Kdysi se světem toulal tovaryš jménem Radomír. Byl to čiperný a veselý mládenec. Jednou ho zanesly nohy k osamělé zájezdní hospodě. Znaven celodenní poutí vešel dovnitř. Už na prahu ho vítal hostinský:
      "Jen pojď dál, chlapče! Jistě už máš hlad?"
      "Lhal bych, šenkýři, kdyby to nebyla pravda. Po dlouhé cestě jsem vyhladovělý jako vlk. Snědl bych třeba hřebíky."
      "Nabídnu ti něco mnohem lepšího," zaševelil hostinský.
      Netrvalo dlouho a na stole objevilo pečené kuřátko. Jeho vůně zaplavila celou místnost. Radomírovi se při pohledu na něj sbíhaly sliny. Nenechal se dvakrát pobízet a pustil se do pokrmu.
      Hostinský si příchozího zvědavě prohlížel. Když Radomír dojedl, zeptal se ho:
      "Podle šatu vidím, že nejsi zdejší. Jistě přicházíš zdaleka."
      "Je to tak. Právě se vracím z jedné mocné říše."
      "A jak je jinak ve světě?" vyzvídal šenkýř.
      "Inu, tak i tak. Všude jsou lidé nejen dobří, ale též zlí. Najdeš mezi nimi jak bohaté, tak chudé. Pracovité a líné, moudré i hloupé."
      "A lakotné?"
      "Jakbysmet. Proč se ptáš?"
      Muž se k němu blíže naklonil:"Na samotě za naší vesnicí žije snad nejlakomější žena pod celým širým nebem. Nikdo už přesně neví jak se jmenuje. Lidé jí říkají Ušmudlaná Rézi. Však dělá čest svému jménu. Chodí neučesaná a nemytá. Na podzim v lese posbírá všechny žaludy a kaštany a těmi se celý rok živí. Přitom chová na tucet tučných slípek. Každé ráno je vyžene na obecní pole, aby si tam nazobaly. Ze svého jim nedá ani zrnko máku. Večer slepice pro jistotu třikrát přepočítá. Nevím, co by dělala, kdyby jediná chyběla."
      Radomír nad tím kroutil hlavou.
      "Ta skrblice by si nechala od Lucifera všechny vlasy vytrhat, kdyby za ně dostala peníze. Přitom má v truhle zlaťáků jako bramborových slupek. Rozum nad tím zůstává stát."
      "Říkáte, pantáto, že ty zlaťáky má raději než sebe?"
      "Jak pravím, synku, mazlí se s nimi jako s vlastními dětmi."
      Radomír se zamyslel a pak pravil:
      "To by bylo, abych ty zlaťáky od ní nedostal!"
      "Zbláznil ses? To bys jí je musel, holenku, ukrást! To bych ti nedoporučoval. Ve dne v noci sedí na truhle černý kocour a hlídá její poklad. Běda tomu, kdo se jen přiblíží. Toho sekne ostrým drápem," varoval šenkýř.
      "Kdepak ukrást. Ochotně mi dá peníze sama."
      "Tomu nevěřím," řekl muž.
      "Uzavřeme tedy spolu sázku," řekl Radomír. "Pokud prohraji, budu u vás celý rok sloužit zadarmo. Jestliže však vyhraju, stanu se na měsíc vaším hostem."
      "Platí," řekl hostinský. Oba muži si na to plácli.
      Na druhý den se Radomír ještě za svítání vypravil na ono osamocené místo. Neuběhla ani půlhodina a stál před doškovým domkem. Vytáhl z mošny velký kravský zvonec a začal s ním vyzvánět až uši zaléhaly. Než bys napočítal do tří, vyběhla z chalupy špinavá a rozcuchaná babice.
      "Bože, to je učiněná čarodějnice," pomyslel si mládenec.
      "Co tady vyvádíš, ničemo!" spustila stařena. "Chceš abych ohluchla?"
      Radomír přestal zvonit a řekl tím nejlíbeznějším hlasem:
     "Nezlob se, babičko, za ten lomoz. Svolávám všechny nuzáky a chudáky, abych je obdaroval."
      Selka znejistěla. Pak zaúpěla:
     "To je dobře, že jsi přišel. Dřu jen bídu s nouzí. Jsem chudá jak kostelní myš. Kromě střechy nad hlavou nic nemám."
