Byl jeden rybář, měl mnoho dětí a byl tuze chudý. Jednou zrána si vyšel na lov. Dlouho již seděl s udicí v ruce a ještě ani rybičky neulovil. Tu najednou vidí z blízkého rákosí letět velikánského ptáka a v povětří se snášet. Honem zatočil loďkou k rákosí mysle, že tam bude hnízdo. Když tak sem tam hledá, slyší nad sebou volat: „Najdeš, ale nekaz!“ S podivením se obrátí po hlasu a vidí ptáka, který křídly třepe a letí dále. Hledá tedy dále, až najde hnízdo plné velkých vajec. Bez průtahu vezme jedno po druhém a položí je do loďky. Bylo jich devět. Rád by byl také ještě několik ryb ulovil, ale vejce zaujímala skoro celou loďku, takže v ní sotva mohl státi; obrátil se tedy domů. Děti jeho stály na břehu; když loďku zahlédly, křičely na mámu, že tatíček veze večeři. Jak se však děti i s mámou podivily, když tatík ku břehu přirazil a místo ryb vyndával z loďky vejce. „I pro Pána Boha, kdepak jsi ty vejce ulovil, tatíku!“ ptala se rybářka muže. Tu jí rybář povídal o příhodě s velikánským ptákem. Z večeře nebylo nic a vejce se uložila za kamna na pec.
     Druhý den si rybář přivstal a vyjel na lov, aby vynahradil, co den před tím zmeškal. Když přijde na místo, vidí téhož ptáka vylítnout z rákosí a volat: „Najdeš, ale nekaz!“ I zajde do rákosí a najde v témž hnízdě opět devět vajec. Naloží je na loďku a jede domů. Rybářku to mrzelo, že muž místo lovení vybírá ptačí hnízda; ze zlosti vzala vejce a každým za kamna notně práskla, ačkoliv jí rybář nařídil, aby s nimi zvolna zacházela. Ale ku podivu, vejcím se nestalo ani dost málo.
     Třetí den jel rybář zase na lov a nevěda ani jak, octnul se opět u rákosí. Tu vylítne týž pták a volá: „Najdeš, ale nekaz a budeš šťastný!“ I jede k známému již místu a najde zase devět vajec. Vezme i ty a jede domů. Po cestě si myslí, co se z nich asi vylíhne. Ale tu ho žena divně přivítala; kdyby jich nebyl sám za pec zanesl, byla by je zlostí o zem roztloukla. Co měl dělat, aby ji opět udobřil? Den nato vyjel si ještě jednou a vrátil se za několik hodin, přivezl loďku plnou ryb. Tu se na domácím nebi vyjasnilo, jako když slunce vzejde.
     První čas chodili se přes tu chvíli na vejce dívat, ale brzo na ně zapomněli, jako by jich ve světnici ani nebylo.
     Jednoho dne rybář seděl a opravoval sítě, rybářka chodila po domácí práci a děti si venku hrály. Tu něco za kamny praskne, jako by vystřelil, a než rybář vyskočil, aby se podíval, co se stalo, shoupnul se z pece roztomilý klučina. S úžasem hledí rybář na hosta, který, jak se mu aspoň zdálo, vůčihledě před ním rostl. Tu to praskne po druhé, po třetí, po čtvrté a tak sedmadvacetkrát po sobě; po každém bouchnutí skočí z pece kluk jako buk. Rybář spínal ruce nad hlavou, když viděl tu chasu okolo sebe obskakovati a jako hřiby růsti. „To je to zpropadené štěstí, co mně ten pták přislíbil?“ zabědoval ubohý tatík. „Měl jsem to vědět, co v těch vejcích vězí, oč, že bych byl všecky do vody vházel.“
     „To bys nebyl moudře udělal, tatíčku,“ ozval se jeden z nejčipernějších chlapců, „my to přece přineseme štěstí. Jdi do města, dej se ohlásit u krále a řekni mu, že přijdeme k němu, aby nám jen poslal šat a jídla dost a potom uchystal nějakou práci.“
     „A když to pěkně vyřídím, dá mne král ze dveří vyhodit.“
     „O to se nestarej. Jdi jenom a vyřiď, co jsem řekl.“
     Rybář se oblékl a šel. Venku stála rybářka s dětmi celá ustrašená; bouchání a praskání ve světnici nedalo jí tam vejít. Když jí muž vypravoval o božím nadělení, začala sice trochu hubovat, ale přece se šla na ty nezvané syny podívat. Rybář se bral k městu.
