Lýkovec jedovatý

     Přibližně v únoru, někdy po tuhé zimě až v dubnu, rozkvétá lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) z čeledi vrabečnicovitých (Thymelaeaceae), který bývá lidově nazýván hadí střešně, lejkovec, německý pepř, stračí ocas, svrabové dřevo, vlčí koření aj.
     Tento keř běžně dosahuje výše 40 až 80 cm, vzácně až 1,5 m. Ze žlutohnědých větví vyrůstají tenké, střídavé, podlouhlé listy. Ty se objevují teprve až po odkvětu růžových nebo růžovofialových okvětních plátků. Plodem je vejčitá, červeně zbarvená peckovice, která dozrává v červenci až srpnu.     
     Rodové jméno vzniklo údajně složením dvou řeckých slov, a to da = velmi a fainó = svítím, lesknu se.
     O původu rostliny si staří Řekové vytvořili vlastní zajímavou báji. Podle mytologie byla Dafné krásná víla, k níž zahořel nezměrnou láskou spanilý bůh Apollon. Ona však jeho city neopětovala. Aby unikla nežádoucím milostným nástrahám, nechala se raději proměnit nejvyšším vládcem Diem na vavřín.
     Švédský přírodovědec Carl Linné (1707-1778) při tvorbě odborného názvosloví přenesl termín daphne na lýkovec ne základě podobných botanických znaků s vavřínem.
     Druhové označení souvisí nejpravděpodobněji se zlatinizovaným arabským tvarem mâzerium, označující jedovaté vlastnosti keříku.
     Z historických pramenů vyplývá, že antičtí učenci znali pouze lýkovec vonný (D. cneorum). Slavný Hippokrates ho pod názvem thymelaea doporučoval při zácpě jako spolehlivé projímadlo.
     Lýkovec jedovatý jako první popsal a zobrazil počátkem 16. století Hieronymus Bock zvaný Tragus (1498-1554), jako Mezereum germanicum. 
     Ve svém díle ho uvádí taktéž lékař Adam Lonicerus(1528-1586), který považoval kůru z lýkovce za jedinečný lék proti melancholii
     Známý novověký vzdělanec Petr Ondřej Mathioli (1500-1577) předepisoval listy jako prostředek upravující nepravidelnou menstruaci, vyvolávající zvracení, způsobující místní prokrvení pokožky, podporující slinění a kýchání.
     Johann Woit ve spise z roku 1755 pojmenovává lýkovec následujícími výrazy: Chamaelea germanica, Laureola major, Piper montanum a Leo terrae.
     Kdysi se výtažek z kůry kombinoval se „španělskými muškami“ (Cantharides) a v této směsi tišil bolesti zubů, hlavy a snižoval krevní tlak.
     Současná klasická medicína lýkovec z praxe zcela vyřadila. Naproti tomu se dodnes používá lýkovec (Mezereum) v homeopatii, resp. čerstvá, na začátku květu sbíraná kůra větví. Zpracovaná ve formě esence léčí převážně kožní choroby, například zarudnutí kůže, pásový opar, zánětlivé puchýřky a stroupky na kůži, ekzémy apod.
     Dekorativně vyhlížející lýkovec patří mezi velmi nebezpečné rostliny. Jedovaté jsou všechny jeho části, zvláště kůra a plody. Udává se, že 10 až 12 peckovic může způsobit u dospělého člověka smrt. Při přímém kontaktu vznikají na pokožce zánětlivé změny: zčervenání, zpuchýřkovatění; při delším působení zvředovatění.
     Po vnitřním požití se objeví kýchání, nevolnost, podráždění kůže, horečka, křeče, obrna, poškození ledvin, šok, těžké poškození žaludeční sliznice. Postižení umírá v důsledku selhání oběhové soustavy.
     Za výše uvedené účinky nesou zodpovědnost především toxické forbolové deriváty dafnetoxin a mezerein. Jako průvodní látky byly nalezeny různé kumarinové sloučeniny, zejména dafnin, dafnoretin, dafnetin, umbeliferon aj.