Křen selský

     V blízkosti houštin, na loukách, v okolí bažin, potoků a řek běžně roste křen selský (Armoracia rusticana) z čeledi brukvovitých (Brassicaceae). Dnes se běžně pěstuje v zahrádkách.
     Venkovští obyvatelé znají rostlinu pod názvem mořská ředkev, křín, krémový kořen, chřen aj.
     Rostlina původně pochází z jihovýchodní Evropy, odkud se pak rozšířila po celém evropském kontinentě. Jde o víceletou bylinu, která dosahuje výše až 1 m. Její tlustý válcovitý kořen je na povrchu světle žlutý, uvnitř bílý. Přímá lysá lodyha je zakončena bílou korunou drobných květů.
     Odborné vědecké jméno pochází z keltštiny, kde termín „ar“ = blízko, „more“ = moře, „rich“ = kraj. Z toho je zřejmé, že popis má vztah k rostlině, která obývá kraje podél mořských břehů. Jiná teorie tvrdí, že výraz „Armorica“ úzce souvisí s keltský pojmenování pro území nynějšího Bretaňska.
     Druhový označení „rusticana“ znamená v doslovném latinském překladu selský.
     Záznamy o léčivém využití křenu ve starověku nejsou jednotné. Ačkoliv se tehdy používal v domácnostech, jeho využití v lékařství bylo omezené. Například starověký vzdělanec Plinius tvrdil, že krotí pohlavní vášně a bystří rozum.
     Během středověku se křen doporučoval při špatně se hojících ranách, zánětech močového měchýře a ledvin.
      Zajímavý je zápis Adama Huberta z Riesenbachu, který píše: „U nás v Čechách dělají z křenu s octem,vínem nebo polévkou omáčku k pečení a rybám v rosolu, ano připravují s ním i jiné krmě, zvláště hovězí maso. Křen dává chuť k jídlu, avšak nadýmá hlavu a zemdlívá oči.“
     Kdysi rostlina sloužila lékárníkům jako významné léčivo pro přípravu žádaného Syrupus antiscorbuticus, který se osvědčil při kurdějích neboli skorbutu, tj. při nedostatku vitaminu C.
     Dodnes lidová medicína hojně využívá nastrouhaný kořen s medem, cukrem či s jablky při žaludečních obtížích, křečích, nastuzení, kašli, zápalu plic, ledvinových kamenech, vodnatelnosti. K důležitým vlastnostem patří, že zvyšuje produkci žaludeční šťávy, a tím podporuje i chuť k jídlu.
     Křenové zábaly, obklady, náplasti, známé jako tzv. „křenové placky“, poskytují úlevu lidem, kteří trpí kloubním revmatismem.
     Současné lékařství oceňuje především čerstvý kořen - Radix armoraciae rusticanae recens, neboť se potvrdilo, že povzbuzuje činnost střev, zlepšuje trávení a celkovou látkovou výměnu (metabolismus), usnadňuje vykašlávání hlenů, působí mírně diureticky (močopudně).
     Čerstvě vylisovaná šťáva z kořene se uplatňuje významně v léčebné kosmetice. Regeneruje, čistí a dezinfikuje mastnou a nečistou pleť. Při místním působení se musí zachovat určitá opatrnost, protože při dlouhodobé aplikaci mohou vzniknout puchýře, záněty a otoky.
     Analytickými metodami bylo zjištěno, že kořeny obsahují zejména sacharidy, aminokyseliny, enzymy, vitamin C, minerální prvky (fosfor, vápník). Významnou složku tvoří tzv. fytoncidy, tj. látky, které již ve velmi nízkých koncentracích potlačují růst některých baktérií, plísní a prvoků.
     Kořen se vykopává obvykle až v druhém roce vegetace, a to buď na jaře (březen až květen), anebo na podzim (září až listopad).