     Když přišel do zámku, dal se ohlásit u krále a byl hned předpuštěn. „Co žádáš?“ ptal se král.
     „Milostivý králi! Mám sedmadvacet synů a ti mě k vám posílají, abyste jim dal šaty a stravu a práci pro ně uchystal, že k vám přijdou do díla.“
     „A proč ty se o ně nestaráš?“
     „Já mám svých vlastních pět a nemám jim dát co jíst, těch sedmadvacet jsem dostal teprv dnes.“ Tu začal celou příhodu vypravovat králi, kterýžto se tomu náramně podivil a hned poručil , aby se sedmadvacatero šatů a hojnost jídla na vůz naložilo a do rybářovy chalupy odvezlo. Rybářovi však přikázal, aby k němu syny hned poslal, což on milerád přislíbil.
     Když se hoši oblékli a jídla z královské tabule na stole viděli, zavolali rodinu rybářovu, aby s nimi pojedla. U stolu se rybář ptal: „Kterýpak z vás je nejmladší?“
     „Já,“ ozval se chlapec nejhezčí a největší ze všech.
     „Tys mě tedy poslal ke králi?“
     „Ano, to jsem učinil.“
     „Za to budete všeci nejmladšího bratra poslouchat,“ doložil rybář, „a vždy se řídit jeho slovy, neboť vidím, že on má z vás všech nejbystřejší rozum.“
     Ten příkaz se bratrům tuze nelíbil, než přece z poslušnosti synovské tatíkovi přislíbili, že vždy budou nejmladšího poslouchat. Nato se rozloučili a odešli do královského zámku. Druhý den vykázal jim král velkou louku, aby ji pokosili, seno usušili a do kup urovnali. Hoši vzali kosy a šli. Když sedmadvacet tak hbitých sekáčů seče, jde to rychle od ruky, a protož také byla do večera louka posečena. Aby jim však nějaký škůdce na seno nepřišel, zůstali na louce přes noc a nejmladší poručil, aby jeden z nich hlídal.
     Ale ten místo hlídání spal a do rána bylo seno po celé louce rozházeno a rozdupáno, že měli celý den co dělat, než je opět do kup urovnali. Večer poručil nejmladší, aby čtyři hlídali, ale aby se nedali přemoci spaním, nýbrž dobrý pozor na to měli, kdo jim seno rozhazuje. Než když se blížilo k půlnoci, přišla na ně dřímota a v malém okamžení chrápali jako druzí. Do rána bylo seno opět po celé louce rozcucháno a rozdupáno. Tu se všichni mrzeli na škůdce, který jim tak zbytečnou práci činí, ale nejmladší ještě více se mrzel na hlídače; a proto když přišel večer, poslal je všecky spat řka, že bude sám hlídat a také se šťastně až do půlnoci od spaní zdržel. Tu se přihnalo celé stádo vraných koní a začalo po seně dupat a na kopytech je po louce roznášet. Ale než k bratrům doběhl, aby je vzbudil, přitočil se k němu hubený, malý běloušek a lidským hlasem k němu promluvil: „Vítám tě, Šternberku, již dlouho jsem na tebe čekal.“
     „Jaké jméno mně to dáváš? Jak mne znáš a kdo jsi?“
     „Já tvoje jméno dobře znám, a kdo jsem, to ti nesmím povědět. Chceš-li však mé rady uposlechnout, budu tvým ochráncem.“    
     „Budeš-li mi dobře radit, proč bych neposlechl?“
     „Hleď, tam běhá šestadvacet bujných vraných koní; já sedmadvacátý mezi nimi jsem bělouš, malý a vyzáblý. Vzbuď své bratry a řekni, ať si každý jednoho koně vezme; ale ty si podrž mne a neboj se, že budeš ošizen.“ Když to bělouš domluvil, vběhl mezi stádo.
     Šternberk (tak ho budeme nyní jmenovati) šel k bratrům, vzbudil je a poručil, aby si každý jednoho koně vybral. Vyzáblého bělouše nechtěl žádný a zůstal tedy Šternberkovi. Ráno srovnali seno a proto, že již bylo usušeno, vrátili se ke králi, koně však uchovali před městem. Král jim dal hodně peněz a prozatím je poslal domů, čemuž oni tuze rádi nebyli.
