44 Jak se stal Honza králem
Honzovi bylo už dvacet let, když do jejich chaloupky zabloudil Vít, jenž chodil po světě, prodávaje drahé látky, které nosil v ranci.
Rodiče Honzovi ho pohostili a ochotně mu poskytli noclehu. Vít vyprávěl o cizích zemích, o podivných národech, o nádheře královských zámků.
Honza ležel za pecí a s otevřenými ústy poslouchal.
„Také jsem přišel do země,“ vykládal Vít, „kde vládne moudrý král, jenž byl z chudičkého rodu. Podařilo se mu vysvoboditi zakletou princeznu. Za odměnu se stal jejím manželem a po smrti jejího otce i králem. Lidé dobří, kdybyste viděli tu nádheru, kterou jest obklopen! Palác má zlatý, všude září drahokamy – tam je bohatství, že by se za ně půl světa koupilo a ještě by hodně zbylo! A toho služebnictva! A těch krásných koní! A zlaté kočáry! A každý den hostina pro sto lidí a hosty jsou vznešení páni a paní – králové, královny, princové a princezny! To není země, to je ráj!“
Do pozdní noci vyprávěl Vít, a Honza jen vyvaloval oči a otvíral ústa.
Ráno vstal pozdě. Rodiče i host již seděli u snídaně. Honza byl do práce jako hlemýžď, avšak do jídla jako veverka. Skočil z peci, sedl ke stolu a hltal, div se nezadávil.
Konečně Vít vstal, poděkoval a chystal se na cestu.
Tu Honza povídá: „Ty, Víte, šel bych s tebou!“
„Honzíčku – a kam bys chtěl jít?“ podivil se Vít.
„Kam jinam, než do světa, abych se stal také králem.“
„Kdybys raději mlčel, hloupý Honzo!“ pokáral ho otec. „Ty a do světa! Leda by šla s tebou pec!“
„Nebojte se, táto, pec vám zůstane doma, ale já půjdu do světa!“ trval na svém Honza.
Marně mu otec a matka domlouvali, aby vypustil z hlavy pošetilou myšlenku; Honza stále vedl svou: „A půjdu! A budu králem!“
Tu promluvil za něho Vít: „Lidičky, nezbraňujte mu! Když chce jít, ať jde.“
Potají zašeptal rodičům: „Jen ho nechte! Však on se k vám brzy vrátí, až ho putování omrzí.“
Rodiče tedy nebránili synovi. Honza vzal z kouta pádnou hůl, matka zavázala mu do ranečku pecen chleba, hroudu másla a několik homolek, přidala mu ne cestu své požehnání, políbila ho, zaplakala… Otec mu stiskl ruku… a Honza vyšel z chaloupky, provázen Vítem. Natahoval dlouhé nohy, takže mu Vít nemohl stačiti. „Honzíčku, nepospíchej!“ volal za ním. „Svět ti neuteče.“
„Což kdyby přece utekl!“ zabroukl Honza a ještě více natahoval nohy. Vít zůstal hodně pozadu.
Když se blížili k lesu, zvolal Vít: „Ty, Honzíčku, ohlédni se přece! Táta i máma stojí na prahu a dávají ti ruku ještě jednou „s Bohem“!“
„Ať dávají!“ zahučel Honza a za chvíli byl v hustém lese, kde konečně počkal na Víta.
„Tys mne prohnal!“ naříkal Vít, když k němu došel; a hned ho káral: „Jsi ty mi divný syn! Táta s mámou za tebou koukají a ty se ani jednou neohlédneš.“
„To bych si dal!“ povídá Honza. „Podívám se na ně… chytne mne to za srdce… dám se do breku, že jdu od nich někam daleko… a – vrátím se! Ne, Víte, tak hloupý nejsem! Já chci do světa, chci být králem.“
„Přece jenom není tak hloupý,“ pomyslil si Vít. „Nu, když chce, ať jde se mnou! Aspoň se nemusím bát lupičů, když budu mít sebou takového hromotluka s kyjem v ruce.“
Honza šel nyní volněji, takže mu Vít už stačil.
