50 Honza
„Hloupí lidé mají největší štěstí!“ jest starodávné přísloví, jehož pravdivost i následující historie dotvrzuje. A kdož by v tom nepoznal moudré řízení boží, ježto stará se i o kvítí polní i o ptáka v povětří? Neb kdyby ještě hlupák na světě neštěstí míti měl, naposledy by ani nikdo hlupákem býti nechtěl.
Než vraťme se raději k naší historii!
O věku, v kterém pravdivá tato příhoda se sběhla, nemohu nic jiného udati, neboť kronikáři, jako by si byli slovo dali, vesměs o celém tom příběhu mlčí. Aniž jsem se dopíditi mohl, odkud náš Honza byl a jak se to městečko jmenovalo, v kterém se tak podivným způsobem, jak níže vypravovati budu, slavným primátorem stal.
Dle vší podobnosti zdá se mi, že to bylo daleko od Prahy, kde Honza s matkou svou, chudou vdovou, a jedinou kravou v chatrné chalupě přebýval. Kráva ta byla jejich jediné jmění a Honza matčin jediný poklad. Již od nejútlejšího dětinství vyznamenával se Honza přede všemi chlapci z celého vůkolí náramnou hloupostí, takže i v přísloví lidem vešel a rodiče, kárajíce děti své z hloupých kousků, říkávali: „Tys pravý Honza!“ Mimo to všecko byl Honza mazánek své maminky, kteráž nad něho neměla.
Honza a matka jeho živili se dosti nuzně z výnosu malého kousku pole, ježto jim tolik bramborů poskytovalo, co do roka snědli. Užitek z jediné jejich krávy postačoval sotva na zapravení daní vrchnosti a na ostatní malé potřeby. Nicméně byli šťastni, Honza ve své nesmírné hlouposti a jeho matka v své nesmírné lásce k synáčkovi. Tak to trvalo mnoho let, Honzy přibývalo na těle, ale ne na duši, až z hloupého chlapce Honzy stal se hloupý kolohnát Honzy, neboť již vstupoval do sedmnáctého roku svého věku.
A zde teprve počíná naše historie.
Stará matka, kdykoli utloukla kousek másla, hned za čerstva je nesla na trh do nedalekého krajského města a stržené peníze bedlivě uložila k budoucí potřebě.
Stalo se pak jednoho času, že jsouc churava, nemohla se sama na trh vypraviti, i poslala tedy s liberkou másla svého milého Honzu a dala mu dříve důtklivé napomenutí, kterak by se měl na trhu moudře a rozšafně zachovati. Honza vzal máslo, cachal do krajského města a posadil se na trh mezi hokyně.
Byloť to všem směšné podívání na hloupého Honzu, an s otevřenou hubou a vyvalenýma očima seděl u svého zboží a zevloval vůkol, neboť byl prvníkrát v krajském městě a proto mu bylo všecko nové a podivné. Jeho sousedky, vychvalujíce své zboží a přivolávajíce kupce, rychle prodávaly, ale hloupého otevřhuby si nikdo nevšiml, a jestliže se kdo naň podíval, srdečně se musel té podivné postavě smáti a nikomu nenapadlo zeptati se ho na cenu jeho zboží.
Mezi těmi, jimž byla nápadna Honzova hloupá podoba, bylo též malé stvoření, náležející k rozsáhlé, lidskému pokolení užitečné a prospěšné třídě psů – byl to malý špiclík, který se postavil zrovna před Honzu, ustavičně brzy na liberku másla, brzy na Honzu hleděl, hýbal ocáskem a chvílemi hlasitě štěkal. Štěkot vytrhl našeho Honzu z jeho zevlování, i pohlédl před sebe a uviděv před sebou státi psa, naň se dívajícího, zdvořile smeknul čepici a pravil ke špiclovi: „Chcete snad moje máslo koupili, milostpane?“ – „Haf!“ odpověděl tento a Honza podav mu liberku, doložil: „Dejte mi za ni osm grošů.“ – „Haf, haf!“ ozval se pes a popadnuv máslo, utíkal pryč a brzy se ztratil mezi lidmi. „Také dobře,“ pravil Honza sám k sobě, jsa rád, že své zboží odbyl, a vzchopiv se, opustil trh a ubíral se k domovu.
„Prodal jsi máslo?“ tázala se doma matka Honzy.- „Prodal, mámo, ale na dluh.“ – „A komupak?“ – „Přišel ke mně nějaký pán s kordem a chtěl máslo. Já mu je dal a žádal jsem osm grošů, ale on pravil, že zaplatí až podruhé, a odešel.“
Stařena byla by Honzu s chutí vypeskovala, ale vždyť to byl její rozmilý synáček! Protož přestala na tom, že k němu pravila: „I tos neměl dělat, Honzíčku, kampak jsi dal rozum?“ Ale Honzovi bylo těžko dáti někam rozum.
Za čtrnáct dní měla stařena opět na prodej kousek másla. I byla přinucena poslati s ním Honzu po druhé do krajského města pouze z toho ohledu, kdyby snad onoho pána s kordem uhlídal, aby jej upomenul o dluh.