     Za městem zase sedli na koně a jeli k rybáři. Ten se jich z počátku lekl, ale když mu každý hrst zlatých peněz do klína vsypal, byl spokojen. V noci, když bratři viděli, že Šternberk tvrdě spí, vykradli se všichni ven a tam se umluvili, že mu ujedou, neboť se jim nelíbilo déle poslouchati rozkazů nejmladšího bratra. Jak řekli, tak udělali; sedli na koně, a než slunce vyšlo, byli daleko od chalupy vzdáleni. Když se Šternberk probudil, myslil, že jsou bratři již vzhůru a koně si chystají, i vyběhl ven, ale běloušek tam stál sám a sám a bratří tu nebylo. „Kde jsou moji bratři?“ ptal se bělouše.
     „Ujeli ti, milý pane, a budou již hezky daleko.“
     „Ó, ti falešníci!“ zvolal Šternberk hněvivě.
     „Nic si z toho nedělej, najez se a pak sedni na mne, však my je dohoníme.“
     Po snídani rozloučil se Šternberk navždy s dobrým rybářem a sednuv na koně, pustil se s ním do světa.
     Ve velkém lese seděli bratři na trávě a obědvali, povídajíce s plným smíchem, co asi bratr řekl, když vstal a viděl herku státi samotnou. Najednou zařehtají pasoucí se koně a všichni běží na jedno místo. A koho viděli bratři z té strany přijíždět! Vyzáblého bělouška a na něm bratra Šternberka. Plni strachu vyšli proti němu a prosili ho za odpuštění, čehož když dosáhli, jeli svorně dále. Již urazili hodný kus cesty, tu spatřili u stromu přivázaného a hladem zmořeného chrta. „Jdi někdo z vás a odvaž toho psa!“ řekl Šternberk k bratrům.     
     „I kdopak by psa odvazoval. Nech ho být, kdož ví, proč je uvázán!“
     Skočil tedy Šternberk sám z koně a chrta z vazby osvobodil. „Až ti bude nejhůř, vzpomeň si na mne!“ řekl chrt a v houští zmizel. V duchu se Šternberk podivil neobyčejnému zvířeti, ale bratrům o tom ani necekl.
     Zase ujeli hodný kus cesty, tu spatřili za nohu přivázaného orla s hlavou svislou a s křídly schlípenýma. „Jdi někdo z vás a odvaž toho orla, aby hladem nepošel.“
     „I copak je nám do toho dravce. Jsi-li tak dobrý blázen, odvaž ho sám.“
     A Šternberk skočil dolů a orla odvázal. „Až ti bude nejhůře, vzpomeň si na mne,“ řekl orel a zmizel v houští. Podivil se Šternberk nadobyčejnému ptáku, ale bratrům neřekl nic. Když se dostali z lesa, přijeli k rybníku; tu viděli velikánského kapra, an sebou v blátě sem tam hází. I skočil Šternberk z koně, vzal kapra a pustil ho do vody. „Až ti bude nejhůře, vzpomeň si na mne!“ zašeptal kapr a hbitě odplul.
     „To jsou divná zviřátka,“ pomyslil u sebe Šternberk. Zase jeli dále, až přijeli k velkému městu, kdež slyšeli, že král potáhne proti nepříteli. „Tomu bude sedmadvacet tak statných vojáků vítanou pomocí,“ řekl Šternberk k bratrům; „a protož bych myslil, abychom se dali u něho ohlásit.“ Bratrům se rada líbila a uposlechnuvše jeli za bratrem do zámku a dali se u krále ohlásiti. Jakmile král tu řadu mladých, jako jedle urostlých hochů přehlédl, s radostí je přijal do služby. Ale Šternberk se mu zalíbil nejvíce a protož ho hned jmenoval důstojníkem. Bratry to tuze mrzelo, ale co měli Šternberkovi říci, když viděli, že on se k té důstojnosti nijak nenabízel? Umluvili se tedy, že se na králi pomstí.
