O čertovské svatbě
Lucifer měl jedinou dceru, která se jmenovala Luxie. Dorostla do let, kdy si děvčata hledají ženichy.
„Milá Luxie,“ pravil vládce Pekla, „je třeba myslet na vdavky.“
„Nemohlo by to ještě rok počkat, tatíčku?“
„Kdepak! Už je nejvyšší čas,“ trval na svém Lucifer.
„Příští sobotu uspořádáme bál a tam si vybereš svého nastávajícího z řady urozených čertů.“
Okamžitě rozhlásil tu novinu po celém pekelném království. I do sousedních zemí vyslal posly.
V určenou dobu se sjeli ze všech koutů rozliční čerti a mladé čertice. Někteří měli rohy rovné, jiní špičaté. Ti ze zahraničí dokonce zahnuté jako berani.
Čertovské společenství se shromáždilo ve slavnostně vyzdobeném sále.
Lucifer třikrát zatleskal, a tak zahájil slavnost. V ten okamžik začala hrát hudba známý valčík. Parket rázem zaplnili tanečníci.
Luxie se z mramorového trůnu rozhlížela kolem, ale žádný z mladých mužů se jí nezamlouval. Připadali jí takoví divní. Nemastní, neslaní, neohrabaní.
„Tak kterého mládence sis vybrala?“ zeptal se Lucifer.
„Žádného, tatínku. Všichni vypadají jako čerti!“
„Vždyť jsou to přece čerti!“
„Já bych chtěla nějakého opravdového fešáka,“ posteskla si Luxie.
Lucifer z toho nebyl dvakrát nadšený. Pak se zamyslel a pravil:
„Když toužíš po štramákovi, tak to musíme hledat jinde. Mezi lidmi!“
Když ples skončil, čerti se zklamaně rozjeli zpět do svých domovů.
Druhý den se Lucifer a Luxie vydali do lidské říše. Nazdařbůh kráčeli širým světem. Pokaždé, když smrtelníci spatřili tu zvláštní dvojici, zavírali před nimi dveře. Někteří jim dokonce hrozili holí.
Luxie nechápala jejich počínání.
„Proč nás ti spoluobčané nemají rádi, otče?“
„Můžou za to naše rohy: Těch se nejvíc bojí.“
Celý měsíc se neúspěšně plahočili pozemskou krajinou. Přespávali, kde se dalo. V seníku nebo ve stohu, většinou však pod širým nebem.
Jednoho pozdního odpoledne dorazili k malebné vísce. Upoutalo je hned první stavení. Nevelká kovárna. Z komína domu stoupal dým.
Opatrně vstoupili do dvora. Vousatý kovář právě dokončoval dílo. Když uviděl ty dva, zarazil se.
„Čert s družkou! To je mi pěkné nadělení!“ pomyslel si, „S čerty nejsou žádné žerty.“
Lucifer na uvítanou pravil: „Z nás nemusíš mít strach, pantáto. Přišli jsme v pokoji a míru.“
„Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“
„Mistře, mám jednu nevšední prosbu.“
„Potřebujete vykovat podkovu nebo snad ozdobnou mříž?“
„Ani jedno ani druhé.“
„Tak co tedy?“
„Moje dcera si usmyslela, že chce odstranit rohy.“
„To je maličkost,“ řekl kovář, „a co ty tvoje?“
„Já si je zatím ponechám,“ odvětil Lucifer a vysázel na stůl deset zlatých. Pak usedl na dřevěnou židli.
Kovář se dal do práce. Netrvalo dlouho a po rozích nebylo ani památky.
Najednou tu stála krasavice hezká jak obrázek.
„Náramně jí to sluší,“ řekl pochvalně kovář, „určitě by se líbila i mému synovi.“
„Ty máš syna?“ podivil se pekelník.
„Pravdaže a jakého! Mládenec urostlý jako buk. Vojenskou službu už má za sebou. Je volný a bez závazků.“
Čert pozorně naslouchal.
Kovář si povzdechl: „Jenže mám s ním velké trápení!“
„Copak? Ochořel?“ vyzvídal Lucifer.
„Kdepak. Postihlo ho něco mnohem horšího! Nechce se mu vůbec do ženění!“
„Můžeš ho zavolat? Rád bych se s ním seznámil.“ pravil Lucifer.
Kovář se pootočil a zvolal: „Vojtěchu! Pojď sem!“
Než bys řekl švec, objevil se statný mladík.
