O holohlavém

     Ve Vsetíně na Vepřovické ulici žil v činžovním domě jeden holohlavý muž, jménem Gabriel Thoř, kterému nikdo jinak neřekl než Yul.
     Nevelký byt sdílel s ženou Hlaholicí. Manželství bylo bezdětné.
     Gabriel pracoval jako pomocný dělník v místním pivovaru. Denně si tajně odnesl v kožené tašce dvě lahvová piva, aniž by je zaplatil.
     Říkával: „V takovém objemu se ta dvojčata ztratí jako jehly v kupce sena.“
     Hlaholice byla zaměstnána jako prodavačka ve velkém řeznictví. Každý den nosila domů čerstvé maso. To prý „pokaždé zbylo a nikomu nechybělo“.
     Není divu, že na jídle a pití ušetřili docela pěkné peníze.
     Nežili si špatně.
     Idylické soužití jim vydrželo několik let. Zvrat přišel jako blesk z čistého nebe dvanáctého dubna. Tento fatální den změnil život též jednomu sovětskému občanovi. V devět hodin a sedm minut moskevského času, to je v šest hodin a sedm minut světového času, odstartoval Jurij Gagarin v kosmické lodi Vostok 1 z kosmodromu Bajkonur svůj historický let do kosmu. Tenkrát mu bylo dvacet sedm let.  
     Toho nebohého rána se Gabriel probudil a sáhl si na hlavu.
     „Kde mám vlasy? Kdo mi je sebral?“ křičel jako pominutý.
     „Co řveš? Jaké vlasy?“ podivila se žena.
     „No přece moje vlasy!“
     „Tvoje vlasy? Vždyť jsi o ně přišel před deseti lety. Rok po naší svatbě ti úplně slezly.“
     „To není možné! Ještě včera jsem je měl!“
     „Kdo ti to nakukal? Jsi hotový blázen! Zralý tak na Opavu,“ řekla Hlaholice, „takovou dlouhou dobu ti nechyběly a teď je chceš zpět. Není to divné?“
     Příhoda měla zásadní dopad na jejich dosavadní společný život. Od té doby žili spolu jako bratr a sestra.
     Muž byl čím dál tím více rozmrzelejší. Už mu nechutnalo ani pivo ani maso.
     Pokaždé, když se ráno vzbudil, naříkal: „Moje vlasy! Moje vlasy? Kampak se poděly?“
     „Přestaň už s tím omíláním! Pukne mi z toho hlava!“
     Manželka už ty řeči nemohla poslouchat, a tak mu poradila: „Vyzkoušej nějaký lék na podporu růstu vlasů.“
     Gabriel dostal skvělý nápad. Zašel za jedním místním vyhlášeným léčitelem.
     Muž ho přátelsky přijal. Gabriel mu vylíčil své trápení. Bylinář pak pravil: „Proč jsi za mnou nepřišel již dříve? Mohl jsi mít po problémech.“
     Léčitel otevřel truhlu a vytáhl z ní dva plátěné pytlíky.
     „Co to je?“
     „Nať kopřivy a kořen lopuchu. Do půl litru vroucí vody dáš po polévkové lžíci z každé byliny. Směs povaříš patnáct minut. Když odvar zchladne, budeš si třikrát denně na lebku přikládat obklady.“
     „Pomůže to?“
     „Stoprocentně!“
    „Co jsem dlužný?“
    „Dáš mi pět kilo a jsme vyrovnaní.“
    Gabriel zaplatil a radostně se vracel domů.
     Dva měsíce poctivě prováděl léčebnou kúru. Za tu dobu mu nevyrostl jediný vlásek. Rostlinný prostředek nepomohl.
     „Babské rady! Naletěl jsem podvodníkovi. Zbytečně vyhozené peníze!“
     Neuspěly ani další preparáty nabízené v propagačních letácích. Po jakési černé masti muži vyskákaly na hlavě odporné pupínky. Jiná „zázračná a zaručená“ vlasová vodička mu na temeni vytvořila obrazec, který značně připomínal hákový kříž.
