O hoře
Jednoho rána se probudil starý král celý rozmrzelý. Asi to bylo tím, že nesvítilo sluníčko. Možná, že se mu zdál ošklivý sen. Vstal a vyhlédl z okna. Škaredě se zakabonil:
"Proč se mám každý den dívat na tu horu? Brání mi jen ve výhledu."
Dal proto vyhlásit, že kdo ji odstraní, dostane královskou odměnu. Okamžitě se přihlásilo asi tucet zájemců, ale když se dozvěděli, že hora musí zmizet než kohout zakokrhá, rázem si to rozmysleli. Na takový těžký úkol si přece jenom netroufali. Každý den vladař čekal, jestli se někdo nepřihlásí. Avšak marně.
"Cožpak se nenajde v celém království jediný člověk, který by to dokázal?" ptal se sám sebe.
Čas neúprosně plynul. Vladař už ztratil naději. O májové neděli seděl král na trůně pohroužen do svých myšlenek. Jak tak přemýšlel a přemýšlel, nepostřehl, že vstoupil sluha. Přistoupil ke králi a tiše zašeptal:
"Vaše Jasnosti, přišel nějaký chlapík jménem Mišulín."
"Hm," zabručel mrzutě král, "a co má na srdci?"
"To je právě to. Tvrdí, že splní vaše přání!"
"Jaké přání?"
"To s tou horou."
"Cože!"
Král rázem ožil. Oči se mu rozzářily.
"Okamžitě ho přiveď!"
Když se za sloužícím zavřely dveře, panovníka napadlo:
"Jen aby to nebyl nějaký podvodník, který toho naslibuje. Než se nadál, stál před ním usměvavý chasník.
"Tak ti si troufáš splnit ten nesnadný úkol?"
"Nejjasnější milosti, nepřišel jsem za Vámi, abych Vám věšel bulíky na nos."
"To rád slyším. To je chvályhodné."
"Udělám vše, aby vaše královská výsost byla spokojená."
Taková řeč se králi líbila.
"Vypadá, že mluví pravdu," pomyslel si král.
"Nuže dobrá. Jistě víš, co tě čeká, když nesplníš mé přání?" pravil přísně vladař.
"Jakpak bych to nevěděl," řekl s úsměvem Mišulín, "kdo by toužil po tom, aby mu sukovice zvalchovala hřbet?"
"Tak tedy než kohout zakokrhá, ať hora zmizí?" připomněl král. S tím ho propustil.
Nazítří král vstal z postele a hrnul se k oknu. A co nevidí. Pyšná hora se tyčí dál na obzoru.
"Pěkně si ze mě vystřelil mládeneček. Ale já mu ty legrácky vyženu z hlavy. Nejsem tu nikomu pro blázny!"
Okamžitě nakázal biřicům, aby přivedli provinilce. Hned jak spatřil Mišulína, rozkřikl se:
"Ty ničemníku! Ty lháři! Takhle se plní královské rozkazy?"
Mišulín pravil jako neviňátko:
"Vaše Výsosti, bedlivě jsem poslouchal každičké Vaše slovíčko. Div jsem si přitom uši nevykroutil. Vzpomeňte, co jste včera říkal," nedal se Mišulín.
Chvíli bylo ticho. Pak král pravil již mírněji:
"Řekl jsem, že ten kopec musí zmizet! A zmizel?"
"Ale až kohout zakokrhá...," dodal Mišulín. "Slyšel jste snad hlas toho zvířete?"
Král se zarazil. Svraštil čelo a zamumlal.
"Namoutě, neslyšel. Ale určitě ho slyšeli moji poddaní."
Panovník nechal svolat veškeré služebnictvo.
"Slyšel někdo z vás ráno kokrhat kohouta?"
"Kohouta?" podivili se.
Všichni kroutili hlavami. Z hloučku vystoupil jeden dvořan a řekl:
"My jsme ho totiž nemohli slyšet."
"Jak tomu mám rozumět?" otázal se panovník.
"Cožpak jste měli uši zalité voskem? Nebo jste tak tvrdě spali?"
"Ani jedno ani druhé," pravila jedna selka, "v celém širém království není jediný takový pták."
"To mi chcete namluvit, že v naší zemi nemáme jediného kokrháče?
"Je tomu přesně tak," potvrdil sloužící. "Měli jsme kohouty, jenže už je nemáme."
"Měli a nemáme? Co je to za řeč? Cožpak všichni pomřeli?" rozohnil se král.
"Vaše Výsosti, stala se zvláštní věc. Včera chodil po kraji podivný člověk. Byl zahalený do černého rubáše a nabízel, že dá každému zlaťák za jednoho kohouta. Jen považte, Výsosti, celý dukát! Takovou nabídku nedostanete každý den!"
To už král věděl odkud vítr fouká.
"Tak je to tedy," řekl.
Obrátil se na Mišulína.
"Je vidět, že nemáš v hlavě piliny. Právě takové lidi jako jsi ty, potřebuji. Odedneška tě jmenuji svým hlavním rádcem."
"A co uděláme z tou horou?" zeptal se Mišulín.
"Ta ať zůstane kde je. Kdo to kdy slyšel, aby člověk přenášel hory!"
