49 Zázračná truhlička
V chudičké lesní chaloupce umíral dřevorubec Krištof, po dlouhé, trapné nemoci, která mu nedovolila ani an okamžik opustiti prosté lůžko, u něhož nyní plakaly jeho dvě děti, syn Vendelín a dcera Marta.
„Nenaříkejte, milé děti,“ domlouval jim Krištof, „spíše mi přejte, že moje utrpení se již blíží konci! Po tolik let byl jsem vám jen obtíží - .“
„Tatínku, nemluv tak!“ zvolaly obě děti, objímajíce otce. „Co bychom za to daly, kdybys zůstal s námi ještě dlouho, třebas nemocný!“
„Bůh vám žehnej za vaši lásku!“ řekl umírající s pohnutím. „Byli jste mojí jedinou útěchou v mém utrpení. Tys, Vendelíne, neúnavně konal těžkou práci v lesích, abys nás uživil; a ty, Marto, pečlivá Marto, bylas nám vzornou hospodyní a mrzutému nemocnému vlídnou těšitelkou a ošetřovatelkou. Za to vás Bůh odmění – já vám nemohu odkázati než chudobu a úmornou práci.“ – „A přece – “ řekl, když se byl na chvíli odmlčel, „mohl bych vás učiniti bohatými, že byste se majetkem rovnali i nejvznešenějším tohoto světa – Nedívejte se na mne tak pochybovačně, děti, není to blouznění před smrtí! Jest v mé moci opatřiti vám nevyčerpatelné bohatství. Rád bych tak učinil, ale obávám se, aby místo štěstí nebylo vaším údělem neštěstí.“
„Netoužíme po bohatství, milý otče!“ řekl Vendelín.
„Byli jsme spokojeni i ve své chudobě do té doby, kdy jsi pozbyl zdraví.“
„Bohatství však umožňuje konání dobrých skutků,“ mínila Marta.
„Ovšem,“ přikývl Krištof, „někdy však zase uvádí lidi na scestí. Přetěžko je se rozhodnouti: mám vás učiniti bohatými nebo mám vás zanechati v chudobě?“
„Nebojím se chudoby,“ řekl Vendelín, „vždyť rostla se mnou již od kolébky.“
A Marta dodala chvatně: „Tys byl vždy tak moudrý, tatíčku, vychoval jsi nás tak, že nic nás neodvrátí od cesty dobra!“
„Vždyť vás znám, mé děti drahé!“ řekl Krištof. „A proto přece svěřím vám vzácný, zázračný dar. Podej mi, Marto, tu černou truhličku z police!“
Marta uchopila žádanou věc a nesla ji otci.
Malá, nevzhledná černá skříňka, beze všech ozdob – již léta spočívala na polici a byla zesnulé již ženě Křištofově a později též Martě schránkou všelijakých drobnůstek.
Umírající se teskně zadíval do skřínky.
„Vyslechněte mne pozorně, milé děti!“ zahovořil. „Když jsem byl v tvých letech, Vendelíne, rubal jsem jako ty v lesích dříví. Jednou jsem uzřel velikého vlka, jenž odnášel krásnou, útlou dívčinu. Zželelo se mi ubohé, skočil jsem k vlkovi a sekerou jsem ho skolil. Zachráněná děva podala mi ruku a řekla: „Jsem z říše královny víl a je v mé moci odměniti se tobě jednou ze tří věcí, kterou si vyvolíš. Pojď se mnou!“ pobídla mne – i šel jsem. Kudy, nevím, neboť jsem byl obklopen hustou mlhou; víla mne však vedla. Pojednou se rozjasnilo. Stál jsem v jeskyni, z jejíž stěn vycházela skvoucí záře. Tu přistoupila ke mně víla. Držela tuto černou truhličku a na ní spočíval ořech a vejce. – „Vyvol si jeden z těchto darů!“ vybídla mne. „V truhličce je bohatství, v ořechu sláva, ve vejci síla.“ – Ukázal jsem na truhličku. Podala mi ji a řekla: „Kdykoliv zaklepáš na truhličku a řekneš: „Truhličko, dej dukáty!“ – bude skřínka plná zlaťáků! Pamatuj si však, že svého bohatství nesmíš užíti k něčemu zlému, sice pozbudeš všeho a neštěstí tě zachvátí!“ – Chtěl jsem poděkovati víle – náhle však zmizela i víla i jeskyně a stál jsem v lese, skřínku maje v rukou. Zaklepal jsem na ni a řekl: „Truhličko, dej dukáty!