Putovali až do západu slunce, kdy vyšli z lesa a uzřeli na rovině dědinu.
„Půjdeme do některého stavení na večeři a na nocleh,“ ozval se Vít a Honza mlčky přikývl.
Byla to však divná dědina! Všechna stavení prázdná, nikde ani človíčka, nikde ani sousta chleba.
„Nocleh sice máme,“ povídá mrzutě Vít, „přespíme v některém stavení, ale čím se nasytíme?“
„Mám v ranci dost pro dva,“ řekl Honza.
„Tys hodný, Honzíčku!“ chválil ho Vít, … a teď byl rád, že vesnice jest opuštěna. Snad by zde požadovali plat za pohostinství, ale takto se nají z Honzíčkovy zásoby zadarmo. Vít byl jinak hodný člověk, nerad však vydával peníze.
Vešli tedy do malé chaloupky, kde byla již tma. Nahmatali lavici, sedli si, Honza rozvázal ranec, ulomil kus chleba, přidal másla a tři homolky, podal Vítovi – a potmě mlčky večeřeli.
Najednou zaslechnou v koutě šramot.
„Je tu někdo?“ houkl Honza.
„Ach, já mám hrozný hlad!“ odpověděl slabý hlas.
„Tedy sedni si k nám a pojez s námi!“ dobrácky zval Honza.
Něco se k nim přiblížilo – ve tmě nemohli poznati, je-li to muž nebo žena, starý nebo mladý. Neviditelný sedl si mezi ně Honza se s ním rozdělil o jídlo. „Máš ještě hlad?“ otázal se.
„Ach, mám!“
„Tedy se najez!“ řekl Honza a podal neviditelnému ranec.
Brzy byl mu vrácen. Vít ohmatal ranec a zlostně pošeptal Honzovi: „Jsi hlupák! Teď máš ranec prázdný; co budeme snídat?“
„Eh, do rána je ještě dlouho,“ povídá Honza a hlučně zívl. „Teď si lehněme!“
Natáhl se na podlahu a už chrápal. Vít zůstal na lavici, jednu ruku na svém ranci, v němž měl drahocenné zboží, druhou na opasku se zlaťáky. Bál se neviditelného, aby ho neoloupil. Chvílemi dřímal, brzy se však zase probudil – a hned ohmatával ranec a opasek.
Pojednou se v koutě rozsvětlilo. Vít uzřel bledou, hubenou ženu a vedle ní vyzáblého muže, jenž hltavě kousal do krajíce chleba s máslem.
„Kdo ti to dal?“
„Tamhle Honza – spí na podlaze.“
„Hodný junák! Slyšel jsem dnes dva havrany; povídali si o království za modrými horami. Tam umřel starý král bez dědiců. Když umíral, pověděl svým rádcům, aby nevolili jiného krále, dokud tam nepřijde Honza, o němž říkají, že je hloupý. Musí však dříve zahubit draka, jenž po smrti králově přiletí do osiřelé říše a bude hltat lidi.“
„A přemůže Honza draka?“ ptala se žena.
„Havran povídal druhovi, že přemůže. Musí však se obléci do šatů ze zlaté látky, kterou utkal kouzelník Parom.“ Světlo zmizelo, hovor zmlkl…
Ráno vyprávěl Vít Honzovi, co v noci viděl a slyšel. Honza vyskočil a mlčky prohledával každý kout v chaloupce. Posléze nalezl v přístěnku muže a ženu, kost a kůže – mrtvé.
„Chudáčkové!“ politoval jich Honza. „Musíme je pochovat!“
Vyhledal motyku, venku vykopal jámu, uložil do ní mrtvoly, zasypal hrob a pomodlil se za zemřelé.
Stal se div! Z hrobu vyrostla kalina a na ní seděl červený ptáček, ne větší lískového oříšku. Otevřel zobáček a zpíval:
„Honza mrtvé pochoval –
z Honzy bude moudrý král.
Ať utrhne kalinu –
Promění ho v hrdinu.
