Hena bílá

     Do rostlinné čeledi kyprejovitých (Lythraceae) je zařazena Lawsonia inermis (syn. Lawsonia inermis var. alba) neboli hena bílá, známá spíše pod názvem hena (henna).
     Po botanické stránce se jedná stálezelený nízký až středně vysoký keř (3 až 6 m) s malými, úzce eliptickými listy. Nápadné bělavé, růžové, někdy až cihlově červené květy vydávají příjemnou, intenzívní vůni. Plody dozrávají v malé tobolky.
     Za pravlast heny bývá považována oblast táhnoucí se od Středomoří až Střední východ (Írán). Dnes se pěstuje na území celého Orientu, v tropech a subtropech Afriky, Asie, Ameriky a Austrálie, také na Madagaskaru a Srí Lance (Cejlon).
     Historie heny sahá až do dávné minulosti. Starověcí Egypťané ji znali pod označením bekar nebo kabra.
     Nejstarší dochované zprávy o heně pocházejí z Egypta, tj. z období zhruba 3 000 let před naším letopočtem. Záznamy o ní nalezneme ve slavném Ebersově papyru (1 500 l.př.n.l.). Tehdy se používala jako vynikající lék a kosmetikum.
     Egypťané přidávali odvar z listů do koupelí a lázní epileptikům a též lidem, kteří trpěli nervovou předrážděností. Přípravky z květů se podávaly při lomivosti nehtů a zároveň sloužily k barvení vlasů a nehtů. Dále se z nich vyráběly pudry na tváře.
     Bývalo zvykem, že si novomanželé henou barvili dlaně a chodidla před svatební nocí.
     Pro vysušující účinek nalezla hena uplatnění jako důležitý prostředek pro mumifikaci mrtvol významných osobností. Důkazem toho je nález ve vlasech faraóna Ramsese II.
     Antičtí Řekové henu uváděli pod jménem „fygoros“. Rostlinu používali s úspěchem při zánětech dásní a kožních chorobách (vředy, ekzémy, hnisavé rány).
     Významnou roli hrála hena v arabské medicíně. Tehdejší lékaři ji ve směsi s olejem, resp. se smolou, natírali na místa po neštovicích. Pasta připravená ze semen heny a z medu se předepisovala při bolestech hlavy.  
     Odvar z kůry léčil žloutenku, lepru a různé kožních choroby. Čerstvé listy se přikládaly na popáleniny a opařeniny; odvary v podobě obkladů odstraňovaly bolest u modřin.
     Z květů se zhotovovaly rozličné výluhy, které působily příznivě na léčbu uhrovitosti (akné), bolesti kloubů a páteře. Při výskytu dysenterie (infekční průjem) se pil čaj z upráškovaných listů.
     Indické léčitelství zase používalo výtažky ze směsi listů a květů při léčbě malomocenství a lepry.
     Při nespavosti se vkládaly čerstvé květy do podhlavníků. Uvolňující se aroma z rostlinných částí mělo navodit přirozený a příjemný spánek. 
     Čerstvá šťáva z listů sloužila jako lék při spermatorei (výtok semene) a při „horečnatých a studených záchvatech“.
     Schopnost heny snižovat ztráty vody pocením se využívala u lidí, kteří pracovali v pískovnách a cementárnách.
     V současnosti náleží hena k oblíbeným kosmetickým prostředkům. Používá se na barvení vlasů, vousů, nehtů a řas. V poslední době se hojně využívá k povrchovému tetování kůže. Samotná barví na červeno až rezavě; ve směsi s indigem (modré barvivo izolované z indigovníku barvířského - Indigofera tinctoria) poskytuje různé odstíny hnědé až po černou barvu.
     Hena na rozdíl od syntetických látek, které se používají k barvení vlasů, dodává vlasům lesk, pevnost  a posiluje  jejich růst.
     V Orientu se aromatická silice, získaná z květů, přidává do drahých a kvalitních parfémů.
     Listy heny (Folium lawsoniae) obsahují poměrně značné množství tříslovin (5 až 15 %), dále jsou hojně zastoupena barviva typu naftochinonů. Hlavní podíl tvoří lawson (1 %) - chemicky jde o 2-hydroxy-1,4-naftochinon - červenožlutý až žlutohnědý pigment. Z ostatních látek byla identifikována silice a olivovězelená živice.
     Sběr listů je možný teprve z tříletých jedinců. Sklizeň probíhá dvakrát do roka. Roční výtěžnost heny činí zhruba 1 500 až 2 000 kg/ha.