Krále se za svůj čin zastyděl. A už nikdy ho nenapadly takové nesmyslné myšlenky. Od té doby zůstal Mišulín na jeho dvoře a věrně mu sloužil.
"Proč se mám každý den dívat na tu horu? Brání mi jen ve výhledu."
Dal proto vyhlásit, že kdo ji odstraní, dostane královskou odměnu. Okamžitě se přihlásilo asi tucet zájemců, ale když se dozvěděli, že hora musí zmizet než kohout zakokrhá, rázem si to rozmysleli. Na takový těžký úkol si přece jenom netroufali. Každý den vladař čekal, jestli se někdo nepřihlásí. Avšak marně.
"Cožpak se nenajde v celém království jediný člověk, který by to dokázal?" ptal se sám sebe.
Čas neúprosně plynul. Vladař už ztratil naději. O májové neděli seděl král na trůně pohroužen do svých myšlenek. Jak tak přemýšlel a přemýšlel, nepostřehl, že vstoupil sluha. Přistoupil ke králi a tiše zašeptal:
"Vaše Jasnosti, přišel nějaký chlapík jménem Mišulín."
"Hm," zabručel mrzutě král, "a co má na srdci?"
"To je právě to. Tvrdí, že splní vaše přání!"
"Jaké přání?"
"To s tou horou."
"Cože!"
Král rázem ožil. Oči se mu rozzářily.
"Okamžitě ho přiveď!"
Když se za sloužícím zavřely dveře, panovníka napadlo:
"Jen aby to nebyl nějaký podvodník, který toho naslibuje. Než se nadál, stál před ním usměvavý chasník.
"Tak ti si troufáš splnit ten nesnadný úkol?"
"Nejjasnější milosti, nepřišel jsem za Vámi, abych Vám věšel bulíky na nos."
"To rád slyším. To je chvályhodné."
"Udělám vše, aby vaše královská výsost byla spokojená."
Taková řeč se králi líbila.
"Vypadá, že mluví pravdu," pomyslel si král.
"Nuže dobrá. Jistě víš, co tě čeká, když nesplníš mé přání?" pravil přísně vladař.
"Jakpak bych to nevěděl," řekl s úsměvem Mišulín, "kdo by toužil po tom, aby mu sukovice zvalchovala hřbet?"
"Tak tedy než kohout zakokrhá, ať hora zmizí?" připomněl král. S tím ho propustil.
Nazítří král vstal z postele a hrnul se k oknu. A co nevidí. Pyšná hora se tyčí dál na obzoru.
"Pěkně si ze mě vystřelil mládeneček. Ale já mu ty legrácky vyženu z hlavy. Nejsem tu nikomu pro blázny!"
Okamžitě nakázal biřicům, aby přivedli provinilce. Hned jak spatřil Mišulína, rozkřikl se:
"Ty ničemníku! Ty lháři! Takhle se plní královské rozkazy?"
Mišulín pravil jako neviňátko:
"Vaše Výsosti, bedlivě jsem poslouchal každičké Vaše slovíčko. Div jsem si přitom uši nevykroutil. Vzpomeňte, co jste včera říkal," nedal se Mišulín.
Chvíli bylo ticho. Pak král pravil již mírněji:
"Řekl jsem, že ten kopec musí zmizet! A zmizel?"
"Ale až kohout zakokrhá...," dodal Mišulín. "Slyšel jste snad hlas toho zvířete?"
Král se zarazil. Svraštil čelo a zamumlal.
"Namoutě, neslyšel. Ale určitě ho slyšeli moji poddaní."
Panovník nechal svolat veškeré služebnictvo.
"Slyšel někdo z vás ráno kokrhat kohouta?"
"Kohouta?" podivili se.
Všichni kroutili hlavami. Z hloučku vystoupil jeden dvořan a řekl:
"My jsme ho totiž nemohli slyšet."
"Jak tomu mám rozumět?" otázal se panovník.
"Cožpak jste měli uši zalité voskem? Nebo jste tak tvrdě spali?"
"Ani jedno ani druhé," pravila jedna selka, "v celém širém království není jediný takový pták."
"To mi chcete namluvit, že v naší zemi nemáme jediného kokrháče?
"Je tomu přesně tak," potvrdil sloužící. "Měli jsme kohouty, jenže už je nemáme."
"Měli a nemáme? Co je to za řeč? Cožpak všichni pomřeli?" rozohnil se král.
"Vaše Výsosti, stala se zvláštní věc. Včera chodil po kraji podivný člověk. Byl zahalený do černého rubáše a nabízel, že dá každému zlaťák za jednoho kohouta. Jen považte, Výsosti, celý dukát! Takovou nabídku nedostanete každý den!"
To už král věděl odkud vítr fouká.
"Tak je to tedy," řekl.
Obrátil se na Mišulína.
"Je vidět, že nemáš v hlavě piliny. Právě takové lidi jako jsi ty, potřebuji. Odedneška tě jmenuji svým hlavním rádcem."
"A co uděláme z tou horou?" zeptal se Mišulín.
"Ta ať zůstane kde je. Kdo to kdy slyšel, aby člověk přenášel hory!"
Krále se za svůj čin zastyděl. A už nikdy ho nenapadly takové nesmyslné myšlenky. Od té doby zůstal Mišulín na jeho dvoře a věrně mu sloužil.