Zázračný kaliny květ –
prodlouží věk o sto let!“
Vít přiskočil a chtivě sáhl po kalině. Sotvaže se jí dotkl, vykřikl: „Pálí jako oheň!“ A foukal si na dlaň, kde naskočily velké puchýře.
A ptáček zpíval:
„Špatným králem byl by Vít –
lakotil by, šidil lid.
Králem bude Honza jen,
celým světem oslaven!“
Honza sáhl po kalině – ptáček odletěl a v ruce Honzově spočinul utržený květ, jenž příjemně chladil jeho dlaň.
Honza schoval kalinu za ňadra a hlučně se zasmál, když viděl, kterak Vít třepá popálenou rukou. „Neber, co ti nepatří!“ řekl mu, a Vít zahanben sklonil hlavu. Od té chvíle se choval k Honzovi uctivě; poznával, že Honza přece jen bude králem.
„Co teď, Víte:“ ptal se Honza. „Kam teď?“
„Pane Honzíčku, nejdříve musíme mít zlatou látku od kouzelníka Paroma.“
„A kde ji dostanu?“
Vít se zamyslil.
„Vzácný pane Honzíčku, už vím!“ zvolal radostně. „Půjdeme k panu Potěmkinovi – toho dobře znám – kupuji od něho látky. Ten snad bude vědět!“
Šli tedy dlouho, dlouho. Cestou nebylo jim zle, neboť v ranci Honzově byly stále chutné potraviny. Kterak se tam dostaly, nikdo nevěděl.
„Pane Honzíčku, tenhle ranec mít, nic jiného bych si nepřál!“ toužil Vít. „Měl bych jídlo zadarmo… co bych ušetřil!“
„Až budu králem, dám ti ten ranec,“ sliboval Honza, a Vít samou vděčností div že mu ruku nepolíbil.
Konečně přišli k panu Potěmkinovi. Vít ho prosil, nemá-li snad zlatou látku, utkanou kouzelníkem Paromem.
„Blázníš, příteli?“ utrhl se na něho Potěmkin. „Takové látky vůbec není!“
Vít se však nedal odbýti.
„Tuhle vzácný pan Honzíček bude králem a potom ti dobře zaplatí!“
„Ten, že bude králem?“ ušklíbl se Potěmkin, prohlížeje si chudobně oblečeného Honzu.
Vít mu všechno pověděl; a když Potěmkin stále nechtěl uvěřiti, ukázal uvít Honzův ranec. Byl právě naplněn nejvzácnějšími pokrmy.
„Jez, Potěmkine,“ vybídl přítele, „a uvidíš!“
Potěmkin jedl hltavě, že to bylo zadarmo. A když snědl, ranec byl zase plný.
„Dáš-li mi , Honzo, ten ranec, dám ti zlatou látku od Paroma,“ řekl Potěmkin.
„Pan Honzíček slíbil ranec mně, až bude králem,“ naříkal Vít.
„Když slíbil, tož slíbil,L nato Potěmkin. „potom ale zlaté látky nedostane.“
Když Vít seznal, že Potěmkin se nedá obměkčiti, řekl s povzdechem: „Potěmkine, Pánbůh ví, že mi uděláš bolest! Aby však pan Honza se stal králem – tedy se zříkám rance.“
„Nahradím ti to, Víte!“ sliboval mu Honza. „Uvidíš, že budeš se mnou spokojen, jen co se stanu králem!“
Vít přestal vzdychati; už se usmíval.
Potěmkin odešel a přinesl zlatou látku.
Vít si ji prohlížel a potom se zeptal: „Je opravdu od Paroma?“
Světnice se zatřásla, objevil se kouzelník. Nevšímaje si jiných, zaklepal Honzovi na rameno a řekl:
„Líbíš se mi, Honzo, máš dobré srdce – vezmi si tedy zlatou látku, dej si z ní ušít oblek, přemůžeš draka v království za modrými horami a budeš králem!“
Honza poděkoval kouzelníkovi a schoval látku pod kabát.
