43 O Kašpárkovi, Kubovi a krejčíkovi

     Kuba a krejčí Jehlička, aba ze Zlámané Lhoty, se smluvili, že půjdou do světa hledat štěstí. Rozloučili se tedy se sousedy a vyšli z milého domova. Šli dlouho, až přišli do hlubokého lesa. Na celé dlouhé cestě nepotkali ani človíčka a proto, když je objalo šero hustého lesa, padl na ně strach a tesknota se usadila v jejich srdcích.
     A jak tak šli se stísněnými dušemi, potkali Kašpárka. Šel za štěstím do světa. Také nebyl žádný hrdina a proto se chtěl schovati, sotva je spatřil. Myslil, že to jsou zlí lidé. Ale Kuba, který už byl rád, že konečně potkali v lese živou duši, hned k němu a kdo že je a kam jde.
     „Jsem chudý tovaryš,“ zajíkavě pravil Kašpárek, pohlížeje po nich nedůvěřivě.
     „My také!“ vyhrkli oba současně.
     „Jdu do světa hledat štěstí,“ doložil malý.
     „My také!“
     „Zabloudil jsem tady v lese.“
     „My také!“
     „To jsme rádi, že jsme tě potkali. Půjdeme s tebou, vezmeš-li nás,“ zval se hned Kuba.
     „Skoro jsme se tady báli – kolem dokola takové zlé šero. Každé chvíle jsem čekal, že na nás někdo vyrazí,“ zpovídal se ustrašeně krejčík.
     „Já také,“ přiznal se Kašpárek, jsa rád, že tak náhodně se setkal se společníky.
     „Když jsme se tak sešli, odpočineme si tady a povíme si, kam se dáme,“ rozhodl Kuba a usedl do husté trávy pod rozložitou borovici.
     Kašpárek s Jehličkou usadili se k němu.
     „A teď mi, braši, povězte, jak se jmenujete, abych věděl, jak mám na vás volat,“ žádal Kašpárek.
     „Já jsem krejčí Jehlička,“ odvětil krejčík.
     „A já Kuba, a jak tobě říkají:“ ptal se Kuba.
     „Kašpárek! Tak a teď již o sobě všecko víme a proto naše shledání oslavíme,“ usmál se Kašpárek. Vyňal z uzlíčku poslední buchtu a poctivě se o ni s druhy rozdělil. Také oni podělili Kašpárka ze svých skrovných zásob.
     Když se najedli, rozhodli se, že budou společně hledati službu. Protože byli po cestě unaveni, chtěli si trochu odpočinouti, ale záhy se jim začaly klížiti oči a než se nadáli, spali jako zabití.
     Vtom, kde se vzal, tu se vzal, objevil se na mýtině čert. Nevida nikoho, usedl na kámen a zle žehral na svůj osud, že musil opustiti peklo a jíti do světa shánět pomocníky ke kotlům. Také čert byl od té dlouhé chůze unaven a sotva dosedl, spal jak pařez a chrápal, až se to po lese rozléhalo. Ale naše trojice ho neslyšela, tak tvrdě spala. Teprve k večeru, kdy les ještě více potemněl, probudilo Kašpárka čertovo chrápání. Kašpárek se velice polekal. Probudil proto druhy a sdělil jim, že nablízku někdo chrápe.
     „No, jsme tři, lehko bychom ho přemohli,“ pravil Kuba a vstal, aby se podíval, kdo to je.
     Jehlička s Kašpárkem se dali za ním, aby mu pomohli, kdyby bylo potřeba.
     Brzy našli spícího čerta. Protože již bylo šero, neviděli mu do tváře a považovali ho za obyčejného pocestného.
     „Hej, hola, vstávej, kamaráde, a řekni nám, kdo jsi!“ zahoukl mu Kuba do ucha a zatřásl mu ramenem.
     Čert se probudil a když spatřil před sebou tři chlapíky, div nezakřičel radostí. V hlavě se mu blýskla myšlenka, aby je přivedl do pekla a zbavil se tak další pochůzky po světě.
     I povídá: „Jmenuji se Kolovous, a teď mi řekněte, co vy tu děláte, chasníci?“
     Kuba mu všecko vypověděl.
     „Půjdete-li se mnou, dohodím vám službu, která vám přinese štěstí měrou vrchovatou,“ povídal čert.
     „No, proč bychom s tebou nešli, když nám slibuješ tak výhodnou službu, viďte, chlapci,“ povídal Kuba.
     Sotva přikývli, v lese zaburácelo, zdvihl se vítr a húúú – než se vzpamatovali – byli v pekle.
     Teprve teď věděli, čím je Kolovous. Kuba huboval, že mu tak sedl na lep, Jehlička se tetelil strachy a Kašpárek zle žehral na sebe, že tak důvěřoval.
     „Co se s námi ubohými stane?“ strachoval se krejčík; ach, my ubozí, že jsme Kubovi přikývli!“
     „Copak já to věděl, že to takhle dopadne?“ ohradil se Kuba.