     Druhý den táhli do pole; když přišlo k bitvě, vyhrávala nejvíce strana, kde bojoval Šternberk na svém běloušku; kde stáli bratři, tam se prohrávalo. Král, zpozorovav jich nedbalost, přihnal se k Šternberkovi a vedl si stížnost. Předobře znal Šternberk své bratry, než aby si příčinu nebyl vysvětlil, a protož králi odpověděl: „Milostivý pane, kdyby byli důstojníky jako já, jistě by s lepší chutí bojovali.“
     „Myslíš opravdu, jak pravíš?“
     „Jen to učiňte a seznáte, že jsem mluvil pravdu!“
     Král odjel k bratrům Šternberkovým a řekl jim, že je udělá všecky důstojníky, jestliže budou udatně bojovat. Ta slova jim dodala chuti a vyhrávali tak, že se jich přičiněním bitva skončila. I děkoval král Šternberkovi a chtěje ho u dvora držeti, udělal ho nejvyšším dvořenínem a také bratry na prosbu Šternberkovi povýšil k důstojnostem. Než to přece nebylo mnoho platno, oni mu štěstí jeho záviděli a čekali jenom na příležitost, jak by se ho mohli zprostit. Ta se jim záhy vyskytla. Král měl překrásnou obrazárnu, kterou bratři posud neviděli; poprosil tedy Šternberk krále, aby jim ji ukázal, což on milerád učinil. Mezi obrazy byl také jeden, představující pannu jak anděl krásnou. I ptal se Šternberk krále, čí je to obraz. „To je dcera jednoho mocného krále; chtěl jsem si ji vzít za manželku, avšak před svatbou se mi ztratila a nikdo neví, kam se poděla, ačkoliv jsem hory doly sliboval tomu, kdo by ji našel, ale každý se navrátil s nepořízenou.“
     „Kdyby se Šternberk o to pokusil, jistě by ji našel,“ řekl jeden z bratří a druzí mu přisvědčili.
     „Půl živobytí bych dal za to, kdybych se o nevěstě dověděl, ale proto bych Šternberka přece nerad ztratil.“
     „Milostivý králi! Ať je tvá nevěsta třeba kraj světa, zde máš mou ruku, že ti ji přivedu nazpět, a byť by to můj život stálo.“ Tak řekl Šternberk králi, nechtě se dáti před bratry zahanbit, ač věděl, jak při tom návrhu srdce jejich cítilo. Král vzdoroval, ale naděje, že krásnou pannu opět spatří, přemohla náklonnost i přátelství a svolil k odjezdu Šternberkovu.
     Dříve však, než se Šternberk na cestu přichystal šel se poradit se svým nejlepším přítelem a rádcem, s vyzáblým běloušem, který ač stál v krásné stáji a dostával jídla od stolu pána svého, přece nebyl o nic tlustší než dříve.
     „Milý pane,“ řekl bělouš, když se mu Šternberk důvěrně svěřil, „mnoho jsi naložil na svá ramena, než neboj se ničeho; pomocí mou všecko vykonáš a tvoji bezbožní bratři neujdou trestu. Dříve však dej udělat zlatý pantoflíček a vezmi jej sebou! Na cestě ti povím, kde princezna bydlí.“
     Když si Šternberk zlatý pantoflíček zaopatřil, dostal od krále peníze a vydal se s běloušem na cestu. Věda, že bělouš nejlépe uhodne, kam se obrátit, nechal ho jít podle libosti. Kolik dní jezdili kříž na kříž přes hory a doly, až přijeli k velkému, neprohlednému jezeru. Tam se běloušek zastavil. „Nyní slez,“ řekl k Šternberkovi, „a čekej. Princezna se bude po jezeře projíždět, a když tu člověka uvidí, připluje až sem. Bude-li se tě ptát, co zde hledáš, řekni, že jsi kupec z cizích zemí a že vezeš všelijaké drahé klenoty; mezi jiným že máš také zlatý pantoflíček. Ona jej bude chtít vidět, ty jí jej ukaž, a když si jej bude oblibovat, uchop ji v náruč, sedni na mne, a já vás unesu.“
     Šternberk se posadil na břeh a bělouš se povzdál pásl. Za malou chvíli vidět po jezeře plouti loďku. V několik a minutách přirazila k samému břehu a na pokraj vyskočila krásná panna, andělskou tvář, jižto byl spatřil v královské obrazárně. Vstav hned a přistoupil k ní.
     „Co tu v té pustině hledáš, člověče?“ ptala se ho libým hlasem.