„Tvůj ranec, Honzo!“ křičel Potěmkin úzkostně. „Dej sem ranec!“
„Nic mu nedávej, Honzo!“ radil kouzelník. „On koupil zlatou látku za babku, ošidil chuďasa, jenž látku dostal ode mne za službu.“
Naříkal Potěmkin: „Jsem poctivý muž, nikoho jsem neošidil – ten člověk se ošidil sám, proč mi látku prodal tak lacino?“
„I vezmi si svůj ranec!“ řekl Honza dobrácky. Potěmkin chňapl po ranci.
„Aby pan Parom neřekl, že jsem nesvědomitý. – Tu máte něco, pane Honzo!“ Podal Honzovi červenou kuličku. „Hoďte ji na zem a ona vás dovede, kam budete chtít. Je to divotvorná kulička – bratru stojí za sto dukátů – vám ji však dávám zadarmo, abych dokázal, že mám také dobré srdce!“
„Děkuji ti Potěmkine!“ řekl Honza. „Až budu králem, nezapomenu na tebe!“
Poté chtěl promluviti s Paromem, ale kouzelník zatím zmizel.
Honza a jeho průvodce opustili Potěmkina. Když vyšli z města, hodil Honza červenou kuličku na zem – a hle! zvolna se kutálela a oni šli za ní.
Prospěla jim nesmírně na cestě; vždycky je dovedla někam, kde dostali jídlo a nocleh zadarmo. Vít si liboval, že mu z opasku neubyl ani jediný zlaťák; naopak, utěšeně jich přibývalo, neboť Vít za drahé peníze prodal své látky. Litoval, že neměl více; všude byla po drahých látkách veliká poptávka.
Jednou usnul Honza v lese. Vít šel zatím hledat studánku, neboť ho trápila žízeň. Brzy uzřel křišťálovou vodu. Již se skláněl, aby se napil – tu vyskočil z houští ozbrojený muž divokého pohledu.
„Nepij! Víte!“ vykřikl.
„Proč bych neměl pít? Studánka je přece pro každého!“
„Nedám ti napít, dokud nevyhovíš mé žádosti.“
Vít se třásl; strachoval se o své zlaťáky.
„Neboj se, Víte!“ upokojoval ho ozbrojenec. „Od tebe nechci ničeho – jenom od hloupého Honzy! On má zlatou látku, utkanou Paromem; tu musím dostat!“
„Pane, tedy si mu o něj řekněte!“ vybídl ho Vít. Doufal, že silák Honza zažene ozbrojenci chuť.
„Tak hloupý nejsem, abych si dal přetlouci kosti v těle!“ ušklíbl se ozbrojenec. „Poslyš, Víte! Půjdu za vámi. Až Honza v noci tvrdě usne, vezmeš mu látku a přineseš mně ji! Budu čekat nedaleko. Za látku dostaneš ode mne tisíc dukátů.“
Vít byl v pokušení. Lákala ho slíbená odměna, která by ho učinila rázem bohatým. Přislíbil posléze ozbrojenci, že mu zlatou látku přinese.
Když se však večer ukládali v prosté chýši na lože, hnulo se ve Vítovi svědomí; pověděl všechno Honzovi.
Honza chytil hůl a vyšel ven. Ve tmě uzřel postavu.
„Neseš, Víte?“ zaslechl tichý hlas.
Nepromluvil ani slova, zdvihl hůl – a již bylo slyšeti pádné rány a nářek. Ozbrojenec utíkal, ale Honza mu byl v patách a nakládal mu na hřbet, jen což! Konečně se vrátili do chaloupky.
„Ten tam už dostal svůj díl! A ty, Víte, dostaneš ještě více, kdyby ti napadlo smýšleti se mnou nepoctivě!“
Vít se zaříkal, že Honzu nikdy o nic nepřipraví.
Ráno putovali dále. Po několika dnech zavedla je červená kulička k modrým horám a zde se ztratila.
Honza se poškrabal za uchem, když se díval k vrcholkům modrých hor, jež sahaly až do oblak. Skály byly příkré a hladké jako led.