     Jen Kašpárek mlčel a přemýšlel, jak by se dostali z té bryndy.
     Ale než si něco vymyslil, byl tu Lucifer a hned na ně, aby se dali do práce, peklo zametli, uklidili, pod kotle přiložili, dříví naštípali. Kuba s Jehličkou už se chtěli dáti do práce, když Kašpárek prohlásil:
     „A my nic dělat nebudeme.“
     „Proč?“ vykřikl Lucifer.
     „Protože si chceme odpočinouti; beztoho nás Kolovous probudil. Také hlad máme, vždyť jste nám dosud ani sousta nepodali – jen prací nás chcete krmit,“ ozval se Kašpárek nebojácně.
     Lucifer uznal pravdu jeho slov a poručil Kolovousovi, aby jim dal, co si jejich hrdla přejí. Kašpárek si poručil brambory na loupačku, a Kolovous odešel, aby jim dal upraviti žádané jídlo.
     Kašpárek usedl s kamarády do kouta a již si čertů nevšímal. Kuba s Jehličkou, skleslí na duchu, usedli k němu, divíce se, co ho to napadlo. Ale Kašpárek jich nedbal a přemýšlel, jak by sobě i jim pomohl.
     Než se nadáli, stála před nimi mísa s brambory.
     „Také jsi mohl poručiti něco chutnějšího,“ ozval se Kuba, který, sotvaže uviděl jídlo, rázem zapomněl na osud, který je potkal.
     „Schválně jsem si je poručil, abych mohl déle přemýšleti, jak se odtud dostati. Jezte pěkně potichu a pomalu, snad mne něco kloudného napadne, co nám odtud pomůže,“ pravil Kašpárek a pustil se do brambor.
     Čerti usedli opodál a přihlíželi k jejich jídlu.
     Kašpárek pomalu olupoval z brambor slupky, jedl a přemýšlel. Vtom ho napadl smělý plán. Nenápadně se nahnul ke Kubovi a zašeptal: „Až vám dám znamení, rychle za mnou k bráně pekel!“
     Kuba a krejčík kývli na znamení souhlasu. Ale už tu byl Kolovous a hrubě začal: „Co jim to povídáš, ty skrčku? Proč nejíš, abys už mohl dělat? Vždyť vidíš, že na vás už s otevřenou náručí čekáme.“
     „Ptal jsem se právě Kuby, nemá-li v tlumoku trochu pepře, nějak mi ty brambory nelezou do krku a kamarádům také ne,“ pravil Kašpárek.
     „Co je to pepř – to neznáme,“ zklamaně odvětil Kolovous.
     „Koření, které dodává mnohým jídlům říznosti,“ poučil ho Kašpárek, v duchu se boje, aby se mu záchrana nezkazila.
     „Inu, to je lehká pomoc. Tuhle Čiperka pro ně doběhne na svět,“ povídal Kolovous a zavolal malého čertíka, poručiv mu, aby doběhl na svět pro pepř.
     Čiperka se nedal dvakrát pobízeti a odletěl. Ale než se kdo nadál, byl zpátky se sáčkem pepře. Kašpárek přijal od něho sáček a opatrně jej otevřel. Zatím se okolo něho seskupili zvědaví čerti z celého pekla, kteří se chtěli podívati, jak vypadá pepř. Sotva tak učinili, Kašpárek sáhl do sáčku, nabral hrst pepře – a šup! vhodil jej čertům do otevřených pus a očí. Potom se obrátil ke Kubovi a Jehličkovi, řka: „Rychle ve, k bráně!“
     Oba braši pochopili, co se stalo a dali se za Kašpárkem.
     Čerti řvali jako smyslů zbavení. Neviděli ani na krok, pepř štípal v očích i v ústech. Mnozí si oči mnuli, jiní kýchali nebo se váleli po zemi v úzkosti, že mají oči vypáleny.
     Zatím Kašpárek dorazil k bráně. Ale tu hlídal starý vrátný, čert jako hora.
     „Vari, zpět!“ zahřměl na ně.
     Ale Kašpárek neztratil duchapřítomnosti a vhodil mu do otevřených úst poslední zbytek pepře. Čert nabral dechu do plných plic a potom tak kýchl, že se pekelná brána otevřela. A než čert pepř vyprskal, byli všichni tři na svobodě a zaměřili nejbližší cestou do bezpečí.
     Čerti kýchali, prskali a protírali si oči do večera. K večeru jejich uslzené oči prokoukly. Všichni se hned sháněli po malém Kašpárkovi, aby se mu pomstili za utrpení. Ale ten už byl s kamarády za horami a lesy. Lucifer sice nutil Kolovousa, aby se za nimi pustil a přivedl je nazpět, ale ten nechtěl ani slyšeti. Bál se pepře a raději se uvolil dáti peklo sám do pořádku.
     A tak se dostali Kašpárek, Kuba a Jehlička z pekla a zařekli se, že vícekrát nebudou hledati štěstí u lidí pochybných.   
                   
     napsal R. V.  Bramský