     „Se svastikou na lebce bych se tak leda dostal do kriminálu! Někdo by si to mohl vysvětlovat jako provokaci,“ povzdechl si Gabriel.
     Zklamaný negativními výsledky zavrhl další léčbu.
     Naříkání bylo opět na denním pořádku.
     Hlaholici řekla: „Když jsi je ztratil, tak je běž hledat do světa!“
     Muž zalkal: „Vraťte mi mé vlasy!“
     „Už mám po krk tvého věčného kňučení!“
     Hlaholici došla trpělivost. Vyhodila ho z domu. Okamžitě vyměnila ve dveřích zámek, zablokovala přístup k peněžním účtům.
     Chudák Gabriel skončil na holé ulici bez finančních zdrojů.
     Rodné město opustil týž den. Vydal se východním směrem.  
     Rok nazdařbůh bloudil širým světem. Během svého putování navštívil nejen mnohá velká města, známé metropole, ale též nejzapadlejší vesnice. Protloukal se, jak se dalo. Myl nádobí v restauracích, prodával noviny,
nabízel hypotéky. Vystřídal několik zaměstnání. Živil se jako poslíček, barman, řidič, hlídač, pojišťovací agent, hasič, zahradník a dokonce kouzelník.
     Přitom neustále hledal své vlasy. 
     Dlouhotrvající cesta ho již začala zmáhat. Unavený a vyčerpaný dorazil na úchvatný ostrov Cejlon. Připadal si zde jako v pohádce. Okouzlila ho zdejší pestrá a bujná vegetace. Zamiloval se do zdejší blankytné oblohy.  
     Před jednou opuštěnou svatyní spatřil sedět na schodech stařičkého jednorukého mrzáka. Byl zahalený do hedvábné oranžové tógy.
     „Co pohledá tvůj duch v těchto odlehlých končinách?“ zeptal se mnich.
     „Hledám kus svého já.“
     „Podivuhodná odpověď. Zní jako nějaká hádanka.“
     „Kdepak hádanka,“ řekl Gabriel a rozpovídal se o neštěstí, které ho potkalo.
     Stařec pozorně poslouchal a pak řekl: „Pomohu ti.“
     „Ty?“
     „Ano. Jedině já. Nikdo jiný.“
     „Jak to chceš dokázat?“
     „Dám ti jednu neocenitelnou radu. Půjdeš po této úzké pěšině. Až spatříš sloní ucho, vlezeš do něho. Pak bude následovat volný průběh příštích událostí.“
     „Jak tomu mám rozumět?“
     „Už se mě na nic neptej a jdi, jak jsem ti nakázal.“
     Stařec si položil ruku na prsa a malinko se schoulil. V tu chvíli se proměnil v rezavého ptáka, který v mžiku zmizel za obzorem.
     „Podivní lidé zde žijí,“ pomyslel si Gabriel.   
     Vyrazil na pouť, jak mu poradil onen svatý muž.
     Za necelou hodinu chůze došel na nevelkou travnatou plošinu. Nedaleko ní čněla sněhobílá skála s rozmanitými výstupky a výklenky. Jeden z nich připomínal sloní ucho.
     „Tak ten stařík nelhal!“
     Vyškrábal se na ono místo. Stál před vchodem do jeskyně. Vstoupil dovnitř. Celý prostor ozařovalo jasné namodralé světlo. Vydal se tím zvláštním tunelem. Nad hlavou uslyšel tichou varhanní hudbu a záhy se k ní přidaly ženské hlasy, které splynuly v čistý líbezný chorál.
     Když vyšel ze skály, obklopilo ho hrobové ticho. Ocitl se ve zvláštní krajině. Uviděl podivné stromy. Vypadaly jako smuteční vrby, ale nebyly to vrby. Místo větví z nich visely dlouhé prameny vlasů. Co strom, to jiné zbarvení. Černé, rezavé, bílé, žluté, hnědé. A těch všelijakých nezvyklých odstínů!
     Gabriel byl z toho jako u vytržení.