“ – a když jsem ji otevřel, byla až po okraj plna zlaťáků. Zanechal jsem dřevařství a žil jsem ve městě v přepychu a radovánkách. Kdykoliv jsem potřeboval peněz, vždy mi jich truhlička poskytla. Jsa boháčem, rád jsem pomáhal nuzným a potřebným. Učinil jsem chudičkého, avšak spořádaného sirotka svou manželkou a žili jsme spokojeně až do té doby, kdy ty ses, Vendelíne, narodil. Tu svedl mne pokušitel ke hříchu, jenž měl svědka. Abych ušel trestu spravedlnosti, svými penězi podplatil jsem toho svědka, jenž označil pachatelem člověka nevinného. A již tu byl trest! Večer jsem ulehl ve svém nádherném příbytku – a ráno jsem se probudil v této nuzné chýšce. Ani já, ani moje žena nemohli jsme se rozpomenouti, kde bylo a jak se jmenovalo místo, v němž jsme dosud žili jako boháči. Byli jsme nyní chudí, odkázáni jenom na práci svých rukou. Dřevařil jsem. Černá truhlička nám zůstala. Ale nikdy se v ní neukázal jediný zlaťák. Když ty ses narodila, Marto, víla se mi zjevila a řekla mi, že budu ještě nešťastnější než jsem, poněvadž jsem jí neposlechl. Požádala mne, abych svým dětem, až budu umírati, odevzdal truhlici. V jejich rukou zase nabude zázračné moci; ovšem také ony nesmějí svého bohatství užíti k něčemu zlému! Schoval jsem tedy truhličku pro vás, milé děti, a dnes vám ji odevzdávám, neboť hodiny mého života jsou již sečteny. Žijte šťastně, blaženě, příštího svého majetku užívejte s rozumem a ku prospěchu bližních, nedejte se svésti ke zlému! – A teď mi dopřejte spánku, jsem k smrti znaven!“ Tiše zdříml a jeho klidný spánek potrval několik hodin.
Vendelín se nehnul od otcova lůžka. Pokojný spánek probouzel v něm naději, že se snad otec ještě uzdraví.
Marta však častěji vyšla před práh a její myšlenky zalétaly k zázračné truhličce, která jí i bratra učiní bohatými.
Aby se přesvědčila o divotvorné moci skřínky, nepozorovaně ji vynesla ven, zaklepala na její víko a řekla: „Truhličko, dej dukáty!“
Marta div radostí nezajásala. Aby jí bratr nevyčinil, že dbaje spíše na peníze, než na umírajícího otce, zahrabala dukáty v kozím chlívku a truhličku přinesla zase do světnice.
Den se uložil do hrobu, noc rozsvítila na obloze světla – a Krištof dosud spal.
O půlnoci se probudil, zavolal k sobě děti, požehnal jim – a jeho duše letěla před trůn věčného Soudce, provázena pláčem a modlitbami osiřelých.
Krištof byl tiše pohřben pod rozložitým dubem, kde již spočívala také jeho manželka. Teprve nyní zkusil Vendelín moc zázračné truhlice. Marta si také zaklepala a na stole rostla hromádka zlaťáků.
„Už dost, Marto,“ zakřikl Vendelín sestru, když zase chtěla zaklepati na truhlici. „Vždyť nám není zapotřebí míti najednou tolik peněz!“
Potom se sourozenci uradili, že se usadí v městě, aby užili bohatství nejen k svému prospěchu, nýbrž také k prospěchu jiných.
Kozu pustili na svobodu, vzali sebou jenom truhličku a věrného psa Ořecha. Když odcházeli z chaloupky, měl Vendelín v očích slzy, Marta však radostně pospíchala z této samoty vstříc lepšímu, pohodlnějšímu životu.
V městě si nalezli pěkný, úpravně zařízený příbytek a žili jako panstvo. Kdykoli peníze došly, jenom zaklepali na truhlici a řekli: „Truhličko, dej dukáty!“ – a hned byla zase plná.
Práci zvyklý Vendelín ani v městě nezahálel. Procházel ulicemi, navštěvoval příbytky chudiny a všude prokazoval milosrdenství. Nebylo třeba šetřiti penězi; černá truhlička byla nevyčerpatelná. I ve svém nynějším bohatství nalezl spokojenost.
Martu však posedl zlý duch pýchy a marnivosti. Z počátku se chtěla rovnati nejbohatším v městě, později se však snažila, aby je předčila.
Zprvu jí Vendelín domlouval, ke skromnosti nabádal; konečně však podlehl jejímu vlivu a již jí v ničem nebránil.
Na její žádost koupil celý palác, dal jej vyzdobiti s přepychem a najal mnoho služebnictva. Marta se oblékala v nejdražší šaty, nosila skvosty báječné ceny, jezdila v krásném kočáře. A přece ani to jí neuspokojovalo; toužila výše.
Jednou v podvečer seděla s bratrem v překrásné zahradě u jejich paláce. Byla mrzutá, hubovala na služebnictvo a posléze svou nespokojenost si vylila i na bratrovi. Vytýkala mu, že chodí příliš prostě oděn, že vyhledává spíše lidi chudé, původu nízkého, místo co by se měl raději stýkati s bohatými a vznešenými.