„Nahoru se nedostaneme!“ povzdechl si.
„Nedostaneme!“ naříkal Vít. „A jsme už tak blízko, pan Honzíček nemá daleko k trůnu – a teď nevíme, kudy kam!“
Přemýšlel Honza, přemýšlel, ale ničeho nevymyslil. Také Vít nevěděl rady.
Vtom – kde se vzal, tu se vzal – přiletěl červený ptáček, ne větší lískového oříšku, a zazpíval:
„Žádám Honzu hrdinu,
nechť vytáhne kalinu,
do země ji zasadí –
kalina mu poradí!“
Honza vyňal ze záňadří květ kaliny – byl dosud čerstvý, jako by jej právě utrhl – a stonkem jej zastrčil do země.
A hle, kalina rostla a rostla, až její vrchol zmizel v oblacích.
A červený ptáček zapěl:
„Po kalině, Honzo, lez,
za horami zase slez,
kalinu si uschovej,
do zámku za štěstím spěj!“
Dozpíval a zmizel.
Honza se kaliny chytil a lezl vzhůru jako veverka.
„Polez, Víte, za mnou!“ volal ne svého druha.
„Pane Honzíčku, já se bojím! Já neumím lézt… spadnu… zabiji se… a kdo mi potom co dá?“
„Nechceš-li, půjdu sám,“ řekl Honza a už stál na vrcholu modrých hor.
Když Vít viděl, že se Honzovi nic nestalo, dodal si odvahy a lezl po kalině. Šťastně se dostal k Honzovi. Vtom padl jim k nohám květ kaliny; Honza jej zdvihl a schoval za ňadra. Vysoké rostliny, po které vylezli, zde už nebylo.
Za modrými horami se rozkládal divukrásný kraj. V dáli svítil zlatý zámek. Na této straně bylo možno z modrých hor pohodlně sestoupiti.
Když Honza a Vít přišli do první vesnice, slyšeli ze všech stavení pláč a nářek.
Vkročili do nejbližšího stavení a tam se ptali, proč ten pláč a nářek?
„Kdož by nenaříkal, když hrozný drak se zahnízdil v naší zemi a když mu každý desátý den musíme přivésti deset mladých lidí, aby se jimi nasytil!“ vykládal stařeček-vesničan. „Dnes zase jest osudný den – také z naší dědiny byl dnes obětován mladý muž!“
„Což není nikoho, kdo by se pokusil draka zahubiti?“
„Již několik odvážlivců se pokusilo – lákala je královská koruna, přislíbená vítězi – všichni však byli drakem pohlceni.“
„Proč neshromáždíte pány vojáky, aby velikým zástupem útočili na tu obludu?“ ozval se také Vít.
„To všechno se již stalo – avšak drak všechny usmrtil. On je nezranitelný a jistě nadobro vyhubí náš národ,“ naříkal stařec. „Až zhltne všechny mladé lidi, jistě si vyžádá za oběť děti a k posledku také staré lidi.“
Honza opustil s Vítem vesnici. K večeru se dostali do královského města. Všechny domy byly černě potaženy na znamení smutku, jenom královský palác se leskl zlatem.
Honza a Vít vešli do hospody, kde byl jen hospodský se ženou. S ustrnutím se zadívali na cizince, kteří se odvážili do města, u něhož hnízdí strašlivý drak.
„Junáku, radím ti upřímně, abys již zítra opustil tento kraj!“ obrátil se hospodský k Honzovi. „Jsi ještě mlád a za týden snad budeš s jinými obětován drakovi. Proto prchni co nejdříve, je-li ti život milý!“
„Přišel jsem k vám, abych podnikl zápas s drakem,“ prohlásil Honza; „proto zůstanu.“
Hospodský vymlouval mu jeho úmysl; když však Honza nepovolil, řekl hospodský: „Rada dvanácti starců, kteří vládnou po smrti krále, nařídila, aby byl neprodleně doveden na zámek, kdo by si troufal podstoupiti boj s drakem. Pojď tedy se mnou do paláce!“ Honza pokynul Vítovi, aby se k němu přidružil.
