobu vzdušného pyžámka.
     Když práci dokončil, podíval se na figurku se zalíbením.
     „Teď zbývá jenom vybrat jméno.“
     Nemusel dlouho přemýšlet.
     „Tělo máš z lípy, latinsky Tilia, tak se budeš jmenovat Tilánek.“
     Od té chvíle si s ním hrál od rána do večera. Už nebyl na světě sám.
     Společnost mu však dělala jenom hračka.  
     „Kdyby ta věc uměla mluvit,“ posteskl si jednou Pamilio.
     Sotva to dořekl, dřevěný panáček obživl.
     „Tatínku!“ pravil na uvítanou.
      „Chlapče, ani nevíš, jaké štěstí mě potkalo!“   
     Rázem bylo Pamiliovi veseleji.  
     Tilánek se v chalupě rychle zabydlel. Osvojil si všechny domácí práce. Vařil, uklízel, pral, žehlil. Když večer nastal klid, vyprávěl  Pamiliovi rozličné příběhy a pohádky.   
     Trpaslíček si pochvaloval, jakého má skvělého pomocníka.
     Bohužel ta doba netrvala dlouho. Tilánek se náhle změnil. Celý den seděl u okna a smutně pozoroval krajinu.
     „Běž ven a proběhni se,“ navrhl mu Pamilio.
     „Co bych dělal venku? Je tam buď velké teplo, anebo zase příliš chladno,“ odvětil pidimužíček          
     Postupně se z Tilánka stal pecivál a lenoch. Proměna nastala i v jeho chování.
     Byl hádavý, urážlivý, prchlivý, neposlušný a nepořádný. Ba co víc. Někdy od časného rána až do pozdního večera mluvil a mluvil. Stále dokola drmolil všelijaké bláboly jako pokažený kolovrátek nebo gramofon.
     Pamilia z těch celodenních žvástů rozbolela hlava. Musel si namíchat směs z vrbové kůry a tužebníkové natě a z ní si uvařil čaj. Když nápoj vypil, svíravá bolest ustala.
     Bohužel časem už bylinky nepomáhaly. Dokonce ani silný odvar z nezralých makovic.
     Také Pamilio se změnil. Nechutnalo mu jíst, měl deprese, nemohl večer usnout. Občas si poplakal. Už to nebyl ten veselý človíček, plný života a radosti. Byl zamlklý, ustaraný, vyhořelý. Za tu dobu zestárl o pět let. Zešedivěl.
     Pamilio jednoho dne zjistil, že mu dochází mouka a cukr. Rozhodl, že se vydá na nákup.
     „Tilánku, zítra musím zajít do města nakoupit nějaké potraviny. Vezmu tě sebou, ať se konečně podíváš mezi lidi a poznáš trochu svět.“
     „Kampak bych chodil. Lidi mě nezajímají. Zůstanu doma!“
     „Jak myslíš,“ pravil trpaslíček.
     Mužík vytáhl z almary malou plátěnou nůši a do ní naskládal léčivé bylinky, včelí med, sušené houby a pampeliškové víno,   
     Druhý den se Pamilio vydal na cestu. Když vycházel z chalupy, pravil: „To ti povídám, Tilánku, buď hodný a nikomu neotvírej.“
     „Žádné strachy, táto!“ odsekl potomek.
     Před domkem trpaslíčka uvítal překrásný den. Nebe bylo bez mráčku, sluníčko příjemně hřálo. Pěkně si vykračoval a prozpěvoval si veselou písničku. Cesta mu rychle ubíhala.
     Ve městě na trhu prodal své zboží a za utržené peníze nakoupil potřebné potraviny.
     Jen na chviličku se zdržel v místním hostinci, kde si dal čepované malé pivo. Osvěžený lahodným nápojem si to odpoledne namířil k domovu.
     Když se blížil k chaloupce, měl podivnou předtuchu. Otevřel opatrně dveře a vstoupil do světnice. Ucítil povědomou a pronikavou vůni.
     Co nevidí! Hotové boží dopuštění! Tilánek ležel rozvalený na zádech na posteli. Ani kožené botičky si nesundal! Spokojeně oddychoval. Vedle pelesti se povalovala prázdná láhev od jeřabinové kořalky. Na stole spatřil převrácené sklenice. Byly v nich zbytky malinové, ostružinové a šípkové marmelády.
     Trpaslíček odložil nůši na zem.
     „Koupil jsem ti dárek, ale nic nedostaneš, nevděčníku! Nezasloužíš si to!“  
     Zlost v něm vřela.
     „Ty jeden ožralo! Nehodný hošíku!“
     Skřítkovo chování překročilo všechny meze. Pohár trpělivosti přetekl.
     V tu chvíli došla Pamiliovi trpělivost. Situaci rázně vyřešil.
     Do šamotových kamen vložil zmuchlané staré noviny. Na ně nakladl suché klestí a smolné borovicové šišky. Pak jenom zbývalo vše podpálit.
     Během chvilky kamna rudě žhnula. Teplota uvnitř dosáhla hodnot jako ve vysoké peci.
     Tilánek tvrdě spal a líbezně se usmíval. Asi se mu zdál nějaký hezký sen.
     Pamilio otevřel dokořán dvířka kamen. Pak opatrně uchopil malého trpaslíčka do náruče.
      „Teď se navždy smaž v ohni pekelném,“ pravil a vhodil tělo do žhnoucích plamenů.
     Rychle zabouchl poklop.
     „Deus tecum!“
     V ten okamžik se venku setmělo. Záhy se zablesklo a ozvala se hromová rána. Celá chaloupka se otřásla v základech.
     Než bys řekl Popocatépetl, bylo opět hrobové ticho. To přerušilo bimbání nástěnných hodin. Právě odbíjely půl osmé. Venku bylo ještě světlo.
     „Kremace skončila! Je dohospodařeno! S trýznitelem je amen!“ oddechl si Pamilio.
     Přistoupil k nástěnnému kalendáři. Tužkou si v něm u šestého července udělal malý černý křížek.
     Od toho dne klidně a spokojeně spal. Opět se těšil na východy slunce. Zase dostal nesmírnou chuť do života…