„Ale, Marto,“ jemně ji káral Vendelín, „vždyť my jsme také z rodu prostého.“
„O tom však zde nikdo neví!“ zvolala Marta zlostně. „A ty, Vendelíne, nikomu toho neprozrazuj! Nechť si o nás lidé, kteří se koří našemu bohatství, myslí, že jsme z rodu vznešeného.“
„A nestačí ti k spokojenosti, že žiješ jako kněžna a služebnictvo že ti vzdává čest jako skvělé kněžně?“
„To však mi nestačí!“ vášnivě vykřikla Marta. „Se svým bohatstvím mohla bych býti královnou – věz, bratře, že mne sžírá touha po koruně královské!“
„Toužíš příliš vysoko, Marto! Jen abys nebyla ponížena,“ řekl Vendelín vážně a zvolna odcházel.
„Chci býti královnou!“ s umíněností opakovala Marta.
Vtom ji ovanul ledový vzduch, ač byl teplý letní večer.
„Tvé přání se vyplní. Budeš královnou!“ zaslechla tichý hlas.
Neviděla však nikoho. Z počátku se ulekla, ale brzy se uklidnila.
Bude královnou! – slíbil jí tajemný hlas – a ona tomu hlasu uvěřila. Její hrdost tím vzrostla – Marta si počínala, jako by byla opravdu královnou.
Když uléhala na lože, věrný Ořech, jenž ležel v pokoji, který odděloval ložnice sourozenců, začal náhle výti.
„Tiše, Ořechu!“ zakřikl ho Vendelín.
Když pes neustával výti, vstal Vendelín, rozsvítil, otevřel dveře a vešel do předního pokoje.
Pes se k němu plazil, úzkostně sípaje a třesa se jako osikový list; ze strachu se ohlížel k Martině ložnici.
Uklidnil se teprve, když ho Vendelín vzal do své ložnice.
Tou dobou zaslechla Marta zase týž hlas: „Budeš královnou!“ Zdálo se jí, jako by tato slova někdo jí šeptal těsně u tváře, kterou ovíval ledový vzduch.
Ještě po několik večerů slýchala tato slova, a Ořech vždycky skučel a vyl, jako by se děsil něčeho neviditelného.
Po městě se rozneslo, že sem přibyl mladý král vzdálené říše. Přijel však na zapřenou; nevítali ho. Vznešený host se ubytoval u nejbohatšího měštěnína.
Marta brzy uzřela cizího krále – a potom už na něho stále myslila. Jak by byla šťastna, kdyby se stala jeho chotí a tím byla povýšena na královnu!
Jednou – když Vendelín nebyl doma –byl jí ohlášen jakýsi cizinec, jenž si přál s ní mluviti. Dala ho tedy dovésti do komnaty, a tu jí cizinec pověděl, že je nejdůvěrnějším služebníkem krále Burana, jenž zde mešká na zapřenou. Král Buran prý zde hledá souzenou jemu nevěstu, jež prý má zvláštní znamení na levém lokti.
„Doslechl jsem, že jsi zde nejbohatší děvou; i napadlo mě, že by snad jsi souzena mému králi. Jsem přesvědčen, že král Buran k tobě zavítá, že najde na tvém levém lokti ono znamení, červenou hvězdu v zeleném kruhu.“
„A kdy mne poctí král Buran svou návštěvou?“ dychtivě se ptala Marta, jejíž obličej planul jako červánek.
„Urči si sama den! Já zatím se o tobě zmíním svému pánu, že jsi nesmírně bohatá a krásná; také mu povím o své domněnce, že máš ono znamení na levém lokti.“
„Pověz!“ usmála se Marta, jejíž hlavou bleskl zvláštní nápad. „Řekni svému pánu, že mi ode dneška za týden bude vítán v mém příbytku.“ Chtěla služebníka obdařiti, její váček však byl prázdný. Vyňala tedy z těžké skříně černou, dubovou truhličku a otevřela ji. Také truhlička byla prázdná.
Marta zaklepala na její víko, řekla: „Truhličko, dej dukáty!“ a hle – skřínka byla plna zlaťáků.
„Vezmi si vše, co je v truhlici!“ vybídla Marta a služebník chtivě nacpal si svůj šat dukáty.
„Promiň mé smělosti,“ ozval se služebník, „tato truhlice je kouzelná?“
„Ano,“ přisvědčila Marta. „Kdykoliv na víko zaklepám a zavolám: „Truhličko, dej dukáty!“ – hned je naplněna. Kdybych to učinila i stokrát denně, vždy bude plna zlaťáků!“
„Potom jsi nejbohatší na světě!“ zvolal služebník. „A proto tím spíše mohla bys být královnou! Pospíším k svému pánovi a budu mu vyprávěti o tvém nesmírném bohatství, o tvé spanilosti; a také mu řeknu, že máš na levém lokti ono znamení. Viď, že se tím nedopustím lži?“
Marta se jenom pousmála.