Když uviděl líbeznou dívku, oči na ní mohl nechat. Okamžitě se do ní zamiloval.
Lucifer pravil: „Měl jsi pravdu, kováři, tvůj syn je švarný chasník.
Teprve nyní Vojta věnoval pozornost Luciferovi. Upoutaly ho výrůstky na jeho hlavě.
„Čert! Co tady dělá?“ napadlo ho.
Se zájmem si příchozího prohlížel.
„Asi se jedná o nového zákazníka,“ pomyslel si.
Lucifer náhle vstal.
„Mnohokrát ti, kováři, za všechno děkujeme. Bohužel musíme jít zase dál.“
„Kampak byste na noc chodili! Přespíte u nás a zítra se uvidí, “ řekl kovář.
Zavedl je do malé útulné komůrky. Oba byli rádi, že nalezli po dlouhé a namáhavé cestě střechu nad hlavou. Jakmile ulehli do prostorných postelí, okamžitě tvrdě usnuli.
Ráno Vojta pravil:
„Táto, konečně jsem si našel nevěstu!“
„Opravdu? Jak se jmenuje ta tvoje vyvolená?“
„Luxie.“
„Snad nemáš na mysli tu Luciferovu dceru?“
„Právě tu. Za ženu chci jedině ji. Žádnou jinou!“
Kovář se podrbal za uchem a pravil: „Nebudu ti bránit ve tvém štěstí. A co tomu říká ona?“
Vojta sklonil hlavu: „Zatím o ničem neví.“
„Hm, to je mi podivná písnička,“ pravil kovář. Z toho všeho se mu v hlavě honily podivné myšlenky. Nevěděl, co si má o celé záležitosti myslet.
Slunce se zvolna vyhouplo nad obzor.
Lucifer a Luxie se objevili v místnosti.
„Jak jste se vyspali?“
„Děkujeme za optání, hospodáři. Peřiny byly tak nadýchané a hebké, že jsme si připadali jako v nebi.“
Kovář je pozval ke stolu. Když posnídali, obrátil se na Lucifera:
„Tady syn, tě chce o něco požádat.“
Lucifer udiveně pohlédl na mladíka.
„Nuže, jaké je té přání, Vojtěchu?“
Mládenec nevěděl, jak začít. Pak se osmělil a řekl: „Chtěl bych se oženit s Luxii.“
Čert se pousmál: „Nevím, zda tě bude chtít. Musíš se jí sám zeptat.“
Vojta celý zčervenal.
Zhluboka se nadechl a pravil: „Chceš si mě vzít za muže?“
Luxie přikývla.
„Vida, ani není třeba slov,“ řekl kovář, „a je ruka v rukávě.“
Otcové na sebe spokojeně pohlédli. Spadl jim kámen ze srdce.
„Nyní zbývá domluvit podrobnosti,“ řekl kovář.
„Veselka by mohla být ode dneška za měsíc,“ navrhl pekelník.
„Ujednáno!“
Podali si ruce a potom se rozloučili.
V Pekle i v kovárně začaly přípravy na svatební hostinu. Od rána do večera se peklo a vyvařovalo. Na nic se nesmělo zapomenout.
Pro Luxii a Vojtu to byly nejdelší dny v jejich životě. Odloučení jim připadalo nekonečné.
Konečně nastal očekávaný den.
A byla svatba. Ale nebyla jen tak ledajaká. Od samotného jitra se sjížděly k chalupě honosné kočáry. V nich seděli samí rohatí. Považte! Dorazilo deset tuctů povozů!
Také kovář měl zastoupenu početnou rodinu. Pět bratrů a pět sester. Před kovárnou se sešla i celá vesnice. Vypadalo to tam jako na nějaké protivládní demonstraci.
Svatební obřad proběhl přímo v kovárně. Luxie a Vojta si vzájemně navlékli na prst zlatý prstýnek a pak se políbili.
Tím oficiálně začala svatba.
Dubové stoly se prohýbaly pod rozmanitými pochoutkami. Každý si mohl vzít, co hrdlo ráčilo. Například domácí třenou bábovku, tvarohové, makové, hruškové svatební koláčky, kynuté buchty, plněné ořechovou, švestkovou a borůvkovou náplní.
Na svatbu dorazil i osobní Luciferův kuchař. Z obřího měděného kotle naléval zájemcům do porcelánových misek pravý čertovský guláš, ostrý jako břitva.
