Meduňka lékařská
Do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae) náleží značné množství druhů, z nichž některé se hojně uplatňují v dnešním léčitelství. K těm oblíbeným patří meduňka lékařská, slovensky medovka lekárska.
Prostí lidé dali bylině rozmanité zvukomalebné názvy jako matečník, doubravník, včelník. Od dob mistra Jana Husa se setkáváme s pojmenováním rojovník, patrně proto, že květy poskytovaly včelám bohatou pastvu v čase rojení.
Tato vytrvalá rostlina se vyznačuje přímou, čtyřhrannou lodyhou, křižmostojnými, řapíkatými listy s široce vejčitými, hrubě vroubkovanými čepelemi. Květy nasazuje v květnu až srpnu. Jsou drobné, obojaké, řidčeji také různopohlavé, souměrné, se srostlými obaly. Kalich má trubkovitě zvonovitý tvar, koruna je dvoupyská, modravě bílá až narůžovělá. Plody dozrávají v drobné, podlouhle vejčité tvrdky.
Zmínku o meduňce podává již Ebersův papyrus a též Corpus hippocraticum. Jeden z žáků velikého Aristotela, Theophrastus z Eresu, ji uvádí ve svém rozsáhlém díle pod výrazem melissophylon. Gaius Plinius Secundus nazýval rostlinu melittis neboli apiastrum. Velmi si ji cenil, neboť léčila vředy, záněty, zlepšovala průběh revmatické choroby. Dále doporučoval vymačkanou šťávu smíchanou s medem proti „zkaleným očím“.
Blahodárné působení meduňky znali i představitelé klasické arabské medicíny Rhazes a Avicenna.
Středověká léčitelka abatyše Hildegarda z Bingenu na stránkách své devítisvazkové knihy „Physica“ taktéž vychvaluje její příznivé účinky při výskytu revmatismu.
Jan Černý, autor prvního českého herbáře – Knieha lekarska, kteraz slowe herbarz…“ (vydaný roku 1517 v Norimberku) o meduňce tvrdil: „Moc má svou vůní posilňovat srdce i mozek, i mysl obveselovati, starosti zbytečných péčí, škody, zármutky, lekání, strašení noční i z nespaní pošlé a bláznovství odnímá…“
Ani význačný renesanční vzdělanec Petr Ondřej Mathioli nešetřil chválou: „Melissa má znamenitou dobrou moc, kterou posiluje a občerstvuje srdce, zvláště bývá trápeno času nočního, když se bouří a nedá spáti. Čistí černou a spálenou krev, odvrací zkormoucení lidí a melancholický zármutek. Dobře slouží studenému a vlhkému žaludku a téměř všem ostatním vnitřním orgánům“.
Na jiném místě se praví: „Z listí jejího může se připraviti lektvar na užívání lidem dušným a dýchavičným, kteří nemohou jinak dýchat, nežli když se zdvihnou a povstanou“.
Meduňka byla kdysi důležitou součástí rozličných výtažků, léčivých vod, olejů, sirupů, tinktur apod. V 17. století z ní ve Francii připravovali karmelitánští mniši tzv. karmelitánský líh – Spiritus melissae compositus, známý pod označením karmelitánské kapky. Ty sloužily jako všestranně upotřebitelný lék proti různým nemocem. Vtírané zevně do pokožky odstraňovaly nevolnost a bolesti hlavy.
Po dlouhá staletí rostlina ukrývala svá tajemství, jež odhalila teprve až moderní věda.
Tittel se spolupracovníky (1952) identifikoval v éterickém oleji 70 různých sloučenin, z nichž možno namátkou jmenovat humulen, cis-hex-3-enol, 6-methyl-5-hepten-2-ol, isogeraniol, nerol, linalool, safranal, eugenol, elemol, beta-selinen aj. Z celkové sumy jednotlivých látek tvořil největší podíl geranial a neral.
V nati se nacházejí triterpenické alkoholy, aldehydy a kyseliny, z nichž nejčastější je kyselina ursolová, oleanolová, pomolová, 2-alfa-hydroxyoleanolová, 2-beta-hydroxyoleanolová, 2-beta-hydroxyursolová, 29-hydroxyoleanolová.
Organické kyseliny zastupuje kyselina kávová, chlórogenová, kryptochlorogenová, neochlórogenová, isochlórogenová, rozmarinová aj.
Zpracování alkoholického extraktu z listů vedlo k objevu dvou minoritně zastoupených flavonoidů, a to luteolin-7-glukosidu (0,0002 %) a 3,5,4´-trihydroxy-7,3´-dimethoxyflavonu (0,006 %), jenž se později ukázal být totožný s rhamnazinem.
Zanedbatelná není ani přítomnost tříslovin (3 – 5 %). Vystavěné jsou z molekul kyseliny gallové a ellagové.
Zároveň s chemickým rozborem probíhalo farmakologické hodnocení.
Kučera s Hermannem (1967) zjistili, že vodný extrakt z rostliny působí proti chřipce (typ A), neštovicím, příušnicím. Později byl prokázán i vliv na viry způsobující opar (Herpes simplex). Z klinických pokusů vyplynulo, že za vysokou antivirotickou aktivitu odpovídá obzvláště kyselina kávová a rozmarinová.
Möse a Lukas (1957) testovali meduňkový olej a jednotlivé vyizolované látky (geraniol, citral, citronelal, linalool) na 34 druzích bakteriích. Téměř ve většině případů byl zaznamenán bakteriostatický efekt.
Výzkumy dále potvrdily, že sedativní účinek způsobují zejména terpenické součásti, speciálně triterpenické alkoholy a aldehydy.
Profesor Milbradt z centra dermatologie a venerologie z Frankfurtu nad Mohanem zkoušel extrakt z meduňky zpracovaný do masti na 115 pacientech (70 žen, 45 mužů), kteří byli infikováni viry Herpes labialis, H. nasalis, H. genitalis, H. progenitalis, případně jejich kombinacemi. Z výsledků studie vyplynulo, že čtvrtý den po aplikaci masti bylo 60 % pacientů vyléčeno, šestý den 87 % a osmý den 97 %. V budoucnosti by meduňka mohla významně přispět k léčení těchto virových onemocnění.
Současná terapie využívá drogu, tj. list meduňky (Folium melissae) a nať (Herba melissae) vnitřně ve formě nálevu, lihového výtažku nebo v podobě čajových směsí jako mírné sedativum při neurózách, nespavosti, vyčerpání, nechutenství, poruchách zažívání.
Meduňka přidaná do koupelí léčí záněty nervů, revmatické obtíže a různé kožní choroby.