Když králův služebník odešel, dala nakvap povolati nejlepšího malíře a požádala ho, aby jí na levý loket namaloval červenou hvězdu v zeleném kruhu.
Malíř se brzy zhostil svého úkolu k úplné spokojenosti Marty, která ho štědře odměnila.
Bratrovi se zatím ani slovem nezmínila, že zde byl služebník krále Burana; také se střežila prozraditi mu, jakým podvodem chce zkusit státi se královnou.
Za týden – kdy Vendelín opět nebyl přítomen – přišel k Martě král Buran, provázen svým důvěrným služebníkem.
Král se choval k Martě s ušlechtilou dvorností, vyprávěl jí, že ve staré věži svého zámku nalezl listinu, kde radí se králi, jehož jméno Buran, aby si vzal za manželku jenom dívku, která má na lokti červenou hvězdu v zeleném kruhu.
„Tuto můj věrný služebník Vlkoš nalezl v opuštěném sklepení jinou listinu téhož obsahu, označující však místo, kde se zdržuje souzená mi nevěsta. Podle toho označení je toto město domovem oné děvy. Tedy jsme se sem vydali – a zase to byl věrný Vlkoš, jenž vyhledal tebe, panno spanilá, a pověděl mi nejen o tvém bohatství a kráse, nýbrž se také zmínil, že máš ono znamení na lokti. Vyslyš tedy moji prosbu a ukaž mi to znamení!“
Zardívajíc se, vyhrnula Marta rukáv:
„Červená hvězda v zeleném kruhu!“ zvolal Vlkoš radostně. „Pane můj, zde tvoje nevěsta!“ Buran poklekl před Martou a prosil ji, aby byla jeho chotí. Záříc radostí, podala mu Marta ruku.
„Živa buď, naše královno!“ provolal Vlkoš. „Zdráv buď, králi!“
Když se Vendelín vrátil domů a nalezl u sestry dva cizince, byl velmi překvapen. Jeho překvapení se změnilo v úžas, když zvěděl, že je navštívil král Buran a Marta že bude královnou.
Buran se mu zamlouval; ochotně tedy svolil, aby si ho sestra vzala a přislíbil, že s ní půjde do její nové domoviny.
Vtom vběhl do komnaty Ořech. Jakmile věrné zvíře uzřelo Vlkoše, hrůzně zavylo a ustrašeně zalezlo do kouta.
„Protivný pes!“ mumlal Vlkoš. „Kdyby byl můj, hned bych ho skolil!“
Vendelín vzal mlčky psa a odvedl ho do své komnaty. Bylo mu divné, že ořech, jenž se dosud nikoho nebál, Vlkošovou přítomností je tak vyděšen. Pohladil Ořecha a řekl vlídně: „Upokoj se, starý brachu, nedopustím, aby ti někdo ublížil!“
Pes se mu zadíval do očí – Vendelínovi bylo, jako by zřel lidské a nikoliv zvířecí oči – a byl v nich takový podivný výraz, že se Vendelín zeptal: „Ty bys mi chtěl něco říci, viď, Ořechu! Škoda, že neumíš mluvit!“
Pes zakňučel a přitulil se k Vendelínovi.
Když mladý muž odcházel, pes zaštěkal. Vendelínovi se zdálo, že ten štěkot vyzněl jako slova: „Vlkoš! Vlkoš! Nevěř! Nevěř!“
„Jsem bloud!“ usmál se „Kdežpak by pes mluvil!“
Vrátil se do sestřiny komnaty. Buran ho požádal, aby za měsíc přijel s Martou do jeho říše, kdež hned bude slavná svatba. Potom se rozloučil se sourozenci a ještě téhož dne odjel z města.
Měsíc brzy uplynul a Vendelín vezl sestru do země krále Burana. Poněvadž se již nehodlali vrátiti, zpeněžili všechen majetek a peníze rozdal Vendelín chudým. Vždyť v černé truhličce najdou peněz, co jen budou chtíti.
Rozumí se, že truhličku vzali sebou a také věrného Ořecha, od něhož se nechtěl Vendelín odloučiti.
Jeli dlouho, dlouho, až se dostali do písčité pouště. Tam byli přepadeni loupežníky, kteří pobili průvodce sourozenců, o všechno je oloupili, jenom černou truhličku, že byla právě prázdná, jim ponechali. Avšak na svobodu jich nepropustili; zamýšleli prodati je do otroctví.
Vlekli je tedy sebou, trýzníce je hladem, žízní i ranami - .
