Ančar jedovatý

      V oblasti daleké Indonésie roste obávaný a legendami opředený upasový strom. Odborný botanický název rostliny zní ančar jedovatý, slovensky – ančar jedovatý (Antiaris toxicaria Lesch.) z čeledi morušovitých (Moraceae). Rod Antiaris zahrnuje přibližně 16 druhů, které vegetují v tropických východoindických lesích. Zejména se vyskytují na Jávě, Celebesu a Borneu.
     Jde o statný strom s bílou kůrou a kožovitými, protáhle srdčitými listy. Má drobné květy, které jsou uspořádány do úborů.
     Rostlina byla pokládána kdysi za osvědčený prostředek k prokázání viny či neviny při božích kmenových soudech. Píše o tom například Karel Petržílka v Zahradnických listech z roku 1907: „Pronesen-li jest nad někým ortel smrti, ptá se jej soudce, chce-li zemřít rukou katovou nebo chce-li odebrat trochu gumy ze stromu upasového. Odsouzenci přejí si obyčejně to poslední, poněvadž mají jistou slabou naději na zachování života. Vylézají na strom, mající na obličeji koženou škrabošku se skleněnýma očima, na rukou pak kožené rukavice. Chrání se všemožně, aby se nedotkli listů z tohoto nebezpečného stromu. Vědí, že by tím byl ortel smrti vykonán. Ale i přes veškerou opatrnost a ochranu devět z deseti spadne ze stromu mrtvých…“
     Černou prýštící šťávu z upasového stromu používají indonéští lovci k výrobě šípového jedu, který označují jako Upas antiar, Ipoe badjakah, Ipoe siren, Pohon Upas, Antiar, Ipo, Upas, Ipoe aj. Podle nich již pouhý styk s listy je smrtelně nebezpečný. Údajně postačí přiložit upasový list na čelo člověka, aby byl u něho okamžitě zastaven proud krve do hlavy a aby nastala náhlá smrt v důsledku selhání srdce. Javánci dokonce věří, že i samotné výpary z listů jsou pro lidi, zvířata i další rostliny zhoubné.
     Usušenou šťávu podávají domorodí lékaři v nepatrných dávkách jako drastické projímadlo. Dostane-li se však do krevního oběhu, způsobí téměř vždy jistou smrt.
     Chemická analýza prokázala, že mléčná šťáva obsahuje hlavně srdeční glykosidy digitalis-strofantidinového typu. K těm nejdůležitějším patří alfa-, beta-, gama-antiarin C29H42O11, antiosid C29H44O11, bogorosid (totožný s konvallosidem) C29H42O11, substanci A, C29H22O11, substanci E, C29H44O11.      
     Cukernou složku tvoří u alfa-antiarinu antiarosa identická s D-gulomethylosou, u beta-antiarinu L-rhamnosa.
     Ze semen izoloval Mühlradt se spolupracovníky v roce 1964 cymarin, cymarol, strofantidin, periplogenin, peripallosid, periplorhamnosid, strofallosid, antiogenin, konvallotoxin, strofantojavosid, antiarojavosid, antiogosid, antiallosid, uposid, antiosemosid.
     Dále identifikoval sacharid javosu, což je 6-deoxy-2-O-methyl-D-allosa. Z dalších sloučenin pak nalezl antiarol C9H12O4, kyselinu skořicovou, z aminokyselin L(+)-alanin, L(+)-valin, L(-)-cystin a L(-)-tryptofan.
     Některé srdeční glykosidy byly testovány na zvířatech, obzvláště na kočkách. Zjistilo se u nich, že letální dávka činí u alfa-antiarinu 0,116 mg/kg a u beta-antiarinu 0,103 mg/kg.
     Fytochemický, farmakologický a toxikologický výzkum této rostliny není zatím zcela ukončen. Proto lze v budoucnosti očekávat objevy nových zajímavých sloučenin, jež by se mohly případně uplatnit i v lékařské praxi.