      "Matičko, nezoufej. Pomůžu ti."
      Po těch slovech zalovil rukou v kapse a vytáhl měděnou minci. Podal ji babizně. Ta po ní rychle chňapla, aby si to náhodou nerozmyslel.
     "Ten peníz, co jsem ti dal, není jen tak ledajaký. Je posvěcený samotným habešským biskupem. Kdo tu minci o polednách zasadí na deset kroků od nejbližšího dubu a druhý den znovu vykope, bude štědře odměněn."
      Stařena poslouchala s otevřenou pusou. V životě o ničem takovém neslyšela.
      "Už se musím rozloučit. Je nejvyšší čas. Musím obejít ještě další chudáky. Přijdu opět zítra."
      S tím odešel. Radomír věděl, že jediný dub v celém okolí stojí u pole na nedalekém rozcestí. Vydal se spěšně k němu. Vylezl na něj a schoval se v koruně větví. Sotva tak učinil,  přišourala se selka. Opatrně se rozhlížela. Nikde nebylo ani živáčka. Od kmene stromu odměřila deset kroků. V zemi vyhloubila malý důlek, vložila do něj minci. Vše pak zakryla kyprou půdou. Na ono místo položila kámen, aby si ho označila. Po vykonaném díle se odbelhala domů. Radomír slezl ze stromu. K osamocenému měďáku přidal dalších devět.
     Druhý den selku nepoznával. Zářila radostí.
     "Synáčku, veliké štěstí mě potkalo. Jen si představ, zasadila jsem jednu měďák a vykopala jich deset."
      "Na vlastní oči vidíš, matičko, že jsem nemluvil do větru. Mám pro vás další překvapení. Prozradím vám ještě jedno kouzlo. Kdyby někdo do těch míst zasadil zlaťáky, vyrostly by z nich stromy. Časem by se obsypaly samými dukáty."
 Selka hltala každé jeho slovo. Touha po bohatství jí zaslepila oči.
      "Škoda, jen že ty peníze nemáme," řekl naoko smutně Radomír.
     Stařena mu přitakala:
     "Kdepak by chudobný člověk nabral tolik peněz."
      Radomír se podíval na oblohu.
     "Slunko už bude vysoko nad obzorem. Budu už muset jít, čeká mě daleká cesta. Opatrujte se tu a nevzpomínejte na mě ve zlém."
      "I kdepak. Jak bych mohla, mládenče, vždyť jsi mi pomohl."
      S tím se rozloučili. Sotva odbila dvanáctá, vyrazila babizna s plným měšcem k dubu. Radomír ji ze stromu pozoroval. Usmíval  se, když viděl jak sází kulatá kolečka do země. Selka byla s prací spokojená. Vesele kráčela domů. Když zmizela z dohledu, Radomír pak všechny dukáty posbíral. Místo nich zasadil do země žaludy z onoho dubu. Potom se vrátil zpátky do krčmy.
      Když vysázel zlaťáky na stůl, hostinský tomu nechtěl věřit.
      "Jak se ti, chlapče, podařilo oklamat tu starou čarodějku?"
      Radomír mu všechno vypověděl. Hostinský se spokojeně usmíval.
      "Konečně nad ní někdo vyzrál. Kdo to kdy slyšel, aby rostly na stromech peníze! Za svoji lakotu si zasloužila takový trest."
      Šenkýř se podrbal za uchem a pak pravil:
      "Vyhrál jsi sázku, výhra tě nemine."
      Celý měsíc pak Radomír jedl a pil, co hrdlo ráčilo. Tak dobře se ještě nikdy neměl. Dny uplynuly jako voda v potoce. Radomír si sbalil svých pět švestek a vydal se znovu do světa.
      A jak to dopadlo s Ušmudlanou Rézi? Ta chodila každý den zalévat své penízky. Časem ze země vyrostly štíhlé stromečky. Jejich plodů se už nedočkala. Dva roky poté zemřela. Jediné, co po ní zůstalo jako památka, byla nádherná dubová alej. Každoročně na podzim připomínají žluté listy dubů lesk drahocenného kovu, po kterém tolik toužila ta chamtivá žena.