(Jakutská pohádka)
 
     Jednoho letního dne vylezla žába z jezera, aby vystavila své tělo teplým slunečním paprskům.
     Neočekávaně letěla nad břehem vrána. Popadla ji v půlce těla do zobáku a letěla s ní k druhému břehu. Žabka se nemohla vymanit z pevného sevření. Dostala spásný nápad. Povídá vráně:
     „Slyšela jsem, že se můžeš pochlubit vznešeným a honosným původem. Říká se, že všichni z vašeho rodu mají  zvučný hlas.“
     „To je pravda!“ pravila vrána. V ten okamžik jí žába vypadla ze zobáku. Střemhlavým letem padala k hladině jezera.       
    
     (přeloženo z ruštiny)