Zprvu seděli čerti a vesničané odděleně. Navzájem se upejpali. Jen pozvolna se rozproudila zábava.
Teprve když čerti začali rozlévat pálenku „Čertovku“ a čepovat dvacetiprocentní černé pivo Belzebub, dostali se svatební hosté do varu.
Červené, bílé a růžové víno teklo proudem jak voda v potoce o povodních.
Potom události nabraly rychlý spád. Zlom nastal, když vesničané otevřeli láhve s pálenkou oskerušovici a spustili svoji oblíbenou píseň:
„Po kalíšku dáme, pak si zazpíváme.
Po kalíšku, po kalíšku…“
Čerti nezůstali pozadu ve zpěvu ani v konzumaci kalíšků. Záhy navázali s venkovany velice přátelskou družbu.
Za chvilku bylo kolem živo jako v parlamentu.
A pak se jen jedlo, pilo a tancovalo.
Místní venkovská kapela „Békalka“ zahrála polku, obkročák, skočnou, vrták, dupák, čtverylku a odzemek. Čertovský vokálně-instrumentální soubor „Luciferanka“ zase uvedl tarantelu, čardáš a kvapík.
Mouřeníni se s místními veselili o sto šest.
O půlnoci už nikdo nevěděl, kdo je a kdo není čert.
Zemdleni jídlem, alkoholem a tancem leželi účastníci v bizardních polohách na holé zemi. Teď to tu připomínalo stav jako po nějaké slavné bitvě.
Když se rozednilo, pravil kovář Luciferovi: „Tak se nám ta svatba pěkně vyvedla!“
„Ba, ba,“ pochvaloval se vrchní pekelník, „byla to velkolepá slavnost jak u císaře pána.“
Po veselce se svatební hosté vydali na zpáteční cestu. Na rozloučenou dostal každý bohatou výslužku.
Kovárna utichla. Po bujarém veselí nebylo ani památky. Vše se vrátilo do starých kolejí. Opět nastaly všední dny.
Neuplynul ani rok a na svět přišli dva hošíci – Světlonoš a Svítinoš. Na rozdíl od jiných dětí byli o něco živější. V těle s nimi šili všichni čerti. Nelze se divit! Vždyť jejich maminka byla pravá nefalšovaná čertice!
„Milá Luxie,“ pravil vládce Pekla, „je třeba myslet na vdavky.“
„Nemohlo by to ještě rok počkat, tatíčku?“
„Kdepak! Už je nejvyšší čas,“ trval na svém Lucifer.
„Příští sobotu uspořádáme bál a tam si vybereš svého nastávajícího z řady urozených čertů.“
Okamžitě rozhlásil tu novinu po celém pekelném království. I do sousedních zemí vyslal posly.
V určenou dobu se sjeli ze všech koutů rozliční čerti a mladé čertice. Někteří měli rohy rovné, jiní špičaté. Ti ze zahraničí dokonce zahnuté jako berani.
Čertovské společenství se shromáždilo ve slavnostně vyzdobeném sále.
Lucifer třikrát zatleskal, a tak zahájil slavnost. V ten okamžik začala hrát hudba známý valčík. Parket rázem zaplnili tanečníci.
Luxie se z mramorového trůnu rozhlížela kolem, ale žádný z mladých mužů se jí nezamlouval. Připadali jí takoví divní. Nemastní, neslaní, neohrabaní.
„Tak kterého mládence sis vybrala?“ zeptal se Lucifer.
„Žádného, tatínku. Všichni vypadají jako čerti!“
„Vždyť jsou to přece čerti!“
„Já bych chtěla nějakého opravdového fešáka,“ posteskla si Luxie.
Lucifer z toho nebyl dvakrát nadšený. Pak se zamyslel a pravil:
„Když toužíš po štramákovi, tak to musíme hledat jinde. Mezi lidmi!“
Když ples skončil, čerti se zklamaně rozjeli zpět do svých domovů.
Druhý den se Lucifer a Luxie vydali do lidské říše. Nazdařbůh kráčeli širým světem. Pokaždé, když smrtelníci spatřili tu zvláštní dvojici, zavírali před nimi dveře. Někteří jim dokonce hrozili holí.
Luxie nechápala jejich počínání.
„Proč nás ti spoluobčané nemají rádi, otče?“
„Můžou za to naše rohy: Těch se nejvíc bojí.“
Celý měsíc se neúspěšně plahočili pozemskou krajinou. Přespávali, kde se dalo. V seníku nebo ve stohu, většinou však pod širým nebem.
