Koka pravá a kokainismus
Vlhké tropické pralesy bolivijských a peruánských And se pyšní bohatou a různorodou flórou. Tady má údajně prapůvodní vlast koka pravá (Erythroxylum coca, syn. Erythroxylon coca) z čeledi kokovitých (Erythroxylaceae).
Koka je keř nebo stromek s prutovitými větvemi, pokrytými červenohnědou kůrou. Od tohoto nápadného zbarvení pochází pro rostlinu starší český botanický název, tj. rudodřev koka.
K charakteristickým znakům koky patří jednoduché 3 až 6 cm dlouhé a 0,8 až 1,2 cm široké celokrajné, slabě kožovité listy, protkané výraznou žilnatinou. Drobné bělavé květy vystupují v chudokvětých svazečcích. Plod dozrává v podlouhle vejčitou jednosemennou červenou peckovici.
Kokové plantáže tzv. „cocales“ se nejčastěji zakládají na lesních mýtinách, a to před obdobím dešťů. Prvním rokem musí být exempláře poněkud chráněny před přímými slunečními paprsky. Mladé rostliny poskytují již za 1,5 roku sklizeň prvních listů. Tříletí jedinci dávají úrodu třikrát až čtyřikrát ročně. Přitom životnost keřů činí zhruba dvacet let.
Čerstvě sklizené listy se opatrně suší, neboť nesmí přeschnout ani zčernat. Správně usušený rostlinný materiál vykazuje svéráznou vůni, podobnou naší komonici lékařské. Z takto upravených listů se připravuje zelený odvar mdlé, trávovité chuti.
Podle pověsti přinesl lidem tuto bájnou rostlinu první Inka, legendární Manco Capac, syn boha Slunce, aby „obveselila zarmoucené, unaveným dala sílu, nasytila hladové“.
Jiná zkazka zase praví, že jméno koky je odvozeno od Mayta Capac, manželky mocného Inky, kterou honosně titulovali Mama Coca – Matka Koka. Inkové jí tímto vznešeným označením projevili vděčnost a úctu za vykonané činy.
Dne se má za to, že o rozšíření koky se zasloužili především Arawakové. Poté, co byli vyhnáni ze své země (dnešní Kolumbie) výbojnými Shibhy, odtáhli na jih a vzali sebou listy a semena koky.
Od nepaměti lidé v rostlině spatřovali božstvo, které obdivovali a uctívali. Ke kultovním obřadům ji směli zprvu užívat pouze vyvolení kněží. Na vyhrazených posvátných místech žvýkali kokové listy tak dlouho, dokud neupadli do stavu obluzení. Teprve za takových okolností mohl být totiž navázán kontakt s božskými silami.
Dokladem náboženské personifikace kokového listu jsou figurky nalezené ve starých hrobech tzv. „huecas“. Postavy vymodelované z hlíny se vyznačují zvláštním znakem. Jedna jejich tvář bývá vždy nepřirozeně vyboulena. Výraz v obličeji jasně napovídá, že jde o typického poživače drogy.
Velký význam přisuzovali rostlině i dávní Peruánci. Svým zemřelým zavěšovali na krk váčky naplněné listy koky, neboť pevně věřili tomu, že jedině tak jim zajistí důstojný odchod z tohoto světa.
Víra v nadpřirozené účinky koky přetrvává i v dnešní době. Například bolivijští horníci jsou přesvědčeni, že žvýkáním listů si zajistí přízeň boha Tio. Ten je za to ochrání před smrtelným úrazem a pomůže jim najít bohatou cínovou žílu.
Když v roce 1533 pronikl Francisco Pizarro do rozlehlé říše Inků, projevil odpor nad podivnou vášní, s níž domorodí coqueři vysávali rozžvýkané kokové listy. Nedovedl pochopit, jak je možné, že lidé propadnou takovému nelítostnému zlozvyku.
Také Petro Cieza de Leon v Crónica del Peru (1550) uvádí zmínku o rostlině, „jíž se živí Indiáni“, a jež dokáže tak tyransky zotročit.
Význačný španělský básník Tomas Ortiz ve svých zápiscích píše, že místní obyvatelé žvýkají jakési listy nahořklé chuti s názvem hayo. Po nich se Indiáni cítí vzpružení a rozveselení.
Po dobytí Peru Španělé používání na čas zakázali. Rozhodnutí museli záhy zrušit, neboť si uvědomili, že zdejší otroci se dají bezmezně vykořisťovat, respektuje-li se posvátná hodina jejich „kokády“.
