Kopřiva dvoudomá

     Na rumištích, opuštěných místech, v zákoutích zahrad, podél plotů se nejčastěji vyskytuje kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), zahrnutá do čeledi kopřivovitých (Urticaceae).
     Tato vytrvalá rostlina má čtyřhrannou lodyhu, vstřícné zubaté listy, jež jsou pokryté velkými žahavými chlupy. V úžlabí listů se nacházejí drobná vrcholičnatá květenství.
     Odborné rodové botanické označení vychází z latinského výrazu uro = pálím nebo urere = páliti. Ve starověkém Římě se totiž nemocní postižení revmatismem šlehali kopřivovou natí, aby tak zmírnili bolesti této obávané choroby. Uvedená procedura byla pak nazývána jako urticatio. Je pozoruhodné, že tento lidový zvyk přetrval mnohde až do dnešních dnů.
     Zmíněná bylina se může pochlubit bohatou a pestrou historií. O léčivých vlastnostech podávají zmínku již starodávné egyptské papyry. Ve svých verších opěvují kopřivu též známí antičtí básníci. Například Gaius Valerius Catullus píše: „… a uzdravil jsem se klidem a kopřivou…“, Aulus Pereius Flaccus uvádí: „… ať mi uvaří kopřivu ve sváteční den…“, Quintus Horatius Flaccus dává zase všem dobrou radu: „Budeš-li se uprostřed hojných jídel střídmě živit bylinami a kopřivami, budeš déle živ.“
     Kopřiva byla obestřena rozličnými pověrami. Jedna středověká báchorka tvrdila, že zahání zlé duchy a čarodějnice. A zakopaná v rohu zoraného pole prý údajně ochraňovala úrodu před housenkami.
     S touto nevšední rostlinou se můžeme setkat v četných novověkých herbářích a lékařských knihách. Namátkou možno vzpomenout vyhlášené dílo Jana Černého z roku 1517.
     Od pradávna náležela kopřiva k vyhledávaným a uznávaným lidovým léčivým prostředkům proti horečce, krvácení, tuberkulóze, dně, žaludečním obtížím, bolestem zubů, malárii. Dále se uplatnila při zánětech ledvin, nedostatku mléka u kojících žen, mozkové mrtvici, nemocech žlučníku. Někteří lékaři ji podávali při zácpě, jiní naopak při průjmech. Velkou oblibu si získala jako tzv. haemokathartikum, tj. „krev čistící lék“.
     Odvar z kořene kdysi dokonce napomáhal léčit vypadávání vlasů. Lihový výluh zase podporoval jejich růst. Návod k přípravě zněl: Jednu lžíci směsi řezaných listů a kořene zalijeme třemi lžícemi lihu a směs necháme stát čtrnáct dní na slunci v uzavřené sklenici. Po uplynutí této doby tekutinu zfiltrujeme přes plátno a zředíme čtvrt litrem vody. Tímto roztokem masírujeme vlasovou pokožku.
     I nyní se kopřiva hojně využívá v lékařství, neboť zlepšuje chuť, podporuje trávení, urychluje zažívání. Dobré výsledky byly získány při léčbě jater a žlučových cest. Prokázalo se, že u diabetiků mírně snižuje hladinu krevního cukru a výrazně zasahuje do celkové látkové výměny lidského organismu.
     Nejběžnější lékovou formu tvoří zápar. Připravuje se tak, že jednu kávovou lžičku usušené natě spaříme pohárem vroucí vody. Vše necháme vyluhovat deset minut. Po scezení užíváme nápoj třikrát denně.
     Chemický rozbor ukázal, že je bylina bohatá na třísloviny. Vitamin C, kyselinu křemičitou a pigment chlorofyl. Posledně jmenované barvivo vykazuje protizánětlivé účinky, a tak se předepisuje při léčení popálenin, proleženin, bércových vředů, hnisavých ran a boláků.
     Kopřivovou nať (Herba urticae) trháme přibližně od května do září. Nadzemní části zbavené zdřevnatělých lodyh se suší nejlépe v sušárně (teplota nesmí přesáhnout 60 o Celsia). Správně usušení rostlinný materiál si musí zachovat sytě zelenou barvu.