Jednoho pozdního odpoledne dorazili k malebné vísce. Upoutalo je hned první stavení. Nevelká kovárna. Z komína domu stoupal dým.
Opatrně vstoupili do dvora. Vousatý kovář právě dokončoval dílo. Když uviděl ty dva, zarazil se.
„Čert s družkou! To je mi pěkné nadělení!“ pomyslel si, „S čerty nejsou žádné žerty.“
Lucifer na uvítanou pravil: „Z nás nemusíš mít strach, pantáto. Přišli jsme v pokoji a míru.“
„Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“
„Mistře, mám jednu nevšední prosbu.“
„Potřebujete vykovat podkovu nebo snad ozdobnou mříž?“
„Ani jedno ani druhé.“
„Tak co tedy?“
„Moje dcera si usmyslela, že chce odstranit rohy.“
„To je maličkost,“ řekl kovář, „a co ty tvoje?“
„Já si je zatím ponechám,“ odvětil Lucifer a vysázel na stůl deset zlatých. Pak usedl na dřevěnou židli.
Kovář se dal do práce. Netrvalo dlouho a po rozích nebylo ani památky.
Najednou tu stála krasavice hezká jak obrázek.
„Náramně jí to sluší,“ řekl pochvalně kovář, „určitě by se líbila i mému synovi.“
„Ty máš syna?“ podivil se pekelník.
„Pravdaže a jakého! Mládenec urostlý jako buk. Vojenskou službu už má za sebou. Je volný a bez závazků.“
Čert pozorně naslouchal.
Kovář si povzdechl: „Jenže mám s ním velké trápení!“
„Copak? Ochořel?“ vyzvídal Lucifer.
„Kdepak. Postihlo ho něco mnohem horšího! Nechce se mu vůbec do ženění!“
„Můžeš ho zavolat? Rád bych se s ním seznámil.“ pravil Lucifer.
Kovář se pootočil a zvolal: „Vojtěchu! Pojď sem!“
Než bys řekl švec, objevil se statný mladík.
Když uviděl líbeznou dívku, oči na ní mohl nechat. Okamžitě se do ní zamiloval.
Lucifer pravil: „Měl jsi pravdu, kováři, tvůj syn je švarný chasník.
Teprve nyní Vojta věnoval pozornost Luciferovi. Upoutaly ho výrůstky na jeho hlavě.
„Čert! Co tady dělá?“ napadlo ho.
Se zájmem si příchozího prohlížel.
„Asi se jedná o nového zákazníka,“ pomyslel si.
Lucifer náhle vstal.
„Mnohokrát ti, kováři, za všechno děkujeme. Bohužel musíme jít zase dál.“
„Kampak byste na noc chodili! Přespíte u nás a zítra se uvidí, “ řekl kovář.
Zavedl je do malé útulné komůrky. Oba byli rádi, že nalezli po dlouhé a namáhavé cestě střechu nad hlavou. Jakmile ulehli do prostorných postelí, okamžitě tvrdě usnuli.
Ráno Vojta pravil:
„Táto, konečně jsem si našel nevěstu!“
„Opravdu? Jak se jmenuje ta tvoje vyvolená?“
„Luxie.“
„Snad nemáš na mysli tu Luciferovu dceru?“
„Právě tu. Za ženu chci jedině ji. Žádnou jinou!“
Kovář se podrbal za uchem a pravil: „Nebudu ti bránit ve tvém štěstí. A co tomu říká ona?“
Vojta sklonil hlavu: „Zatím o ničem neví.“
„Hm, to je mi podivná písnička,“ pravil kovář. Z toho všeho se mu v hlavě honily podivné myšlenky. Nevěděl, co si má o celé záležitosti myslet.
Slunce se zvolna vyhouplo nad obzor.
Lucifer a Luxie se objevili v místnosti.
„Jak jste se vyspali?“
„Děkujeme za optání, hospodáři. Peřiny byly tak nadýchané a hebké, že jsme si připadali jako v nebi.“
Kovář je pozval ke stolu. Když posnídali, obrátil se na Lucifera:
„Tady syn, tě chce o něco požádat.“
Lucifer udiveně pohlédl na mladíka.