     „Jsem kupec z cizích zemí a cestuji už dlouhý čas po světě. Dnes jsem se svým bělouškem zbloudil z cesty a přijeda až sem, chtěl jsem si trochu odpočinout.“
     „A co máš v tom uzlíku?“
     „Drahé klenoty, krásná panno, mezi jiným ale nade všecko krásně pracovaný zlatý pantoflíček.“
     „Nemohl bys mi jej ukázat?“
     „Milerád; nemám však než jeden.“
     „Já nepotřebuji než jeden, protože jsem jeden ztratila, jen zda-li jej obuji.“
     „Můžeš si jej přiměřit, krásná panno,“ řekl Šternberk, a vyndav skříni s pantoflíčkem, podal ji princezně. Mezitím co si pantoflíček obouvala, běloušek se přišoural blíže a Šternberk vzav náhle princeznu kolem těla, posadil ji na něj; bez pobídnutí ujížděl s nimi běloušek, jak by prášil. Princezna se nezlobila, že ji hezký kupec unáší, ale čarodějnice, u které byla zavřena a která to viděla, zuřila a všecky hrůzy za nimi posílala. Ulekaná princezna obejmula pevně Šternberka a tvář schovala na jeho prsou, když najednou před nimi začaly křížem krážem šlehati modré blesky, hromem roztříštěné stromy padaly a ukrutné potvory ze všech stran hlavy vystrkovaly a je pronásledovaly. Ale Šternberk se nebál; těsně přivinul k srdci drahou svou kořist a důvěřoval ve svého přítele. A běloušek ho neošidil! Všemi hrůzami je šťastně přenesl a teprve daleko za čarodějným lesem si odpočinul.
     Na cestě k domovu povídal Šternberk princezně Velence, od koho byl pro ni poslán a kam ji veze. Velenka neřekla nic, ale v srdci ji to hnětlo, protože bývalého ženicha příliš v lásce neměla, ale tím více Šternberka si zamilovala. Když přijeli do královského města, byli od krále s velkou slávou a radostí přijati. Od té chvíle Šternberk byl jeho nejlepším přítelem a spoluvládcem. To bylo bratrům tuze proti mysli; ve dne v noci vymýšleli, jak by se na něm pomstili, avšak nijak to nešlo. Jednou král se Šternberkem vejde do Velenčiných pokojů, v kterých jako nastávající královna bydlela. Smutně seděla u okna a zpívala. Král usednuv u ní, ptal se po chvilce, kdy se bude slavit jejich svatba. Šternberka bodlo u levého boku, s úzkostí čekal odpověď.
     „Nemohu svatbu dříve slavit, dokud zde nebudu míti truhly se svatebním šatem, a ta je tři sta mil dále, než já jsem byla, u jedné čarodějnice uschována!“
     Bolestně hleděl král na Šternberka, jako by ho o pomoc prosil, a ten pohledu tomu rozuměl.
     „Půjdu pro truhlu, paní moje!“ řekl přistoupiv k Velence.
     „Ne, ne, králi, neposílej Šternberka, zahyne!“ prosila princezna.
     Ale co záleželo králi na tom, že příteli hrozí nebezpečenství života; vždyť se mu za to všecko chtěl odměniti zlatem a slávou!
     Vesel jsa, že může Velence něčím posloužit, běžel Šternberk k bělouškovi a ptal se o radu.
     „Budeš-li moudrý a opatrný,“ řekl bělouš, „šťastně všecko vykonáš. Jen se brzo chystej na cestu a pojedeme.“ Šternberk si nabral peněz a rozloučiv se s králem a s krásnou Velenkou, opustil město ještě toho dne. Dlouho jeli, než tři sta mil ujeli; konečně zůstal bělouš státi nedaleko jednoho černého zámku a řekl Šternberkovi: „Zde je zámek, kde zůstává čarodějnice, která chová truhlu princezninu. Jdi tam a požádej ji, ať ji vydá! Nebude to chtít učinit, dokud na třech koních nepojezdíš. Tři koně budou její dcery. Nic se neboj a buď opatrný! Až toho třetího koně k ní přivedeš, uvidíš, že má v ruce proutek, kterým tě bude chtět švihnouti, ale toho nedopusť. Hbitě se uhni, proutek jí odejmi a rychle ji švihni, pak uchop truhlu a pospěš ke mně!“
     Potěšen slovy zkušeného rádce šel Šternberk do zámku. Když na vrata zaklepal, otevřela stará baba vrata a ptala se, co tam chce. – „Princeznu Velenka, nevěsta mého krále, má zde truhlu se svatebním rouchem a posílá mě pro ni,“ odpověděl Šternberk.             