     „Taková krása! Kéž bych měl na temeni jednu takovou ozdobu.“
     „Co není, může být!“ ozvalo se za ním.
     Gabriel se otočil a spatřil zvláštní ženu. Pod těsným černým sametovým kompletem se rýsovala výstavní postavička. Jeho pohled sklouzl na bujný, dmoucí se dekolt, útlý pas, smyslné hýždě, dlouhé pavoučí nohy. Takovou krasavici vídával na stránkách časopisů pro muže.
     Ta božská dokonalost však měla jednu vadu. Celé to úžasné tělo neslo zelenou ropuší hlavu.
     „Srdečně tě vítám, Yule?“
     „Jmenuji se Gabriel!“
     „Já vím.“
     „Jak říkají tobě?“
     „Bufania Arsinoe von Kraten.“
     „Máš zvláštní jméno. Zní tak aristokraticky.“
     Neznámá se potutelně usmála.   
     „Kdo tě začaroval?“
     „Nikdo.“
     „A co ta tvoje hlava?“
     „S tou jsem se již narodila.“
     Gabriel se rozhlédl po okolí.
     „Kde jsou ostatní obyvatelé?“
     „Žádní tu nejsou. Žiji tady sama. Občas mě navštíví starý otec. Však s tebou nedávno hovořil.“
     „Ten jednoruký? To byl tvůj…“ 
     „Jaká barva vlasů by se ti líbila?“ zeptala se náhle Bufania.
     „Kdysi jsem byl špinavý blonďák. Kdybych si dnes mohl vybrat, tak bych chtěl mít kaštanové kudrny.“
     Bufania mu podala malé zrcadlo.
     Když se do něho Gabriel podíval, nevěřil svým vlastním očím.
     „To jsem doopravdy já?“
     „Jsi spokojený?“
     „Navýsost!“
     Radost zaplavila celou jeho duši. Měl pocit, že se mu navrátilo mládí. Nyní se uvědomil, že bez vlasů vypadá člověk starší.
     Gabriel strávil několik dní v té okouzlující zemi.
     „Je mi tady s tebou dobře, Bufanie. Bohužel se musím vrátit domů. Žena na mě čeká,“ řekl Gabriel.
     „Jak myslíš. Na památku ti věnuji jeden nevšední dárek a to krabičku zápalek. Je v ní však pouze jediná sirka. Kdybys byl někdy v nebezpečí, škrtneš s ní a zase budeš zpět u mě.“     
     Poté ho Bufania vzala do náruče, párkrát se s ním zatočila v kole a řekla: „Hare! Hare!“
     Než se Gabriel vzpamatoval, stál před známým barákem.
     Vstoupil do domu a po schodech vystoupal do prvního patra. Stisk tlačítko zvonku.  
     Po chvilce se ve dveřích objevila Hlaholice.
     „Kdo jste? Co chcete?“
     „Ty mě nepoznáváš?“
     Žena svraštila obočí.
     „Nemůžu znát každého otrapu!“
     „Jsem tvůj manžel, Gabriel.“
     Zevnitř bytu se ozval mužský hlas: „S kým to mluvíš?“
     „Kdo to je?“ zeptal se Gabriel.
     „Mám už jiného. Jsme spolu šťastní,“ řekla a zabouchla dveře.
     V ten okamžik se Gabriel cítil podvedený, ponížený a zbytečný. Bláhově si myslel, že ho s vlasy žena vezme na milost. 
     „To mám za všechnu tu dobrotu a empatii! Nikdy jsem jí například nevyčítal, že je neplodná. Takto se mi odvděčila.“
     Všechno na světě by jí odpustil jenom ne zradu.
     Vyšel z toho prokletého činžáku. Vztek cloumal jeho tělem.
     Uchýlil se do nedaleké hospody „U hňupa“. Tam hodlal spláchnout svůj smutek a žal.
     Jakmile vstoupil do pohostinství, hned se k němu přitočil úslužný číšník.
     „Pán si ráčí přát?“
     „Jaký zde máš nejdražší chlast?“
     (Gabriel zásadně všem pinglům tykal. I těm starým.)
