Liška a holub

 Liška se potulovala kolem hospodářství. Uprostřed dvora stál na dřevěné noze velký holubník. Rázem jí padl do oka vypasený holub, který se nakrucoval na bidýlku.
     „To by byla pochoutka,“ pomyslela si, „ale jak se k ní dostat?“
     Přemýšlela a přemýšlela. Vymyslela lest.
     Zavolala na holuba:
     „Holoubku, holoubku, jak krásně vrkáš!“
     Pták zpozorněl. Liška pod holubníkem - to nevěštilo nic dobrého.
     „Tvé vrkání se pěkně poslouchá. Zní tak něžně, konejšivě. Jsem už stará, sluch mi neslouží. Slétni proto dolů. Usedni na můj čenich a zavrkej mi,“ pravila přesladce liška.
    Holub nebyl padlý na hlavu. Hned věděl, co má liška za lubem. Odpověděl stejně líbezně:
    „Milerád, splním tvé přání, lištičko. Avšak dneska jsem unavený. Celičký den jsem prolétal. Přijď zítra za mnou v tento čas.“
    Liška byla náramně spokojená. Libovala si, jak to hezky zařídila. Předem už se jí sbíhaly sliny.
    Na druhý den přišla, tak jak se domluvili.
    Holoubek řekl na přivítanou: „Hned jsem u tebe, kmotřičko. - Jenom zavři oči. Ať lépe vychutnáš mé vrkání.“
    Liška tak učinila. Spokojeně se usmívala.
    V ten okamžik vyhodil holub z výšky kladivo. To spadlo lišce přímo na hlavu.
    Před očima se jí zatmělo. Myslela si, že je to její poslední hodinka. Takové překvapení nečekala!
    Holub přátelsky zvolal:
    „Až někdy zase zatoužíš po mém vrkání, kdykoliv přijď! Rád tě uvidím.“
Liška  byla zlostí bez sebe. Rychle opustila dvorec. Od té doby se holubníku obloukem vyhýbala.