Marta ustavičně plakala, že tak neočekávaně byla zmařena její touha, jež se měla v dohledné době vyplniti. Místo královského trůnu se jí dostane otrocké chatrče.
Vendelín také těžce nesl ztrátu svobody; více však želel ztráty věrného Ořecha. Ubohé zvíře bylo asi usmrceno loupežníky, když je přepadli.
Třetího dne večer loupežníci se opět usadili na poušti kolem planoucího ohně. A tu k nim přišel pitvorný mužík, s nímž se loupežníci přátelsky vítali. Byl jejich kuchařem a pečoval o ně, když po lovech si hověli na svém skalním hradě, kterého dostihnou po slunce východu. Do půlnoci se prospí a potom potáhnou za nočního chladu ke hradu.
Kuchař hned pekl skolené zvíře, aby loupežníkům uchystal chutnější večeři.
Zajatci ho nesmírně zajímali. Podal jim kus masa a dal jim vody, aby uhasili žízeň.
Loupežníci mu v tom nezbraňovali, neboť kuchař byl jim velice milý.
Pitvorný ten mužík se rozhovořil se zajatci. Martě se zdálo, že s nimi pociťuje útrpnost a proto se pokusila užíti této příležitosti k útěku. Řekla kuchaři, že by se mu dostalo královské odměny, kdyby jim dopomohl ke svobodě.
„Ano, moje sestra má se státi královnou!“ přesvědčil Vendelín.
Kuchař ohrnul rty.
„Na takové sliby já nedám. Až by se stala královnou, nebude už v naší moci a potom by si na mne ani nevzpomněla.“
„Zaplatím ti hned – jenom trochu poodejdi!“ vyzvala ho Marta a vzala z bratrových rukou černou truhličku.
„Vy máte v té truhličce peníze? A moji druhové vám jich nevzali?“ podivil se kuchař.
„Je prázdná!“ řekla Marta a odklopila víko.
„Pomůžete-li nám však na svobodu, naplním ji dukáty a všechny odevzdám. A teď odstup!“
Kuchař poodešel dosti daleko a Marta se uchýlila stranou do tmy.
Kuchař však měl bystré smysly. Viděl, jak Marta klepala na víčko truhlice a slyšel, jak zašeptala: „Truhličko, dej dukáty!“
Neprozradil však, co viděl a slyšel. Ochotně přislíbil Martě, že ji i jejího bratra vysvobodí, jak jen se naskytne vhodná příležitost. Nepozorován svými druhy, přijal od Marty dukáty a nacpal si jimi mošnu, již měl zavěšenu u pásu.
Když všichni ulehli, aby se prospali, kuchař se přiblížil k Vendelínovi, jenž i ve spaní měl položenu ruku na truhlici, a chtěl se jí zmocniti. Lákala ho její divotvorná moc, která by ho učinila nesmírně bohatým. Sotvaže se dotkl truhlice, dostal prudkou ránu – a již na něho rány jenom pršely. Dárce výprasku, jenž ranami neskrblil, nebylo viděti.
Kuchařovým nářkem vyburcováni, přiběhli loupežníci a s úžasem se ho ptali, proč křičí? Pověděl jim, že na něho dopadají neviditelné údery holí… Kuchař se kroutil, utíkal, opět se vracel… bolestí křivil obličej, sténal a naříkal… a posléze se rozběhl, aby ušel trýznění. Zakopl však, upadl a z mošny se mu vysypaly zlaťáky.
Vůdce loupežníků hned přísně uhodil na kuchaře, odkud má tolik peněz? Když mu pohrozili mučením, kuchař pověděl pravdu.
Loupežníci se hned rozdělili o jeho peníze a potom se chtěli zmocniti divotvorné truhličky. Jakmile se jí někdo dotkl, sypaly se na něho rány jako krupobití. Loupežníci poznali, že truhlička požívá zvláštní ochrany a proto o ni už neusilovali. Doufali, až zajatci se octnou na jejich hradě, že bude možno spíše těžiti z kouzelné moci truhličky.
Kuchař potichu spílal sobě hlupáků. Truhličky se nezmocnil a z odměny neměl ničeho!
Na rozkaz vůdcův byli zajatci spoutáni a přísně střeženi, aby už nikoho nemohli svésti úplatkem.
Když hvězdy na obloze svým postavením ukazovaly, že půlnoc již minula, pokračovali loupežníci v cestě ke svému hradu.
Vtom zaslechli za sebou štěkot a brzy k nim přiběhl pes, v němž Vendelín s radostí poznal věrného Ořecha.
Pes zaskučel, když viděl, že jeho pán je svázán.
A teď – div divoucí! Rostl do výšky i do šířky – už byl jako kůň – už jako slon – a rostl ještě, až se svými rozměry podobal vysokému pahrbku.