     „To je pravda, že tu má truhlu, já však ti ji dříve nevydám, dokud na třech koních nepojezdíš.“
     „Jen přines dříve truhlu a pak přiveď koně!“ Za malou chvíli čarodějnice přinesla na dvůr ozdobnou truhlici a pak se štrachala do stáje. První kůň byl ryzák. Když si na něj Šternberk sedl, začal až hrůza vyhazovat a kopat. Ale Šternberk ho dobře sebral a nedal se shodit, ani když s ním ze zámku vyletěl a po poli jako zběsilý se vztekal. Náhle však pod ním ryzák zmizí a v podobě zajíce přes hony utíká. „Kéž tu mám chrta!“ zavzdychne uleknutý jezdec, a sotva to slovo z úst vypustí, žene se za běhounem chrt rychlý jako vítr, lapne ho za hřbet a zpátky s ním utíkaje položí ho Šternberkovi k nohám, řka: „To máš za to, že jsi mne v lese odvázal.“ Nato zmizí. Šternberk popadl potměšilého ryzáka za sluchy a donesl ho škaredé babě nazpět. Ta celá rozzlobená šla do stáje a vyvedla hnědáka. Dělal-li první zle, dělal druhý kůň ještě hůř. Ale Šternberk byl již chytřejší; když se kůň s ním po poli prohnal a najednou pod ním zmizel a v podobě krkavce do povětří se vznesl, pomyslil rychle na orla. V tom okamžení žene se za krkavcem hejno orlů jako mračno; největší z nich popadne ho do drápů a donese ho k Šternberkovi, řka: „To máš za to, že jsi mne v lese odvázal.“ Nato zmizel. Baba mohla vztekem puknout, když jí Šternberk krkavce pod nohy hodil; i běží a přivede vraníka. Ten byl nejhorší; jako zlá saň vyletěl se Šternberkem ze zámku, soptil a zuřil, hrabal a kopal, až hroudy na tři sáhy lítaly, a konečně u blízkého rybníka skočil do vody. Šternberk si vzpomněl na rybu a v malé chvíli vyplul kapr a vyhodil v rybu proměněného vraníka, řka: „To máš za to, že jsi mně nedal zahynout.“ Šternberk vzal rybu a vrátil se k babě.
     S jiskřícíma očima vyběhla mu baba vstříc a pravila: „Pusť rybu a vezmi si truhlu!“
     Ale Šternberk zahlédl proutek, který čarodějnice zastrkovala. Jak se shýbá, by truhlici zdvihl, chce baba přiskočit a šlehnout ho proutkem. Ale on se rychle uhne a proutek jí vytrhnuv notně ji šlehne. Baba zkameněla; ale Šternberk proutek schoval a popadnuv truhlu běžel k bělouškovi, který již u vrat čekal a pána radostně přivítal. Oba se šťastně beze vší nehody dostali domů.
     „Milý Šternberku!“ řekla Velenka, když jí truhlici dával,  „co mi platna truhlice, když k ní nemám klíče?“
     „A kde je ten klíč?“ ptal se král, novou překážkou celý rozmrzen.
     „Klíč je ještě tři sta mil dále v jednom zámku.“ – Král se bál Šternberkovi co říci, ale ten se sám nabídl, že pro klíček pojede, z čehož se král a ještě více bratři nemálo radovali. Zase šel Šternberk k bělouši na poradu.
     „Milý pane, jen se uchystej, já tě tam donesu, ale proutek doma nezapomeň!“
     Druhý den, když si Šternberk trochu odpočinul, sedl na milého bělouše a jel pro klíč. Zase přišli, když tři sta mil ujeli, k jednomu hradu. „U vrat spatříš tři spící lvy. Postav se hezky tak, abys je všecky jedním rázem šlehl proutkem přes oči; zkamenějí a ty můžeš směle vejíti dovnitř. Uprostřed dvora spatříš jen jediného lva , ale ten je silnější než první tři vespolek; ten má klíč od truhlice v tlamě. Bude také spáti; přitoč se zvolna a proutkem ho šlehni přes oči; když zkamení, vezmi klíč z tlamy a přijď ke mně! Ale dej pozor, ať se žádný neprobudí, sice je po tobě veta!“