„Ale nepouštěj ho, dokud ti nezaplatí,“ poučovala ho matka, „a neprodávej nežli za hotové!“
Honza šel do krajského města a posadil se s máslem na trh mezi hokyně. Tu seděl a zevloval, a co zatím sousedé a sousedky jeho zboží své rychle odprodávali, k němu žádný kupec nezabloudil.
Najednou vytrhl Honzu ze zevlování hlasitý štěkot. Pohlédl před sebe i spatřil psíka, svého dlužníka, an před ním stoje, naň se dívá a mele ocasem. „I pěkně vítám, jemnostpane!“ pravil Honza, čepičku smeknuv. „Chcete mi snad i toto máslo odkoupit?“ – „Haf!“ odpověděl špiclík a Honza podávaje mu liberku, pravil: „Tu je máte. Ale nyní mi, prosím, zaplaťte za toto i za předešlé!“ – „Haf, haf!“ odpověděl psík a popadl máslo. – „Z toho nebude nic,“ vece Honza. „Máma povídala, abych vás nepustil, dokud mi nezaplatíte.“
A při těch slovech se vzchopil, To vida psík, počal utíkat a Honza za ním, lokty skrze lid cestu si klestě. Pes utíkal přes celý trh, skrze několik ulic, přes náměstí a zrovna k bráně. Honza byl vždy za ním, a kudy ta honba šla, lidé na ulicích se stavěli a srdečně smáli.
Konečně vyrazil špiclík branou a utíkal k jedné zahradě, až Honza, jenž nyní sebral všechny své síly, jej dohonil a chytře se k němu přiotočiv, za ocas jej lapil. Pes, který se chtěl proplést plotem do zahrady, namáhal se i trhal sebou, aby se vyprostil z Honzových rukou, ale ten naň volal neustále: „Zaplaťte, pane, zaplaťte mi!“
V zoufalství počal psík hrabati předníma nohama, hrabal i hrabal tak dlouho, až vyhrabal hodnou jámu do země. Tu se mu pod nohama něco zablýsklo a zacinklo, a Honza v dychtivosti pustil psa, sáhl do jámy a vytáhl – hrnec dukátů.
„Neseš-li pak peníze za máslo?“ tázala se matka Honzy, když se byl domů vrátil. – „Nesu.“ – „A onen pán s kordem, neviděl jsi ho?“ – „I viděl. On mi svůj dluh zaplatil, ale dlouho nechtěl. Dal se na útěk, ale já za ním, až jsem ho chytil za kord, a potom musil chtěj nechtěj. Tu máte peníze, mámo!“ A přitom vyndal z podpláští hrnec plný dukátů a postavil jej před stařenu doloživ: „Však jsem se dosti vypotil, nežli jsem ten zpropadený hrnec donesl domů.“
Matka podivením spínala ruce nad hlavou, vidouc před sebou takové bohatství, a když se ze svého ustrnutí vzpamatovala, přísně zakázala Honzovi, aby nic nevyzrazoval. Zatím došla s jedním dukátem ke kupci v blízkém městečku, aby věděla, v jaké ceně se berou zlaté peníze, které neměla ještě nikdy v rukou; neboť ačkoli měla syna proslulého hloupostí, byla sama žena dosti moudrá a rozšafná.
V krátkém čase přestěhoval se Honza s matkou do řečeného městečka, do pěkného, výstavného domu, k němuž patřilo veliké polní hospodářství. Místo jedné krávy měli jich teď celé stádo, dva páry koní a sílu jiného dobytka. Honza chodil si nyní vystrojený nad všecky ostatní jonáky a hrdě si vyšlapoval.
Již se mu tak neposmívali, aspoň ne do očí, neboť co Honza chodil v pěkném kabátě a cinkal v kapse penězi, vypadal mnohem vážněji a moudřeji a nikdo si na něho netroufal. Slovem: s Honzou stala se převeliká přeměna; přestal být hloupým Honzou a děvčata, která naň jindy ukazovala s úsměškem prsty, nyní již z daleka se na něho usmívala, ale ne uštěpačně, nýbrž laskavě a milostně.
Šťastnému však nedochází závistníků, a tak bylo i s Honzou.
K největšímu neštěstí byli mezi těmi, kteří mu záviděli jeho bohatství, slovutné a vzácné poctivosti páni primátor a celá rada městečka, kde se Honza s matkou byl usadil. Leželoť jim neustále v hlavě, odkud pochází bohatství těchto lidí, o nichž věděli, že předtím byli živi velmi nuzně.
I poptávali se všude, doufajíce něčeho se dověděti, co by jim dalo příčinu proti Honzovi; ale nikdo jim nemohl dáti žádné zprávy. Konečně se tedy uradili a usnesli na tom, protože nelze vypátrati původ Honzova bohatství, že ho musel nabýti čarami, a jakožto čarodějníka ho obeslali před svůj soud. Nejednalo se však ani panu primátorovi, ani opatrné radě o to, aby jenom na Honzovi vylili svou zlost, nýbrž byli by rádi měli svůj díl z jeho bohatství.