„Ten také bude zápasit?“ otázal se hospodský.
Vít se ošíval: „Co bych já, slabý člověk, svedl s drakem?“
„Tedy do zámku nesmíš!“ prohlásil hospodský.
„Vít půjde se mnou!“ zvolal Honza. „Bez něho do zámku nevkročím!“
Hospodský již neoponoval. Šel s oběma do zámku, kde byli uvítáni dvanácti starci, skvěle pohoštěni a ubytováni v nádherné komnatě.
Ráno byl Honza nucen v trůnní síni dvanácti starcům slavně přislíbiti, že bude zápolit s drakem.
Ještě téhož dne na jeho žádost posláno pro vyhlášeného krejčího. Honza ho zavřel do komnaty, ukázal mu zlatou látku a požádal ho, aby mu do tří dnů ušil oblek.
Krejčí zůstal na zámku a pracoval dnem i nocí.
Honza i Vít měli nyní zlaté časy; byli jako na krmníku, nic nedělali, jenom jedli, pili, procházeli se a spali. Na žádost Honzovu zamlčel Vít jeho jméno.
Za tři dni byl ušit oblek ze zlaté látky a Honza jej zamkl do železné truhly, od níž klíč si zavěsil na krk.
Devátého dne o polednách se zatmělo jako o půlnoci, nad královským zámkem se vznášel obrovský, hrůzný drak s deseti hlavami. Současně zazněl hlas, podobný zvuku hromu: „Zítra deset mladých – sice zhubím naráz vše, co je živé!“
Drak zmizel, i bylo zase světlo.
Po městě se rozběhli ozbrojenci a brzy přivedli na zámek devět mladých mužů, bledých jako mrtvoly – zítřejší oběti drakovy. Desátou bude Honza, nepodaří-li se mu draka usmrtiti. Mladí mužové byli zavřeni v síni, dobře střežené; mohli zde užíti všeho, po čem by zatoužili – svobody ovšem ne. Někteří jedli, pili a hráli, aby zapomněli na svůj osud; ostatní však smutně seděli, vzdychali a naříkali.
Staří rádcové dali Honzovi přinésti nejlepší meče, oštěpy a kopí, jakož i železné brnění, aby si vybral.
Honza však zavrtěl hlavou. Nic z toho nevezme, na draka půjde jen s pádnou holí. Než ulehl, chtěl se ještě jednou podívati na svůj zlatý oděv.
Sotvaže však otevřel truhlu, vrazil do komnaty obrovský lev, uchvátil zlatý oblek a utíkal s ním ven.
Honza s kyjem za ním. Dohonil lva na nádvoří – a nyní došlo ke strašlivému zápolení mezi šelmou a člověkem. Lev se vrhal obrovskými skoky na Honzu, jenž se vždycky včas uhnul a lva udeřil kyjem. Zámek se otřásal hromovým řevem dravce; všichni obyvatelé paláce ustrašeně utíkali do úkrytů. Vít se vydrápal na vysoký sloup a ukryl se za mramorovou sochu. Socha však nebyla upevněna – a jak se jí Vít držel, spadla a strhla sebou Víta. Roztříštila se, Vítovi však se nic nestalo, ale on křičel, jako kdyby ho na nože bral:
„Já jsem zabitý, mrtvý jsem!“
„I mlč!“ zakřikl ho kdosi a hlas ten byl mu povědomý. Shlédnuv Honzu, radostně vyskočil, ale hned se zase svalil k zemi.
„Lev, lev! Roztrhá ubohého mrtvého Víta!“
Honza se zasmál. Pustil z levice kyj, z pravé ruky skoleného lva, kterého vlekl za zadní nohy, zpod kazajky vytáhl zlatý oblek, jejž vzal lvovi, a zamkl jej do truhly.
„Neboj se, Víte, lev jest už mrtvý!“ domlouval Honza svému druhovi.