     Šternberk vzal proutek a šel. Přišed k vratům, spatřil tam tři ukrutné lvy spící, kteří jednou ranou zkameněli. Potom šel Šternberk do dvora. Uprostřed ležel veliký lev, jemuž z tlamy čouhal zlatý klíček. Obešel si ho zlehoučka a náhle ho mrštil přes oči. Lev zkameněl a klíč mu vypadl z tlamy. Šternberk jej zdvihl a pospíšil k běloušovi. Ale měl také čas, neboť se strhla ukrutná bouře a blesky mu okolo očí šlehaly jako ohnivé šipky. Bělouš uháněl a brzo byli za čarodějnou hranicí, kde se ničeho více nemuseli obávati. Za několik dní přijeli domů. Když Šternberk odevzdával Velence klíč, vzala jej a poručila mu, aby s králem kráčel za ní. Vešedši do pokoje, kde stála truhlice, otevřela ji zlatým klíčkem, ale na místě šatu vytáhla z ní široký meč. „Nyní klekněte,“ pravila k užaslým mužům, „Já vám oběma hlavy setnu; kdo je krve šlechetné, ten zase obživne a toho si vezmu.“
     Šternberk neměl co ztratit a proto také bez rozmyslu před Velenkou klekl; ale král s velkou nechutí klesal na kolena a jen smělá důvěra v šlechetnou krev jeho byla s to, aby ho k tomu pohnula. Avšak nastojte, co se stalo! Šternberk obživl a král zůstal mrtev. -      
     Za chvíli Velenka vedla Šternberka z pokoje ven a tam ho lidu prohlásila co svého manžela a nastávajícího krále. V celé zemi bylo jen šestadvacet srdcí, která se neradovala, a to byli bratři Šternberkovi. Nesmírná zášť proti šťastnému bratru se v nich uhnízdila, i přísahali mezi sebou, že pokoje nedají, dokud bratra nezkazí. Aby ho zabili, k tomu neměli dost srdce. Ale brzy se našlo, čeho si žádali; slyšeli totiž, že několik hodin cesty zůstává čarodějná baba. K ní došli a žádali ji o pomoc, mnoho peněz jí připovídajíce. Ta se nenechala dlouho prosit a pomoc svou jim přislíbila.
     Nedlouho nato vylákali bratři Šternberka na lov. Škoda, že tenkráte nechal bělouška doma, neboť jej nerad zbytečně sužoval, ano pro samé spěchání ani se s ním nerozloučil, což vždy jindy činíval. Chybilť ovšem velice!
     Večer přišli lovci, jak se zdálo, těžce zarmouceni nazpátek. Šternberka mezi nimi nebylo. „Ztratil prý se,“ tak královně vypravovali bohaprázdní bratři, a ač ho skoro celičký den hledali, přece prý po něm stopy nalézti nemohli. Tu bylo pláče a nářku a nářku ode všech dvořenínů, ale největší hoře měla Velenka. Rozeslala na všecky strany posly, aby se po miláčkovi poptávali a ho hledali, ale všichni se vrátili s nepořízenou. Bratři myslili, když Šternberka odstraní, že budou moci dělat, co se jim uráčí, ale v tom se zmýlili. Velenka, nenávidíc jich, pražádné moci jim nenechala.
     Jednoho dne vyjde na dvůr celá zarmoucená a tu vidí bělouška a jednoho z bratrů, který poroučí, aby tu herku ze zámku vyhnali, že plodí v stáji jenom ostudu. Ač Velenka věděla, kolik dobrého bělouš Šternberkovi prokázal, měla ho již proto ráda, že miláčka z tolika nebezpečenství šťastně odnesl. Rozhněvána pokárala bratra za nevlídný rozkaz a sluhovi poručila, aby bělouše odvedl zpátky do stáje. Potom vrátivši se do zámku nabrala sladkých pamlsků, šla do konírny a položila je bělouši do čistého žlabu. Ale koník nežral; smutně se na Velenku ohlédl a pravil: „Děkuji ti, paní moje, že jsi mne nedala ze zámku vyhnat. Dlouho jsem na tebe čekal, ale tys nepřišla a v zármutku jsi na mne zapomněla. Mám ti mnoho co říci.“
     Velenka se trochu podivila, když k ní bělouš mluvil, ale v okamžení se vzpamatovala a řekla: „Ovšem, milý běloušku, že jsem již dlouho u tebe nebyla, ale vždyť víš, že od té nešťastné chvíle, co se Šternberk ztratil, zármutkem ani nevím, co dělám.“
     „Věřím ti, milá paní, věřím, mně se také stýská a proto jsem po tobě toužil, abychom mohli pro něho jeti.“
     „Co pravíš? – Pro něho jeti! – Ty víš, kde je? Ó, pojď rychle a dones mne k němu!“