Loupežníci se zděsili toho čtvernohého obra a horem-pádem utekli. Když zmizeli, z obrovského tvora se stal zase obyčejný pes, jenž veselým štěkotem zdravil své pány a k jejich nesmírnému úžasu pojednou zahovořil lidským hlasem: „Když vás loupežníci přepadli, byl jsem uchvácen neviditelnou rukou a zanesen na vysokou skálu. Tam uzřel jsem spanilou vílu. Pokropila mne vodou a řekla mi, že je vaší ochránkyní a že vás vysvobodí ze zajetí, ať jenom běžím po vaší stopě… to ostatní že již přijde. Když jsem vás konečně uzřel, cítil jsem, že rostu a že nabývám nesmírné síly. Mám radost, že jsem zase u vás, že jste svobodni, a že s vámi pohovořím. A teď rychle na cestu – povedu vás do říše krále Burana!“
Běžel stále před nimi… již zdaleka větřil, hrozilo-li jim nebezpečí. Nebýti Ořecha a jeho divotvorné síly, byli by cestou jistě pozbyli života. – Vyřítil se na ně obrovský lev, avšak Ořech, změniv se ve zvíře, jako hora veliké, tíží svého těla lva umačkal. – Později napadl je tygr a pes ho skolil jedinou ranou mohutné tlapy. Také ohromní hadi je ohrožovali; Ořech však je všechny rozdrtil.
Konečně se dostali do říše krále Burana a byli jím radostně uvítáni. Buran se nesmírně rozhorlil, když uslyšel, že jeho nevěsta a její bratr byli přepadeni loupežníky. Pověděli mu, že se jim podařilo uprchnouti ze zajetí; na radu Ořechovu však zatajili, jakým způsobem se to stalo. Rovněž zamlčeli, jakou mocí a silou obdařila dobrá víla jejich psa.
Později se jich zeptal králův sluha Vlkoš, zdali se jim podařilo zachrániti černou skřínku. Když přisvědčili, projevil nad tím svou radost.
„Touto skřínkou učiníš, velitelko má, krále Burana nejmocnějším vladařem, a ty budeš s ním sdíleti jeho slávu.“
Vtom vběhl do komnaty Ořech, zuřivě zaštěkal a vycenil zuby na Vlkoše.
„Protivné zvíře!“ zahučel Vlkoš. „Kdyby nepatřilo vám, hned bych je usmrtil.“
„Ořechovi nesmí nikdo ublížiti!“ zvolal Vendelín. „Věrný náš společník na cestách prokázal nám neocenitelné služby.“
Vlkoš se ušklíbl a odešel.
„Ořechu, Ořechu,“ kárala Marta psa, „proč nenávidíš oddaného králova služebníka?“
„Nevím sám – avšak tuším, že s vámi nesmýšlí upřímně. Buďte patrni, nevěřte mu!“
Ukázalo se však, že ořech křivdil Vlkošovi. Služebník dbal jenom prospěchu svého pána a horlivě se přičiňoval, aby si získal náklonnosti Marty a Vendelína. Na jejich psa už nehuboval; dokonce i ho hladil, když sourozenci byli přítomni, nedbaje, že Ořech na něho vrčí a cení zuby.
„Teď sám vidíš, Ořechu, že tě má Vlkoš rád – a nám je oddán duší, tělem,“ říkávala Marta.
Pes jenom zaštěkal; už ani jednou nezahovořil lidským hlasem.
Potom byla slavena svatba krále Burana s Martou a hlučné radovánky potrvaly celý měsíc. Mladá královna stále vybírala z dubové truhličky dukáty a házela je mezi jásající lid.
Dosáhla koruny královské a neměla už jiného přání.
Brzy však zasel Vlkoš v jejím srdci nespokojenost.
„Jasná královno,“ řekl jí kdysi, „tvůj královský choť je nejbohatším panovníkem, neboť jsi mu přinesla nevyčerpatelnou pokladnici – dubovou truhličku, ale sousední král Dobřej je mocnější! Jeho říše je třikrát tak větší jako země krále Burana, poddaných má pětkrát tolik a vojska dvojnásobně. Kéž by můj pán a král byl ještě mocnější krále Dobřeje!“
„Toť ovšem nemožno,“ povzdechla si Marta, jež náhle zatoužila, aby se o jejím manželu říkalo, že je na světě nejmocnějším.
„Je to možno, vznešená paní!“ tvrdil Vlkoš. „Penězi lze všeho dosáhnouti – a ty máš truhličku s nevyčerpatelnou zásobou.“
A když Marta naléhala, aby jí pověděl, kterak možno dosáhnouti toho penězi, poradil jí Vlkoš: „Nechť tvůj královský choť koupí sobě přízeň poddaných krále Dobřeje; oni se potom od něho odvrátí, obě říše budou spojeny v jednu a v té bude vládnouti král Buran!“
Návrh se zalíbil ctižádostivé Martě. Když se o něm zmínila Buranovi, byl také srozuměn.