Když tedy Honza předstoupil před radu, tázali se ho, odkud tak najednou zbohatl. Honza, buď že vskutku s penězi i rozum nabyl, což se mi zdá pravdě velmi podobno, buď že ho matka tak navedla, všemožně se vzpouzel, nic nechtě vyjeviti. Pan primátor a rada mu domlouvali po dobrém, lichotili, hrozili, ale Honza měl svou palici a nic nepověděl. Tu se pan primátor rozhorlil nad jeho tvrdohlavostí a kázal jej zavříti do šatlavy, dav mu přes noc na rozmyšlenou.
Druhého dne opět předvolali Honzu, aby jim odpověděl na jejich otázku, ale, jestliže se včera vzpouzel, dnes byl docela němý.
Nic nepomohlo, že si pan primátor konečně na něj zlostně dupl; marné byly všecky výhrůžky. Tu se opatrná rada sestoupla a po krátkém rokování poručila Honzu svázaného strčit do pytle a položit na hráz u rybníka, davši mu ještě dvě hodiny na rozmyšlenou, jestliže by za ten čas nezměnil svůj úmysl, že ho bez milosti dají shodit do rybníka.
Tu tedy ležel Honza v pytli na hrázi, a že mu bylo úzko, snadno si může každý pomyslit. Jaké myšlenky kolovaly v jeho hlavě a zdali by se byl jinak rozmyslil, nevím; ale šťastná příhoda vysvobodila ho najednou ze vší nesnáze.
Hnalť tudy pasák nesmírné stádo ovcí, což Honza, ačkoli vězel v pytli, dobře pozoroval. Již prve jsme pravili, že Honza, stav se bohatým, přestal býti hloupým, ale od bohatství k chytrosti jest toliko nepatrný krok, a nikdo se tedy nebude diviti, když Honza nyní vyvede svůj první chytrý kousek.
Znamenaje lidskou přítomnost, počal volat z plného hrdla: „Já nechci být primátorem! Já nechci být primátorem!“ To slyšel pasák a nikoho vůkol nevidě, velmi se podivil, až pak došel k pytli, z něhož hlas ten vycházeti znamenal. Otevřel pytel, vysvobodil Honzu a tázal se, co znamená ten křik.
„Ach, milý příteli!“ odpověděl mu Honza, „naši sousedé chtějí mě udělat v městě primátorem, a když jsem se zdráhal, svázali mě tuto do pytle a dali mi na rozmyšlenou, jestli bych nesvolil, že mě shodí do rybníka!“ – „I toť já sám vlezu do pytle,“ pravil slouha, „ať jen přijdou, já jim budu rád po vůli.“
Kdo měl větší radost, nežli Honza? Sám pomohl sluhovi do pytle, svázal mu jej pevně nad hlavou a hnal jeho stádo k svému dvoru.
V malé chvíli nato přišel primátor se slavnou radou. „Nu, kterak jste se rozmyslil, Honzo?“ zvolal jeden z konšelů. – „Já už chci být primátorem!“ křičel pasák v pytli. – „I cože? Ten chlap si z nás dělá ještě šašky?!“ A brdouc! letěl pytel i se slouhou do rybníka, načež se slavná rada vracela domů.
Ale jaké bylo podivení těch pánů, jaký jejich úžas, když přišli do města a spatřili na své vlastní oči, jak Honza, kteréhož – jak se domnívali – shodili do rybníka, žene městem četné stádo ovcí! „Kterak to možná, Honzo,“ – zvolali – „že jste ušel smrti?“ – „Milý páni,“ pravil Honza, jenž nyní vyvedl druhý, chytrý kousek, „jakmile jste mě hodili do rybníka, octl jsem se na veliké louce, kde se páslo nesmírné množství ovcí. Já jich několik zahrnul, vyhnal z vody a nyní je ženu domů.“ – „Mnoho-li jsi pravil, že jich tam bylo?“ tázal se vážně pan primátor. – „Nepřehledné množství! Toto je sotva stý díl,“ odpověděl Honza ukazuje na své stádo.
Pan primátor se obrátil k slavné radě: „Toť bychom si také mohli pro některé jít – co tomu říkáte, opatrní pánové?“ – „Pojďme, pojďme!“ zvolali konšelé jednohlasně a s panem primátorem v čele se brali k rybníku.
Bylo to zvláštní podívání, kterak napřed pan primátor a za ním podle stáří konšelové hopcovali po hlavě z hráze do rybníka.
Zdali tam přišli na onu louku, kde se tolik ovcí páslo, není mi povědomo; jediné co vím, že město, tak najednou zbavené svých ředitelů, obnovilo radu a za primátora zvolilo Honzu.
Ten v tom ouřadě napotom vždy dával najevo obzvláštní moudrost a mnohá léta šťastně panoval.
napsal J. Malý