„Nuže, jaké je té přání, Vojtěchu?“
Mládenec nevěděl, jak začít. Pak se osmělil a řekl: „Chtěl bych se oženit s Luxii.“
Čert se pousmál: „Nevím, zda tě bude chtít. Musíš se jí sám zeptat.“
Vojta celý zčervenal.
Zhluboka se nadechl a pravil: „Chceš si mě vzít za muže?“
Luxie přikývla.
„Vida, ani není třeba slov,“ řekl kovář, „a je ruka v rukávě.“
Otcové na sebe spokojeně pohlédli. Spadl jim kámen ze srdce.
„Nyní zbývá domluvit podrobnosti,“ řekl kovář.
„Veselka by mohla být ode dneška za měsíc,“ navrhl pekelník.
„Ujednáno!“
Podali si ruce a potom se rozloučili.
V Pekle i v kovárně začaly přípravy na svatební hostinu. Od rána do večera se peklo a vyvařovalo. Na nic se nesmělo zapomenout.
Pro Luxii a Vojtu to byly nejdelší dny v jejich životě. Odloučení jim připadalo nekonečné.
Konečně nastal očekávaný den.
A byla svatba. Ale nebyla jen tak ledajaká. Od samotného jitra se sjížděly k chalupě honosné kočáry. V nich seděli samí rohatí. Považte! Dorazilo deset tuctů povozů!
Také kovář měl zastoupenu početnou rodinu. Pět bratrů a pět sester. Před kovárnou se sešla i celá vesnice. Vypadalo to tam jako na nějaké protivládní demonstraci.
Svatební obřad proběhl přímo v kovárně. Luxie a Vojta si vzájemně navlékli na prst zlatý prstýnek a pak se políbili.
Tím oficiálně začala svatba.
Dubové stoly se prohýbaly pod rozmanitými pochoutkami. Každý si mohl vzít, co hrdlo ráčilo. Například domácí třenou bábovku, tvarohové, makové, hruškové svatební koláčky, kynuté buchty, plněné ořechovou, švestkovou a borůvkovou náplní.
Na svatbu dorazil i osobní Luciferův kuchař. Z obřího měděného kotle naléval zájemcům do porcelánových misek pravý čertovský guláš, ostrý jako břitva.
Zprvu seděli čerti a vesničané odděleně. Navzájem se upejpali. Jen pozvolna se rozproudila zábava.
Teprve když čerti začali rozlévat pálenku „Čertovku“ a čepovat dvacetiprocentní černé pivo Belzebub, dostali se svatební hosté do varu.
Červené, bílé a růžové víno teklo proudem jak voda v potoce o povodních.
Potom události nabraly rychlý spád. Zlom nastal, když vesničané otevřeli láhve s pálenkou oskerušovici a spustili svoji oblíbenou píseň:
„Po kalíšku dáme, pak si zazpíváme.
Po kalíšku, po kalíšku…“
Čerti nezůstali pozadu ve zpěvu ani v konzumaci kalíšků. Záhy navázali s venkovany velice přátelskou družbu.
Za chvilku bylo kolem živo jako v parlamentu.
A pak se jen jedlo, pilo a tancovalo.
Místní venkovská kapela „Békalka“ zahrála polku, obkročák, skočnou, vrták, dupák, čtverylku a odzemek. Čertovský vokálně-instrumentální soubor „Luciferanka“ zase uvedl tarantelu, čardáš a kvapík.
Mouřeníni se s místními veselili o sto šest.
O půlnoci už nikdo nevěděl, kdo je a kdo není čert.
Zemdleni jídlem, alkoholem a tancem leželi účastníci v bizardních polohách na holé zemi. Teď to tu připomínalo stav jako po nějaké slavné bitvě.
Když se rozednilo, pravil kovář Luciferovi: „Tak se nám ta svatba pěkně vyvedla!“
„Ba, ba,“ pochvaloval se vrchní pekelník, „byla to velkolepá slavnost jak u císaře pána.“
Po veselce se svatební hosté vydali na zpáteční cestu. Na rozloučenou dostal každý bohatou výslužku.
Kovárna utichla. Po bujarém veselí nebylo ani památky. Vše se vrátilo do starých kolejí. Opět nastaly všední dny.
Neuplynul ani rok a na svět přišli dva hošíci – Světlonoš a Svítinoš. Na rozdíl od jiných dětí byli o něco živější. V těle s nimi šili všichni čerti. Nelze se divit! Vždyť jejich maminka byla pravá nefalšovaná čertice!