Kokádová tradice je stará a absolutní. Pro coquera představuje přesné časové měřítko. Je mírou odpočinku, času a vzdálenosti. Žvýkání jednoho sousta trvá přibližně čtyřicet minut. To je doba, za kterou se pěšky ujdou tři až čtyři kilometry po rovné cestě, případně dva kilometry do kopce.
Každý Indián nosil stále u sebe tašku z kůže vikuni (chuspa) nebo z bavlněné příze, v níž uchovával kokové listy. Soupravu dále doplňovala vydlabaná tykev poróro. Ta byla naplněna vápnem nebo popelem z merlíku kinoa (Chenopodium quinoa). Listy se při žvýkání smísily s těmito alkalickými komponentami, čímž se zajistilo optimální vstřebávání účinných látek. Denně spotřeboval coquer přibližně 20 až 60 g zelené hmoty.
Z Bolívie přivezl keř koky do Francie Joseph de Jussien, a to v roce 1750. Rostlina pak byla předána do herbária Muzea přírodních věd v Paříži. Zde se stala předmětem vědeckého zájmu, obzvláště proslulých přírodovědců Lamarcka a Cavanillese. Tito dva badatelé zároveň vytvořili pro keř dodnes platné latinské pojmenování.
Ve čtyřicátých letech předminulého století švýcarský učenec J.J. von Tschudi výstižně popsal projevy kokainismu jihoamerických Indiánů. Uvedl, že je lze poznat „podle nejisté klátivé chůze, žlutošedé ochablé kůže, tupých vytřeštěných očí podmalovaných hlubokými zsinalými kruhy, podle třesoucích se rtů, nesouvislé řeči, podle jejich tuposti a apatie… Ještě ani nedospěli, a už vypadají jako starci: a když se dožijí stáří, čeká je jako důsledek jejich bezuzdné vášně naprostá debilita.“
Není divu, že se vědci snažili izolovat účinnou látku, která zodpovídala za omamné působení. První pokusy provedl italský výzkumník Rizzi, později pak Wedele. Oba však byli neúspěšní. V roce 1855 identifikoval Gödike sloučeninu podobnou alkaloidu, kterou nazval erythroxylon. Teprve až v letech 1859 až 1860 se podařilo Albertovi Niemannovi připravit v čistém stavu tropanový alkaloid kokain – C17H21NO4.
Netrvalo dlouho a kokain vyrobili syntetickou cestou Willstätter a Ettlinger. Tímto krokem byl dán základ pro využití tzv. lokálních anestetik, tj. prostředků, které vyvolávají místní znecitlivění.
Až do té doby panoval názor, že operace nelze provádět bezbolestně. Takového mínění byl například Velpeau, když tvrdil“ „Vyloučit bolest při chirurgickém zásahu je chiméra, které nemůže žádný soudný člověk uvěřit; skalpel a bolest tvoří v chirurgii dva pojmy, jež se v pacientově mysli nedají od sebe oddělit, a jejich asociace se musí brát taková, jaká je.“
Z historického hlediska není přesně známo, kdo jako první použil kokain v lékařství. Priorita se přisuzuje buď francouzskému chirurgovi P. Reclusovi, anebo ruskému vědátorovi K. Anrepovi.
Důležitou roli sehrál mladý vídeňský lékař Carl Koller (1857-1944), který nově zavedl kokain jako lokální anestetikum do oční chirurgie.
K rozšíření obzorů v medicíně velice přispěl August Bier. Systematicky prováděl tzv. lumbální anestesii, při níž vstříknutím kokainového roztoku do míšního kanálu vyvolal úplné znecitlivění dolní poloviny trupu.
S nebývalým rozmachem kokainu stoupala i jeho popularita. Rázem pronikl do všech světových lékopisů pod jménem Cocain, Cocainum, Cocaine. Daleko větší uplatnění nalezl ve formě solí, a to hlavně jako chlorid (Cocainum hydrochloricum), dusičnan (Cocainum nitricum) a mravenčan (Cocainum formicicum). Z těchto sloučenin se kdysi v lékárnách zhotovovaly například různé oční přípravky (Lamellae ophthalmicae cum cocaino), injekce (Liquor cocaini hydrochlorici), znecitlivující směsi (Mixtura cocaini), oleje (Oleatum cocaini), tablety (Tabulettae cocaini), elixíry proti neuralgiím ( Elixir antineuralgicum).