Dlouho trvalo, než se Vít upokojil; avšak ani potom se neodvážil k zabitému dravci.
Když ráno v zámku zvěděli o hrdinském Honzově činu a uzřeli skolenou šelmu, propukli v jásot a provolávali mu slávu.
Honza sáhl si za ňadra, kde měl květ kaliny.
Tedy červený ptáček přece nelhal – květ kaliny učinil Honzu rekem.
Po snídani, které bylo přítomno kromě Honzy též devět mladých nešťastníků, oblékl se Honza ve zlatý šat, jenž mu znamenitě slušel.
„Jako princ, jako princ!“ volal Vít a stále se ukláněl Honzovi.
Potom přišlo dvanáct stařečků – rádců, a vyzvali Honzu i devět obětovaných , aby se s nimi vydali na cestu k dračí jeskyni.
„Nic se nebojte!“ dodával Honza mysli bledým a třesoucím se ubožákům. „Dnes, bohdá, drak přestane dýchat!“
Vyšli ze zámku. Tu zaslechli volání, za nimi běžel Vít.
„Pane princi, pane princi, půjdu s vámi!“
„Ty, Víte?“ usmál se Honza. „Umřeš strachem, jak jen drak vyleze.“
„Neumru, pane princi, neumru! Chci vidět, jak budete bojovat s drakem; snad vám i prospěji.“
Honza se usmál. „Pojď tedy!“ řekl krátce.
Konečně došli na rovinu, kde se vypínala hora a v ní byl ohromný otvor. Z něho vycházelo hlučné chrápání, jako když sto lidí řeže pilami.
„Drak ještě spí,“ usmál se Honza, stiskl v pravici kyj a levicí sáhl si za ňadra, kde měl kalinu.
Vít vyňal zpod dlouhého kabátu rýč a zapustil jej do sypké země.
„Chystáš drakovi hrob?“ zasmál se Honza.
„Drakovi ne, ale tobě – úkryt!“ odvětil Vít a pracoval tak horlivě, že brzy vyhloubil úzkou, avšak dosti hlubokou jámu, do níž hned vlezl.
„Uvidím odtud všechno a ukryji se před drakem,“ liboval si.
„To je doba,“ zahučel Honza, když se drak neprobouzel. „Musím ho vyburcovat.“
Směle se přiblížil k jeskyni, ze které vycházel otravný puch.
„Hoj, draku, máš zde snídani!“ vykřikl Honza z plna hrdla.
Chrápání ztichlo, z jeskyně vylezl nestvůrný drak.
„Jenom jdeš?“ zvolal strašlivým hlasem… „Deset jich dostanu.“
„Dostaneš třeba sto – ale touto holí,“ zasmál se Honza a zamával kyjem.
„Hoho, červíčku!“ zasmál se také drak. „Ty se chceš se mnou měřiti?“
„Chci. A povídám ti, že tě zabiji,“ odpověděl Honza.
Drak vychrlil ze všech deseti hlav oheň a vrhl se na Honzu. Avšak Honza se nezalekl; cítil v sobě rekovnost a sílu obrovu. Oháněl se kyjem, bil do draka, až jedna vztyčená hlava klesla.
Drak byl zápasem již všecek upachtěn, i prosil Honzu, aby si směl odpočinouti.
„Nejsem ještě ani dost málo unaven,“ odpověděl Honza, kyj zasvištěl a druhá hlava klesla.
Drak začal couvati, Honza však neustal na něho dotírati. Znenáhla klesala draku hlava za hlavou; a když měl už jenom dvě, zalezl do jeskyně. Honza statečně za ním a brzy ho vyhnal. Znovu se potýkali a když měl drak už jen jednu hlavu, skočil k jámě, ze které vykukoval jásající Vít. Honzův soudruh se honem skrčil do jámy, takže ho nebylo viděti.
Došlo k zápasu nejlítějšímu. Drak řval, až sluch zaléhal a zuřivě se vrhal na Honzu, aby ho svými pazoury rozsápal. Avšak Honza se mrštně uhýbal a holí pral do poslední drakovy hlavy.
