Šalvěj lékařská

    „Proč umírá člověk, kterému roste šalvěj v zahradě?“ (Cum moritur homo qui crescit salvia in horto?). Tak znělo staré lékařské pořekadlo. Není proto divu, že v dřívějších dobách lidé bezmezně věřili v nadpřirozenou sílu této rostliny. Přispělo k tomu i její pojmenování, neboť latinsky Salvia = Zdraví. Neméně honosné byly i další názvy jako Salvia Salvatrix (Šalvěj Spása) nebo Naturae Conservatrix (Udržovatelka Přírody).
     Šalvěj lékařská (Salvia officinalis) je botanicky zařazena do čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae). Jedná se o vytrvalou rostlinu, která běžně dosahuje keřovitého vzrůstu. Charakteristickým znakům patří sametově plstnaté listy, čtyřhranná lodyha a světle fialové vonné květy, které se objevují v červnu až červenci.
     Původně pochází z oblasti Středozemí, kde roste divoce na kamenitých stráních a svazích. Do střední Evropy patrně pronikla během římských výbojů. Podle jiného názoru se o rozšíření zasloužili italští mniši, kteří ji asi v 9. století přenesli přes Alpy. Z klášterních zahrad se záhy dostala na venkov k prostým lidem.
     Blahodárné účinky šalvěje popsali ve svých dílech starověcí lékaři Hippokrates, Dioskorides, Plinius aj.
     Zvýšený zájem o ni stoupl v době renesance. Tehdy se samotné listy přikládaly na špatně vyhlížející rány a hnisavé vředy. Působily proti krvácení a hadímu uštknutí.
     Pilulky z nich zhotovené ovlivňovaly příznivě plodnost, posilovaly „slabý žaludek“, nervy, vazy a svaly.   
     Za dávných časů, kdy ještě neexistovaly účinné léky proti tuberkulóze, posloužil k léčení této obávané nemoci šalvějový olej (Oleum salviae aethereum).
     Šalvějové víno bylo zase doporučováno při závratích, blouznění, ochrnutí údů, křečích. Posilovalo a zahřívalo „studenou a mdlou hlavu i mozek“.
     Na stránkách starých lékařských knih se můžeme dočíst, že „pití odvaru listu šalvějového ve vodě nebo ve víně odnímá jedu jeho moc. Jest to výborný lék pro lidi dýchavičné, neduživé na plíce, kteří ustavičně kašlou, a jimž padají studené hleny z hlavy do prsou. Slouží zacpaným játrům a všelikým studeným neduhům mozku a jiným orgánům, jako jest šlak větší a menší, třeštění, křeč, nemoc svatého Valentina (padoucnice), ospánlivost.“
     Dnes se používají především listy (Folium salviae), někdy i celá nať (Herba salviae). K hlavním obsahovým látkám náleží silice, hořčiny, třísloviny, živice aj.
     Vnitřně se šalvěj podává ve formě čaje (jeden gram suchých listů na šálek vody) ke zklidnění poruch žaludečního traktu (průjmy, nadýmání, žaludeční vředy) a ke snížení potivosti. Užívání však vyžaduje určitou opatrnost. U přiměřených dávek se vedlejší účinky neprojeví, teprve jejich mnohonásobné překročení může vyvolat křeče.
     Silný odvar z listů se osvědčil jako výborné kloktadlo při zánětech dutiny ústní a krku. Za tento výsledek odpovídají dvě složky, a to třísloviny, které působí svíravě, a silice, účinkující hojivě a dezinfekčně.  
     Tento výluh je možno použít v denní kosmetice na mastnou pleť, ale též jako přísadu do osvěžujících koupelí.
     U mnohých národů zůstala šalvěj i v současnosti oblíbenou léčivou rostlinou. Například v čínském lidovém léčitelství nalezla uplatnění při revmatických a kožních chorobách, obtížích menstruačního cyklu, astmatu, zánětech dásní, angíně, nachlazení.
     Pro léčebné účely je třeba sbírat listy před rozkvětem. Suší se v tenkých vrstvách ve stínu nebo při umělém teple, jež nepřesahuje 35 o Celsia. Usušené části mají být zelenavě stříbrošedé, výrazně aromatické, s nahořklou stahující příchutí.