Své místo v terapii si udržely i listy koky – Folium cocae (syn. Cocae (perivianae) folium, Folia erythroxyli cocae, Cocae folia). Staly se výchozí surovinou při výrobě lihových výluhů (Tinctura cocae), prášků (Pulvis cocae), zubních vod (Aqua dentifricia cum coca), zubních past (Pasta dentifricia cum coca), výtažků (Extractum cocae alcoole paratum, Extractum cocae fluidum, Extractum cocae liquidum), octů (Acetractum cocae fluidum), sirupů (Sirupus cocae).
Jako zajímavost lze uvést, že italský fyzik Angelo Mariani přišel na počátku druhé poloviny 19. století k poměrně slušnému majetku díky vínu s názvem „Vin Mariani“. Šlo vlastně o výluh kokových listů ve víně. Později zvolil „vynálezce“ za vyluhovadlo likér. Oba nápoje se podávaly jako anestetikum a analgetikum. Dále léčily nechutenství, zánět dásní, žaludeční obtíže. Zmíněnými medikamenty odstraňoval své neduhy též papež Lev XIII. (1810-1903).
Slavný psychiatr Sigmund Freud považoval zprvu kokain za velice perspektivní léčivo. Sám ho na sobě vyzkoušel při jedné depresi, jež u něho vznikla z přepracování. Krátce po požití roztoku kokainu pocítil výrazné zlepšení nálady, zvýšení pracovní výkonnosti, odstranění únavy. Bohužel při opakovaných dlouhodobých experimentech se tento účinek neprojevil. Freud došel k závěru, že prvotní nadšení bylo klamné. Plně si též uvědomil jaké smrtelné nebezpečí nese tato nevinně vyhlížející droga.
Ještě v roce 1878 navrhl Bentley kokain za lék při chorobné tělesné sešlosti a jako náhradní látku za morfin při odvykacích kúrách u této drogové závislosti, což byl tragický omyl.
Před účinky kokainu varoval Schroff, který konstatoval, že tento alkaloid způsobuje silnou psychickou depresi a oslabuje intelektuální schopnosti.
Ke stejným výsledkům dospěl i Pouchet. Přesvědčivě dokázal, že kokain působí jako jed na všechny živé buňky a že postihuje zejména nervové tkáně a příslušná nervová centra.
V prvním desetiletí 20. století se zneužívání kokainu vyskytovalo jen sporadicky, ale již ve 20. až 30. letech vypukla mohutná vlna kokainismu.
Po první světové válce se rozmohlo šňupání nebo vpravování drogy na sliznici nosní dutiny pomocí speciálně vyrobeného kartáčku. Poněkud exotickým způsobem aplikace bylo vtírání kokainu do dásní, konečníku a u žen do pochvy. Kokain se též píchal do žíly buď samotný, anebo v kombinaci s heroinem.
Výmluvným svědectvím o neblahém vlivu drogy je článek Paula Bourgeta s názvem „Posedlý prachem šílenství“, otištěný v roce 1921 v pařížském časopise Illustration, který si zachoval i dnes aktuálnost: „Prach šílenství je na první pohled okouzlující a fantastický pojem, ale tragický a hrůzný ve svém hlubokém smyslu, a nazývají jím kokain ti jeho stoupenci, kteří si ho bez rozpaků píchají. Doktor Courtoie Suffit a internista René Giroux podali lékařské akademii zprávu o nešťastném obchodu s drogami, jež umožňuje pozorovateli mravů ocenit nebezpečí, které začíná tato rozkoš, nebo lépe řečeno tato neřest, představovat. Například zjistí, že za tento obchod bylo v Paříži v roce 1916 uvězněno 53 osob a v roce 1920 151 osob. Rok 1921 je opět horší. Za prvních pět měsíců přesáhl tento počet 100. Statistika vypadá otřesně, bere-li se v úvahu, s jakou lehkostí a důstojností představitelé tohoto proklatého obchodu schovávají zboží a jako mají rozsáhlou klientelu.“
Výše citovaný autor pokládá zneužívání drog za „krizi civilizace“, Zastával názor, že tuto zhoubnou neřest je nutno vyhladit všemi dostupnými prostředky. Ve svých úvahách pak pokračuje: „Potlačení řady zločinů tohoto druhu, jejichž stálé opakování se dotýká nejen jednotlivce, ale především veřejného pořádku, znamená odstranění symptomů nemoci, která je na nejlepší cestě napadnout organismus národa.“
Na základě podrobných klinických pokusů byl potvrzen negativní vliv kokainu na lidský organismus, Přispěly k tomu též četné farmakologické studie.