O tom se dověděl Vendelín i řekl rozhorleně:
„Dokud živ budu, toho nedopustím! Bylo by zločinem zbaviti spřáteleného krále Dobřeje tak mrzkým způsobem jeho říše!“
„Buran však tomu chce!“ zvolala Marta. „Kdo se odváží vzdorovati vůli králově?“
„Já, sestro!“ řekl Vendelín. „Nedovolím, aby se zneužilo odkazu otcova, na který mám totéž právo jako ty! Ostatně nezapomínej, Marto, že truhlička může pozbýti své moci!“
Vzpomněla si Marta, co jim vyprávěl umírající otec; i zalekla se, že by již nemohla žíti v nesmírném přepychu, v jakém si libovala. Peníze, jež poddaní odváděli jako daně do královské pokladnice, nebyly by stačily její marnotratnosti. Vzdala se tedy své nezřízené choutky býti manželkou nejmocnějšího krále.
Vlkoš však neusával ji podněcovati. Posléze přivedl tajně k Martě podivného muže. Byl černě oděn, obličej měl bledý jako tvář mrtvoly, oči jako vyhaslé; vanul z něho hrobový chlad.
„jasná královno, hle, přivádím ti mocného čaroděje, jehož jméno nesmím vysloviti,“ řekl Vlkoš, jenž k příchozímu jevil otrockou úctu. „On svým uměním způsobí, že dubová truhlička nikdy nepozbude své zázračné moci.“
„Nepozbude,“ ušklíbl se kouzelník. „Musíš však obětovati svého bratra.“
Marta se zachvěla. „Za tuto cenu nikdy si nevyžádám tvého přispění! Bratrův život jest mi příliš drahý!“
„Vždyť nejde o jeho život,“ zasmál se čaroděj.
„Dostačí, bude-li Vendelín uvězněn, aby se nemohl zmocniti dubové truhličky.“
Marta podlehla svodům. Přemluvila krále a ten dal Vendelína uvrhnouti do vězení. Byla to nejlepší kobka ve věži; Vendelínovi dostávalo se pokrmů v hojnosti – přece však toužil po svobodě. Často si požaloval k ptáčkům, jimž mřížemi v okně sypal drobty: „Jste šťastni svou svobodou, kdežto já, ubohý, úpím ve vězení! Marto, Marto, což tvé srdce zkamenělo?“
Často si vzpomněl také na uvězněného Ořecha; byl by rád zvěděl, co se s ním stalo. A také si vzpomínal na vílu, která kdysi vyslala Ořecha, aby Vendelína i jeho sestru vyprostil z moci loupežníků. Kéž by mu také nyní přispěla!
Kdysi v bouřlivé noci, kdy vichřice strašlivě skučela a hrom burácel, zapraskaly dveře jeho vězení. – V okamžiku byly vylomeny a do kobky se vřítil ohromný pes, jenž se rázem změnil v Ořecha.
„Ty zde, mé milé zvíře?“ zajásal Vendelín a objal psa.
„Pojď rychle za mnou,“ promluvil Ořech, „mlč ničím se nezdržuj!“
Vyšli z věže, nikým nepozorováni, do vichřice a lijavce.
Ořech ho dovedl k otvoru v hradbě – proklouzli ven a mlčky pospíchali k lesu. Pojednou bouře ustala, vyjasnilo se – Vendelín uzřel v houští chaloupku. Byl nemálo udiven. Znal v okolí zámku každý kout – že by zde byla chaloupka, však nevěděl.
„V té chaloupce budeš nyní bydliti,“ zahovořil pes.
„O potravu se ti sám postarám. Sem nikdo nezabloudí; zde jsi tedy bezpečen před stihači.“
Vendelín zůstal v chaloupce, Ořech nosil mu potravu, často s ním rozmlouval; ale o Martě nechtěl se nikdy ani zmíniti, ačkoli se Vendelín na ni doptával.
Až jednou řekl Ořech: „Svého osudu je sama strůjkyní. Pozdě bude želeti, že se prohřešila…!“
Zatím pracoval Vlkoš na nešlechetném díle. Penězi, jež mu dávala Marta z dubové truhličky, zakupoval si přízeň poddaných krále Dobřeje; den za dnem přibývalo mocnému vladaři nepřátel v jeho říši. Marta jásala. Jen ještě krátkou dobu, v království Dobřejově vypukne povstání, Dobřej bude zbaven trůnu a jeho země splyne se zemí Buranovou v jediné království, nejmocnější na světě!
Dubová truhlička byla stále nevyčerpatelná; umění bledého kouzelníka skutečně způsobilo, že nepozbyla své zázračné moci, ačkoliv peněz bylo používáno ke zlému.