     „Upokoj se a sečkej až do noci! Ve dne by nás bratři jeho viděli a stíhajíce nás mohli by všecko pokaziti. Až se setmí, přikaž služkám, aby žádnému nezjevily, že nejsi doma, pak přijď sem a pojedem.“ Potěšena vyšla Velenka ze stáje, aby se přichystala k večerní jízdě. Jakmile noc černé roucho rozestřela, poručila věrným služkám, aby ji každému zapřely, a pospíšila k bělouškovi. Tiše ho vyvedla ze zámku, sedla na něj, a již v jednom letu uháněli tmavou nocí. Když svítalo, byli u lesa, kde se bělouš zastavil a Velence pravil: „Co tě v tom lese nejdříve potěší, to si vezmi. Do noci tě donesu k studánce, tam slezeš, půjdeš k ní a to, co si z lesa vezmeš, třikráte vodou postříkneš. Nechť vidíš cokoliv, na nic se neohlížej a před tím i potom ani jedinkého slova z úst nevypouštěj! Potom přijď ke mně a ujedeme.“
     Když Velenka vešla do lesa a pod stromem odpočívala, zaslechla za sebou smutný, ale velmi lahodný zpěv. Hluboko do srdce loudily se touhyplné zvuky, a bylo jí, jako by slyšela sladký hlas Šternberkův. Potěšena ohlíží se po pěvci a spatří nad sebou slavíka, který byl tak krotký, že se dal lehce chytit, a úlisně ruku Velenčinu zobaje, takřka za to děkoval. Pamětliva slov běloušových vzala ho Velenka sebou. Jeli až do pozdní noci, než přijeli ke studánce.
     Najednou zůstal bělouš stát, Velenka slezla, šla asi sto kroků a přišla k malé studánce. Bylo jasně jako ve dne; ale jak sáhne do vody a slavíka po prvé postříkne, začne blýskat a hřmít a vichr divoce burácet; ona si však z toho nic nedělá a směle po druhé do vody sáhne; tu se na ni ze studánky šklebí ukrutná dračí tlama a plivá oheň. Velenka bez bázně po třetí nabere vody a slavíka jí postříkne. Náhle se vyjasní, slavík zmizí, a před ní stojí Šternberk. Málem by byla radostí vykřikla, ale vzpomenouc na slova běloušova položí prst na ústa, vezme Šternberka za ruku a mlčky bez ohlédnutí pospíchá s ním k něžnému koníku. Vpravo vlevo pronásledovaly je ošklivé potvory, ale blažení manželé toho nedbajíce sedli na bělouše, který se s nimi druhého dne šťastně vrátil do království.
     Bezbožní bratři se zatím o všem dověděli; že však snadno mohli souditi, jak se jim povede, měli za to, že bude nejlépe, když se poradí s Vaňkem. Dříve ještě, než se král Šternberk do svého zámku vrátil, byli všichni za horami. I tázal se bělouše, zdali by je dohonil, a když přisvědčil, vzal svůj čarodějný proutek, sedl opět na bělouše a pustil se za uprchlíky. Zastihl je na jedné louce, kde umdleni seděli kolem velkého ohně. Když je třikrát objel, vzal proutek a každého jím švihl a v okamžení sedělo tu šestadvacet kamenných soch. Čarodějný proutek pak hodil do praskajícího ohně, a v tu chvíli vyrostla z něho vysoká skála a přikryla nevděčné bratry.
     Když se vracel a přibližoval se ke královské residenci, pravil k němu bělouš: „Nyní slez, milý Šternberku, a učiň, oč tě budu žádati!“
     „Tys můj dobrodinec a proto milerád vyplním tvou žádost!“
     „Od této chvíle mne již nebudeš potřebovat, vezmi tedy svůj meč a za všecka dobrodiní, co jsem ti prokázal, utni mi hlavu!“
     „Jak můžeš ode mne žádati něco tak ukrutného!“
     „Jestliže mi to neuděláš, musím se opět sto let trápit, nežli najdu nového vysvoboditele.“
     I vzal tedy Šternberk svůj meč a s pláčem běloušovi sťal hlavu. Z mrtvého těla vyletěla bílá holubička, třikráte nad hlavou Šternberkovou křídly zatřepetala a vznesla se do modré oblohy.
     Smuten kráčel domů. Ale radostné jásání lidi a laskavé objetí drahé milenky vyjasnilo brzy smutnou jeho tvář. Panoval dlouhá léta moudře a spravedlivě, ode všech jsa milován. A když co starý dědeček vnoučátka na kolenou houpával, tu jim nejraději povídal o upřímném bělouškovi.