Ukázalo se, že po prvém požití drogy vesměs nenastávají příjemné požitky, ale vznikají pocity srdeční slabosti, objevuje se třes, rozšíření zornic, bledost, mrazení.
Až opakované dávky vedou ke stavu euforie, tj. blažené a spokojené rozpoložení. Kokainista se stává veselý a družný, projevují se u něho halucinace a pseudohalucinace libého obsahu, převážně eroticky podbarvené.
Je všeobecně známo, že kokain patří mezi vyhledávané a oblíbené afrodisiakum (prostředek zvyšující pohlavní pud).
Po kokainu se mění ženy v nymfomanky, ztrácejí veškerý stud, tíhnou k flirtování a svádění, sexuální aktivita je u nich silně vystupňována.
U mužů dochází k neovladatelné touze pohlavně se ukojit, avšak schopnost dosáhnout tohoto cíle značně klesá.
Dlouhodobé užívání kokainu způsobuje změnu v psychice a v chování postiženého. Toxikoman je neklidný, podezíravý, úzkostlivý, cítí se být pronásledován. Trpí nespavostí, bolestmi hlavy, depresemi, psychózami, předrážděností, sluchovými a zrakovými přeludy.
Těžkou otravu doprovází záškuby a křeče. Stoupá tělesná teplota, krevní oběh slábne. Smrt vzniká v důsledku ochrnutí dýchacího centra.
V jihoamerické lidové medicíně zaujímá koka výsadní postavení. Představuje spolehlivý lék, který snižuje chuť k jídlu a současně působí povzbudivě. Tím umožňuje zlepšení pracovních výkonů při malé spotřebě potravin.
Listy koky slouží k přípravě čaje, jenž je velmi osvěžující. Nápoj odstraňuje bolesti hlavy a žaludku, zvyšuje fyzické a duševní síly člověka. Proto se preventivně podává osobám při výstupu do vysokohorských oblastí, aby se zamezilo případným zdravotním obtížím.
Oblibu si získal též sirup z koky, který je účinný proti chudokrevnosti, tělesné námaze a údajně i proti impotenci.
Vědecky bylo prokázáno, že kokové listy snižují hladinu krevního cukru. V ojedinělých případech se dokonce osvědčily při léčbě některých forem diabetu.
S kokou úzce souvisí světově propagovaná limonáda Coca Cola. Roku 1886 připravil americký lékárník J.S. Pemberton tmavohnědý roztok, který měl posílit organismus oslabený chřipkou. Přitom dotyčný magistr vůbec neuvažoval o zhotovení osvěžujícího prostředku. Tekutina vznikla smísením dvou oficinálních položek, a to výtažku z afrických ořechů kola (Extractum colae fluidum) a výtažku z listů koky (Extractum cocae fluidum). K tomu byly přidány další pomocné ingredience. Zakrátko pronikl výrobek s ochrannou známkou Coca Cola do širokého povědomí a postupně se začal úspěšně šířit po celém světě.
Nápoj v současnosti sice obsahuje výtažek z koky, avšak bez přítomnosti kokainu. Zbytek složení připadá hlavně na cukerný kulér, přírodní aromatické látky a vodu.
Mohutnému rozvoji moderních analytických metod vděčíme za to, že mohl být uskutečněn důkladný chemický rozbor listů koky. Kromě kokainu se podařilo určit další alkaloidy jako tropakokain C15H19NO2, cinnamylkokain C19H23NO4, hygrolin C8H17NO, hygrin C8H15NO, kuskohygrin C13H24N2O, benzoyltropein (benzoyltropin) C15H19NO2, benzoylekgonin C16H19NO4, alfa- a beta-truxilliny (C38H46N2O8), nikotin C10H14N2 aj.
Mimo to je rostlinný materiál bohatý na anorganické prvky (vápník, fosfor), vitaminy A a B2 (riboflavin), rozmanité třísloviny, éterické oleje apod.
Dnes si některé jihoamerické země prostřednictvím nelegálních transakcí s kokou zajišťují trvalý zdroj příjmů do státní pokladny.
V Bolívii, která je po Peru druhým největším pěstitelem koky na naší planetě, závisí hospodářství právě na obchodu s kokainem. Od roku 1977 do současnosti stouplo množství vyprodukované drogy více než trojnásobně.
