O pytlákovi Kavkovi

     V osamoceném nízkém zděném domku na konci vesnice Uchošlapy žil mladý vdovec
Kavka se svým nezletilým synem Ignácem. Chalupa stála nedaleko lesa.
     Muž se živil všelijak. Z březového proutí vyráběl košťata, ze suchých rákosových listů pletl košíky, z tvrdého bukového dřeva zhotovoval násady na sekery. Na malém políčku pěstoval tabák, který prodával ve městě na trhu.
     Jednoho podzimního slunného dne nastal zvláštní přírodní úkaz. Během krátkého okamžiku se obloha potáhla černým sametem. Nebylo vidět na krok. Do krajiny vtrhla nezvykle silné bouřka. Vypadalo to, že se blíží konec světa. A tenkrát kdosi zaklepal u Kavků na dubové dveře.
    Záhy se ve světnici objevil mohutný vousatý muž. Takového hromotluka spatřil hospodář poprvé.
    „Co tě k nám přivádí?“ zeptal se Kavka.
    „Jsem Duch Přírody a prchám před zlovolnou mocí Pána Hromů a Blesků. V tvém stavení mě určitě hledat nebude.“
    Netrvalo dlouho a divoká bouře zvolna ustoupila. Nebe se rozjasnilo. Opět vysvitlo blahodárné slunko.
    Příchozí pravil: „Kouzla vládce nebes na čas pominula. Zase se mohu bezpečně vydat na cestu po širém světě. Za to, že jsi mě ukryl, ti daruji tři čarovné věcičky. A to starý ošuntělý kabát. Když si ho oblékneš, budeš neviditelný. Vyšmajdané kožené boty tě zase rychle přenesou do toho nejzastrčenějšího kouta lesa. Když zamíříš touto dřevěnou pokroucenou holí na zvěř, ta se okamžitě skácí mrtvá k zemi.“ 
    S tím se s Kavkou rozloučil. Ten mu nestačil ani poděkovat. 
    Tak se stal nechtěně z Kavky pytlák. Od té chvíle nebyla v usedlosti nouze o čerstvé maso. Jednou donesl z obory divokého králíka, jindy vypaseného bažanta nebo tetřeva. Nejraději měl mladé srnčí.
     Zvěře začalo v lese zvolna ubývat. Hajní hned poznali, že v revíru někdo pytlačí. Nikoho se jim nepodařilo chytit při činu. Kde není žalobce, tam není ani soudce. Kavku nemohli polapit, protože měl na své straně tři kouzelné pomocníky.
    Čas zvolna plynul. Ignác rostl a rostl, až se z něho stal švarný mládenec. Hoch dobře věděl, čím se zabývá jeho otec, avšak o magických nástrojích neměl tušení.
     Občas Kavka ulovil statného jelena. Část masa si ponechal pro vlastní potřebu. Zbytek zvěřiny vložil do dvou proutěných nůší. Společně se synkem se vydal do nedalekého hostince, kde úlovek prodal. Šenkýř byl rád, že může obohatit jídelníček o vzácnou pochoutku. Peníze z lesního pichu se vždy hodily.
     Když Ignác dosáhl plnoletosti, vydal se do vedlejší vesnice na pouť. Tam mu padla do oka jedna neobyčejně pohledná dívka. Jmenovala se Svojnice. Děvče pocházelo z velice chudých poměrů. Bylo sirotek. Svojnice pracovala u zámožného statkáře jako děvečka.
     Slovo dalo slovo a byla veselka. Po svatbě se Svojnice nastěhovala ke Kavkům.    
     Dívka byla skromná a pracovitá. Hned druhý den se rozhodla, že celý dům pořádně uklidí. Ženská ruka v něm dlouhá léta chyběla. Pustila se s chutí do díla. Vysmýčila pavučiny v rozích, zametla síň a vydrhla podlahu, poumývala okna. Chaloupka rázem prokoukla a ožila.
     Navečer se vydal Kavka na lov. Měl velké štěstí, neboť skolit desetiletého paroháče. Schoval ho do kůlny, aby ho Svojnice neviděla.
     Ráno ještě za tmy se Kavka vydal s Ignácem opět do známé hospody.
     Svojnice zůstala v chalupě sama.
     Týž den o poledni přišel do vsi podivný člověk. Vypadal jako potulný žebrák.
S obrovským plátěným pytlem obcházel chalupy.
     Lidé přinášeli děravé hrnce, zrezavělé podnosy, starý nábytek a jiné nepotřebné věci. Všechny ty předměty mizely v bezedném vaku.
     Tulák zavítal i ke Kavkům.
     Svojnice se zbavila starého kolovrátku, děravé peřiny a prasklého porcelánového džbánu. 
     Nuzák se již chystal k odchodu. Žena si náhle vzpomněla na dřevěnou almaru, která stála v rohu zádveří. Když ji otevřela, uviděla zatuchlý mantl, sešlapané škrpály a pokroucenou hůlku. 
     „Samé nepotřebné krámy! Jenom zabírají místo a nejsou k ničemu.“
     Neznámý rozevřel pytel. Rázem v něm skončila ta tři mysteria. 
     Poté opustil vesničku.
     Muži se vrátili domů v pozdních večerních hodinách. Něco málo povečeřeli a po dlouhé strastiplné cestě záhy ulehli.
     Svojnice jim o podivuhodné návštěvě neřekla ani slovo.
     Uplynul týden a Kavka dostal chuť na zaječí pečínku.
     Otevřel skříň. Ta ale byla prázdná. Nevěřil vlastním očím.
     „Kde je kabát a hůl? Kam se poděly boty?“ křičel na celé kolo.
     Ten rámus přivolal Svojnici.
     „Někdo mi zcizil drahocenné předměty!“
     „Drahocenné? Vždyť to bylo bezcenné harampádí!“  
     Hospodyně tomu vůbec nerozuměla. Nechápala, jak někdo může lpět na takových tretkách.
     „Všech těm neužitečností jsem se zbavila.“
     „Zbavila!?“ zařval Kavka, „kam se poděly?“
     „Před časem navštívil naši vesnici jakýsi vetešník, tak jsem mu je dala.“
     „Kterým směrem odešel?“
     Svojnice pokrčila rameny. 
     „Takové neštěstí! Taková pohroma!“ bědoval Kavka.
     „Pantáto, nadarmo oplakáváte ty zbytečnosti. Zítra zajdu do města a koupím vám nový flaušový kabát a pořádné kožené botky. I na tu opěrnou hůl zbydou peníze.“
     Kavka mlčel.
     Po té příhodě byl jako vyměněný. Seděl smutně za stolem. Z místnosti nevytáhl paty. Dobré časy skončily. O zvěřině si mohl nechat jenom zdát. Přestal dokonce mluvit.
     Hajní se divili, že najednou jim v honitbě zvěře neubývá, ba naopak. Už nestačili
obhospodařovat tak rozsáhlé území. 
     Tenkrát si vzpomněli na Kavku. Nabídli mu práci. Ten se zprvu zdráhal, ale nakonec se nechal přemluvit. Už se nemusel stydět za pytláckou minulost. Znovu dostal chuť do života. Vzorně si plnil všechny úkoly a povinnosti. S láskou se věnoval údržbě lesa a krmení všech živých tvorům.