Kukuřice setá

      Významné místo mezi prastarými  kulturními rostlinami zaujímá kukuřice setá (Zea mays), jež botanicky přísluší do početné čeledi lipnicovitých (Poaceae).
     Tato jednoletá, 100 až 250 cm vysoká bylina se vyznačuje hladkým, lysým stéblem, čárkovitými listy, široce rozvětvenými samčími a palicovitě uspořádanými samičími květy. Plodem je nápadné, žluté zrno.
     Za prvotní naleziště kukuřice se všeobecně pokládá Peru a Bolívie. Někteří autoři zastávají názor, že prapůvodní vlast rostliny leží v oblasti Střední Ameriky, popř. na území Mexika. Bohužel ani jedna z uvedených teorií nebyla stoprocentně prokázána. Bezpečně však víme, že se kukuřice pěstovala v Novém světě přibližně v období 4 500 až 3 000 před naším letopočtem. Díky zavedení plodiny do kultur mohla vzniknout obrovská říše Inků, civilizace Mayů, Olméků, Toltéků a Aztéků.
     V minulosti poskytovala kukuřice domorodým obyvatelům všestrannou obživu. Samčí květy zpracovávali na různé pokrmy, z pylu připravovali chutnou a vydatnou polévku, z umletých zrn pekli koláče a placky. K velmi oblíbeným jídlům patřila zejména kukuřičná kaše, kterou dokázaly indiánské ženy upravit na sedmnáct různých způsobů.
     Do Evropy přivezl zrna nové exotické plodiny Kolumbus, a to v roce 1493. Ze Španělska se kukuřice rozšířila do okolních států a počátkem 16. století až do Porýní. Zásluhou portugalských mořeplavců pronikla na teritorium Afriky. Z historických pramenů vyplývá, že se rostlina dostala do středoevropských zemí patrně z Balkánu, zhruba v pobělohorské době. Údajně k tomu přispěli kočovní cikáni.
     Kukuřice se záhy uplatnila nejen jako důležitá zemědělská plodina, ale i jako významná léčivá bylina. Pozornost jí věnoval například Leonard Fuchs (1501–1566), profesor lékařství v Tübingenu, který popsal kukuřici ve svém spise Stirpium historia. Zmínku o rostlině nalezneme též v dílech ostatních humanistických učenců; namátkou možno jmenovat P. O. Mathioliho, J. Cameraria.
     Známý francouzský královský lékárník a profesor fytochemie v Paříži Nicolas Lémery (1645-1715) s úspěchem používal zápary z kukuřičných zrn při léčení celé řady nemocí.
     Počátkem druhé poloviny 19. století se hojně předepisovaly blizny (čnělky) samičích květů – Stigmata maidis neboli Stylus maidis – proti chorobám močového měchýře. Zejména mírnily křeče, vyplavovaly písek a odstraňovaly potíže při močení. Dále působily jako osvědčený močopudný a zklidňující prostředek.
    Současný farmaceutický průmysl bohatě využívá olej – Oleum maidis, který se získává lisováním kukuřičných klíčků. Z něho se po rafinaci isoluje molekulární destilací čistý vitamin E.
     Samotná kukuřičná zrna poskytují škrob – Amylum maidis, jenž tvoří nezbytnou složku při přípravě rozličných výživných přípravků, dietetik, pudrů, zásypů, tablet, pilulek apod.
     Pro potravinářské účely se zpracovává šťáva z mladých plodů kukuřice. Ta po zahuštění slouží jako chutné sladidlo, přidávané obzvláště do konzerv.