Jahodník obecný

     Rozsáhlá čeleď rostlin růžovitých (Rosaceae) zahrnuje velké množství rodů a druhů. K významným zástupcům této skupiny náleží jahodník obecný (Fragaria vesca), který roste hojně na lesních pastvinách, mýtinách, loukách, stráních, náspech a hrázích.
     Pro tuto vytrvalou bylinu jsou typické drobné bílé květy, trojčetné listy, výrazně červené plody (nažky).
     Odborné rodové botanické označení pochází z latinského slova „fragrans“ = voňavý, druhové pak z označení „vescus“ = malý. Oba názvy mají vztah k velikosti plodů.
     Letopisy starověkých učenců uvádějí rostlinu pod jménem Trifolium fragiferum, tj. trojlístek jahodový.
     Je zajímavé, že výraz „Fragaria“ poprvé použil v první polovině čtrnáctého století věhlasný lékař Matthaeus Silvius. Pojmenování od něho převzal slavný švédský přírodovědec Karl Linné, tvůrce moderního botanického názvosloví.
     O starých Římanech bylo známo, že patřili k vyhlášeným labužníkům. Na jejich stolech proto nesměly chybět „fraga“ neboli voňavé lesní jahody. Jahody pronikly i do básní tehdejších poetů. Dokladem toho je text známého veršotepce Publia Vergilia Mara:
 
     „Hoši, již trháte kvítí a jahody rostoucí nízko,
       prchejte pryč, vždyť studený had je v travině ukryt.“
 
     Středověk obestřel bylinu různými pověrami a smyšlenkami. O červených plodech se tvrdilo, že způsobují nepříjemné vyrážky a ekzémy. Dnes lze takové názory pochopit. Tenkrát se totiž ještě nevědělo nic o alergiích, a proto nežádoucí účinky byly připisovány různým živočichům, především pavoukům, ropuchám a hadům, kteří se vyskytovali v blízkosti jahodníkových keříčků.                                                          
     Uznávaná středověká léčitelka, abatyše Hildegarda z Bingenu, popisuje jahodník jako Erpere nebo Erperis. Jahodníkové plody se tenkrát zpracovávaly do přípravku „Potio sacra tussientibus“, který se podával nemocným při souchotinách a lidem se „slabými plícemi“.
     O jahodách se také pochvalně vyjadřuje slovutný humanistický lékař a botanik Petr Ondřej Mathioli. Na stránkách svého herbáře píše: „Přikládání utlučeného jahodníku hojí rány. Odvar z byliny, držený v ústech, utvrzuje dásně, posiluje viklavé zuby, hojí zvředovatění a hnisání úst a zahání zapáchající dech. Vymývání šťávou z listí hojí se všeliké vředy, zvláště pak na tváři. Proto je zapotřebí, aby lidé trudovatí a s trudovitými tvářemi užívali často této šťávy. K témuž účelu slouží také i víno a voda pálená z jahod.
     Nezdravé a vředovité nohy mají se vymývati a vyčišťovati vodou jahodovou; přikládá se na ně šátek namočený ve šťávě.“
     Německý renesanční lékař Ruffius pokládal jahody za velice znamenitý a neocenitelný lék. Vylisovanou šťávu z jahod smíchanou s medem a pepřem často předepisoval těm pacientů, kteří trpěli „těžkým dechem“.
     V minulosti se v tehdejších apatykách připravovala z jahod celá řada léků. Namátkou možno vzpomenout různé lektvary, octy, sirupy, povidla. Velice žádaným preparátem byl jahodový líh, který se podával především proti dně.
     Současná medicína používá pouze jahodníkový list - Folium fragariae (Herba fragariae in foliis). Ve formě záparu (jedna kávová lžička na sklenici vřelé vody) slouží jahodníkové listy k přípravě čaje proti průjmům, hemoroidům, zánětům. Dále působí diureticky (močopudně) a regulují tvorbu žluče.
     V lidové medicíně odvar z listů léčí katary žaludku a střev, choroby ledvin, poruchy trávení, záněty močových cest, odstraňuje písek a kaménky v ledvinách, zlepšuje látkovou výměnu.
     Samotné listy obsahují především třísloviny, sacharidy, organické kyseliny, provitamin A (b-karoten) a vitamin C.
     Sběr listů probíhá v době plného květu, tj. v období od května do srpna. Rostlinný materiál se suší v tenké vrstvě, na dobře větratelném místě. K sušení lze využít i umělé teplo, avšak teplota nesmí přesáhnout padesát stupňů Celsia.