Byla jako z oceli, hůl od ní odskakovala, draka nezranivši.
Posléze se podařilo drakovi drápy zachytiti Honzův zlatý oděv na prsou. Roztrhl jej – kalina padla na zem.
Té chvíle pozbyl Honza síly a upadl. Drak zařval, otevřel tlamu a chystal se Honzu překousnouti.
Vtom se Vít zdvihl a zaryl drakovi ostrý rýč do břicha.
Drak se otočil, aby shlédl nového nepřítele a aby ho ztrestal.
Toho využil Honza, vyskočil, uchopil kalinu, dal si ji za ňadra – a hned měl zase sílu obra.
Hrozná rána kyjem dopadla na hlavu obludy – drak se vymrštil, kozelcem se přemetl přes Honzu a dopadl za jeho zády, až se země otřásla.
Z huby mu vyšlehl plamen, přímo na tělo Honzovo. Oheň však nezapálil zlatého obleku – jinak byl by Honza ztracen.
Poslední drakova hlava klesla – nestvůra byla ubita.
Staří rádcové i devět mladých obětí zajásali a hrnuli se k vítězi.
Nejdříve se radoval Vít. Vyskakoval, točil se, tleskal rukama a křičel: „Juchej! – pan Honza vyhrál – ať žije král Honza!“
Do té chvíle nikdo nevěděl, že zápasník s drakem se jmenuje Honza.
Když zaslechli jeho jméno, rádcové se mu poklonili.¨
„Ty snad jsi onen Honza, o němž se všude vypráví, že jsi hloupý?“
„Ano, jsem hloupý Honza. Tuhle Vít to dosvědčí.“
„Ať mi vepřík vyroste v žaludku, není-li tohle hloupý Honza z vesnice, Honza princ, Honza král!“ zaříkal se Vít. „A Honza hrdina!“ dodal kvapně.
Starcové se sklonili až k zemi a jako jedněmi ústy provolali: „Zdráv buď náš král Honza!“
„Sláva králi Honzovi!“ jásalo devět mladých mužů, kteří ušli děsnému osudu.
Honza podal všem ruku a posléze i Vítovi.
„Děkuji ti za tvou pomoc, milý Víte! Jsi hrdina, že ses odvážil rýčem na draka; prokázal jsi mi velikou službu.“
„I což, i což,“ usmíval se Vít, „rádo se stalo, pane králi!“
Všichni se vraceli do města. Vstříc jim vyšlo téměř veškeré obyvatelstvo, jemuž byl hlásník na věži královského zámku – odkud byl daleký rozhled – již oznámil, že drak jest přemožen.
Radostným jásotem vítali vítěze. A když zvěděli, že jest jejich příštím králem, bouřlivé provolávání slávy nebralo konce.
Po celý den se lidé chodili dívat na zabitého draka. Potom usedl Honza slavnostně na trůn a na hlavu mu položena koruna. Od té chvíle byl tak moudrým, že se mu ve světě nikdo nevyrovnal. Když se skončily radovánky, jel král Honza s Vítem ve zlatém voze, obklopen jsa skvělou družinou, pro své rodiče.
Když dojeli k modrým horám, vrchy se rozstoupily – a když zástup vešel do sousední říše, hory se zase zavřely.
Cestou se zastavil král Honza u Potěmkina, kterého obdařil pytlem dukátů. Potom jel dále, až se šťastně dostal do rodné vsi a shledal se s rodiči.
Když vesničané zvěděli, že se Honza stal králem, přišli se mu poklonit. On však svým povýšením nezpyšněl; přátelsky s každým promluvil a všechny obdaroval.
Potom si odvezl blažené rodiče do královského zámku, kde žili jako v ráji.
Vítovi bylo také blaze. Zůstal u krále Honzy a měl všeho hojnost, takže už nemusil prodávati látky a kupující šiditi.
Honza žil jako král ještě sto let – a podnes tam vděčně vzpomínají na moudrého, dobrého krále z chudičkého rodu.
napsal A. B. Šťastný