Bolivijská město La Paz se přeměnilo ve světové centrum „bílého prášku“. Celková výroba kokainu činila v roce 1938 zhruba 7,5 tuny a rozloha půdy nepřesáhla 17 500 hektarů. Soudobá roční produkce dosáhla zhruba 200 000 tun. Plocha se zvětšila na 50 000 hektarů. Největší pozemky leží v oblasti Yungas a v údolí pohoří Chapere.
Pěstování koky neboli „zeleného zlata“ nahradilo v Bolívii tradiční těžbu cínu. Předtím stála Bolívie vždy na druhém místě ve světovém žebříčku, hned za Malajsií.
Z celkového počtu 7 miliónů obyvatel se kultivací koky zabývá asi půl miliónu Bolivijců.
Donedávna platila teorie, že koku lze vysazovat pouze na otevřených horských stráních. Vžité tvrzení padlo poté, co nastoupila vítězné tažení adaptabilní odrůda zvaná epadu. Rostlina totiž bez obtíží vegetuje i v hluboké, nepřístupné džungli.
Epadu obsahuje o čtyřicet procent alkaloidů méně než dosud obvyklý druh, avšak vytváří stonky, z nichž vyrůstá až třicet výhonků.
Toto zjištění vedlo k tomu, že se přizpůsobivější keř začal vysazovat ve velkém v panamských, kolumbijských, peruánských, venezuelských a brazilských tropických pralesích.
Odtud rafinovaný kokain putuje z osmdesáti procent do Spojených států. Necelých dvacet procent dorazí do západní Evropy a ostatních regionů.
Na černém trhu ho pak může kokainista – Cohey (Cokey) – koupit pod krycím jménem sníh, bílý sníh, vločka, led, C, koks, dust, girl, blanche aj.
Obchodní jednotku tvoří jeden gram. „Superjednotku“ pak jedna unce (přibližně 28 g), která se slangovým termínem nazývá „Cadilac“.
Podle zpráv Ústavu pro boj proti narkotikám žije jen v samotných USA více než 15 miliónů pravidelných konzumentů a nejméně 5 miliónů kokain užívá příležitostně.
Průzkum odhalil, že tuto drogu vyhledávají zejména manažeři, příslušníci svobodných povolání, politici, publicisté, novináři, studenti, v neposlední řadě pak policisté, úředníci, číšníci.
Osmdesátá léta minulého století uvedla na scénu tzv. „crack“ („rock“), tj. kokain upravený ke kouření cigaret nebo vodních dýmek. Jeho záludnost spočívá v tom, že se snadno dostává do mozku. Tam napadá a ničí buňky mozkové kůry, hypofýzy a malého mozku. K vyvolání návykovosti stačí pouhých šest dávek. Superopiát pak v několika týdnech promění člověka v živoucí trosku. S drogou jsou spojeny pocity prázdnoty, zoufalství a apatie. Vznikají četné halucinace a bludy. Úmrtí končí jako následek zhroucení centrální nervové soustavy.
Toxikoman, ve snaze si zajistit každodenní příděl jedu, je schopen jakéhokoliv trestného činu, včetně vraždy. Ne náhodou se stal „crack“ symbolem zuřivosti a zabíjení.
Hrozivý nárůst crackové narkomanie přispěl k vyhlášení otevřeného boje proti smrtící droze. Odvetné kroky iniciovaly například operace „Federico“ a „Crackdown“. Bohužel pro nekoordinovanost, nedůslednost a nejednotnost skončily nezdarem nebo zcela ztroskotaly.
Je třeba si uvědomit základní věc. Kokain a „crack“ pochází z jihoamerických plantáží. Proto je důležité vedle preventivních a výchovných opatření věnovat stále větší pozornost snižování zásob a dostupnosti výchozí suroviny.
Perspektivní se zdá být program Fondu Spojených národů pro kontrolu zneužívání drog (UNFDAC), který navázal spolupráci se zeměmi, produkující koku. Vytkl si za cíl přesvědčit zemědělce, aby nahradili koku jinými plodinami, zejména kávovníky, popř. ovocem a zeleninou.
Orgán amerického ministerstva spravedlnosti DEA (Drugs Enforcement Administration) se zase domnívá, že je účinnější likvidovat laboratoře než samotná pole.
Možným řešením by mohlo být zavedení jistého druhu housenek, který požírá listy koky. O účinnosti této „živé zbraně“ se mohli poměrně nedávno přesvědčit v Peru, kde drobní tvorové napáchali škody v hodnotě sedmatřicet miliónů dolarů.