Když jednou ráno král a královna meškali v trůnní síni, přiběhl k nim Vlkoš a vítězoslavně se usmívaje ohlašoval: „Králi a pane můj, právě jsem se doslechl, že v říši krále Dobřeje se lid vzbouřil a že došlo k první potyčce mezi vzbouřenci a vojskem, Dobřejovi dosud oddaným. Jeho věrní byli porubáni – král prchá v přestrojení ze své říše!“
Pýcha naplnila srdce Martino. Královna zajásala: „Jsem nyní chotí nejmocnějšího krále! Kdo se nám vyrovná?“
Vtom ji ovanul ledový vzduch, ačkoli v síni bylo teplo. Škodolibě se usmívající Vlkoš sklonil pokorně hlavu.
„Králi Burane,“ bylo slyšeti tajemný, dutý hlas, - „králi Burane, nepojal jsi za manželku sobě souzenou! Žena, která sedá spolu s tebou na trůně, podvedla tě. Znamení na ruce není přirozené nýbrž namalované!“
Marta zbledla, Buran se zamračil.
„Je to pravda, Marto?“ otázal se prudce. A když místo odpovědi sklonila hlavu, dal zavolati královniny služebné a poručil jim, aby teplou vodou a bílou mastnou hlinou umyly jí ruku, na které měla znamení.
A hle – červená hvězda i zelený kruh vždy více bledly, až docela zmizely.
„Podvodná ženo!“ zahřměl rozlícený král. „Vězení, do kterého jsi uvrhla svého bratra, je nyní prázdné – tam je ode dneška tvé místo!“
Přece však se dal obměkčiti jejími prosbami a spokojil se s tím, že ji vyhnal ze zámku. S pláčem prchala zavržená královna k lesu. Pojednou zastoupil jí cestu bledý kouzelník, u něhož stál ušklíbající se Vlkoš.
„Učinil jsem tě prostřednictvím svého věrného Vlkoše královnou,“ zahovořil kouzelník, „jenom proto, aby dubová truhlička pozbyla své zázračné moci. Jako tvůj otec, i tys jí použila ke zlému – zde máš truhličku, kterou ti král Buran zadržel. Zůstane již navždy prázdná!“
Zazněl příšerný smích, kouzelníka i Vlkoše zahalil čpavý dým… a když se rozplynul, stála zde Marta sama, v ruce držíc dubovou truhličku.
Vtom zazněl vedle ní štěkot… Marta uzřela Ořecha.
„Pojď za mnou, shledáš se s bratrem!“ vyzval ji pes přísným hlasem.
Uposlechla a s pláčem ho následovala do lesa.
Vkročila do chaloupky a hle – Vendelín k ní spěchal.
„Marto!“ zvolal vyčítavě.
Zaplakala a vrhla se mu v náruč.
Vtom se chaloupka zatřásla, zmizela… a s ní i sourozenci.
Co se s nimi dělo, nevěděli… až najednou se octli v jiné chaloupce, ve které s úžasem poznali svoji rodnou chýši. Oba byli chudobně oděni jako v dobách, kdy zde ještě žili s otcem.
Marta hořce plakala, že není již královnou; Vendelín však řekl klidným hlasem: „Tvoje království je nyní zde, v této chaloupce. Neboj se chudoby, práce nás uživí; snad zde budeš šťastnější a spokojenější než na trůně!“
Ale Marta se nemohla smířiti s osudem; stále klepala na dubovou truhličku, stále volala: „Truhličko, dej dukáty!“ Avšak v truhličce se nezaleskl ani jediný zlaťák. –
Tu zaštěkal pes – do chaloupky vběhl věrný Ořech. Vendelín ho radostně uvítal. Pes skákal na něho a zase odbíhal ven. Mladík pochopil, že ho má provázeti. I vyšel ven se sestrou – Ořech vyskakoval na kozí chlívek. Teprve nyní vzpomněla si Marta na dukáty, které zde kdysi zahrabala. Byly tu dosud – a Marta se poněkud uklidnila. Nebyli bohati, ale nouze se už přece nemusili obávati.
Žili nyní v chalupě, oba pracovali – dukáty si uschovali, aby měli bezstarostné stáří.
Ořech již nikdy nepromluvil, rozuměl však každému jejich slovu.
A když se Marta, stále vzpomínající na krále Burana, jednou zeptala bratra: „Vendelíne, žije dosud král Buran?“ – Ořech zaštěkal a kývl hlavou.
Marta pozbyla své ctižádosti, život v lesní chaloupce se jí zalíbil, byla spokojena; často však zatoužila, aby se opět shledala s Buranem. Ale toho již nikdy neuzřela.
Na polici spočívala dubová truhlička, která už navždy pozbyla zázračné moci.
napsal A. B. Šťastný