     „Nejdražší?“ zamyslel se vrchní.
     Ta otázka ho evidentně zaskočila.
     „Myslím, že Napoleona. Grand Breuil Napoleon. Uvedený druh je kombinace zralosti a jemnosti. Má ženský dotek díky své odlišné vůni.
Ta se otevírá postupně s každým douškem a odhaluje jeho velejemné a podmanivé volání. Koňak je složen ze směsi, která je vytvořena z plodů z nejlepších oblastí nacházející se v srdci regionu Cognac. Zdůrazňuje širokou škálu vůní s nádechem marmelády, zralé třešně, posílena květinovými tóny šeříku.“
     „Přestaň plkat! Mluvíš přesně jako ti gigolové z televizní reklamy,“ řekl Gabriel, „raději přines tu vyhlášenou lahodu. Dneska všechny přítomné hostím. Začíná bitva u Waterloo!“
     Pijáci pochvalně kynuli hlavami štědrému chlebodárci.
     „Nikdo tady nesmí být smutný!“
     Nastalo všeobecné bujaré veselí. Zavládla příjemná nálada. Štamgasti se objímali a navzájem si připíjeli na zdraví.
     Gabriel do sebe obracel jednu sklenku za druhou. Kořalka mu rychle stoupala do hlavy. Nadměrné množství alkoholu v něm vyvolalo agresivní chování. Chtěl si vybít zlost, kterou v sobě dusil.
     Situace se v hostinci vyhrotila.
     Po desáté sklence koňaku popadl Gabriel dřevěnou židli a třískal s ní do okolních stolů. Místní opilci ho následovali. Nastala nevídaná mela.
     Jakmile to boží dopuštění uviděl vrchní, mával rukama a křičel: „Pane! Okamžitě se uklidněte! My jsme solidní podnik! Žádné výtržnosti tady nestrpíme!“
     Gabriel upozornění ignoroval. Dál zběsile mlátil vůkol hlava nehlava.
     Během chvilky to tu vypadalo jako po lítém válečném boji. Na podlaze se válely kusy zdemolovaného nábytku, rozbitého skla, roztrhaných ubrusů. Hotová pohroma!
     Teprve přivolaná policie zabránila dalšímu řádění a běsnění.
     Gabriel skončil v cele předběžného zadržení.
     Když se ráno probudil, velice se podivil: „Kde to jsem? Jak jsem se dostal za mříže?“
     Hned si vzpomněl na včerejší divoký večer. Ještě nyní ho bolela hlava z té nezřízené pijatiky.
     „Achich, ouvej! To jsem to dopracoval! Taková ostuda! Takové neštěstí! Celému městu budu pro smích.“
     Jak tak přemítal o svém neblahém osudu, vzpomněl si na dar od Bufanie.
     Sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. Dlouho nepřemýšlel a škrtl…
     Rázem se policejní budova ocitla v plamenech. Ty šlehaly do výše až několika metrů. Požár byl tak rozsáhlý, že muselo zasahovat několik požárních sborů, aby byl oheň uhašen.
     V příštích dnech byla vytvořena zvláštní vyšetřovací komise, která měla zjistit, jak k nešťastné události došlo. Objevil se zádrhel. Vyšlo najevo, že tělo záhadného opilce zmizelo jako pára nad hrncem. Nikdo si to nedokázal racionálně vysvětlit. Vyšetřovatelé proto o jeho existenci taktně pomlčeli.
     A jak skončil Gabriel? Ten dávno spokojeně spal v rajské zahradě. Zdál se mu nádherný sen. V něm držel Bufanii za ruku a kolem pobíhal houf malých capartů.
     Ucítil na ústech něžný polibek. V ten okamžik mu narostla ropuší hlava. Otevřel oči. Nad ním se skláněla Bufanie.     
     „Mám tě rád,“ řekl.
     „Já tebe také.“
     Něžně se k sobě přivinuli. 
     Gabriel po dlouhém čase opět poznal ženu.