42 O sedláčkovi-robotníčkovi
„Pane Franc, podívají se teď oni do vsi, co dělá sedlák Kudela!“ rozkřikl se pan direktor na písaře. „Čtrnáct dní už zase nebyl na robotě! A ať ihned přijde! Sem, ke mně! Já mu ukáži! Na lavici s ním a pětadvacet vyplatit!“
„K službám, pane direktore!“ zvolal Franc, vyskočil, švihl se lískovkou pře holínky, vzal nohy na ramena a ubíhal, až se mu copánek klátil jako kyvadlo u hodin v kanceláři. Ubíhal, pravda, ale sotvaže byl u brány, zvolnil krok a čím blíže k vesnici, tím šel pomaleji, až u hospody se docela zastavil. Nikoliv snad proto, že by se byl chtěl osvěžiti douškem zámeckého piva, na to neměl pomyšlení, ač mu hlava jen jen hořela, ale proto se zarazil, že nevěděl, co počíti. Podívati se na sedláka Kudelu nebyla jen tak snadná věc, však měl pan Franc ještě důkladnou jizvu po psích řezácích pod kolenem. A i kdyby psů nebylo, s Kudelou samým bylo těžké pořízení. Jiný sedlák jen půl dne vynechal práci na panském a už byl trestán šatlavou i rákoskou, ale sedlák Kudela nešel na robotu vůbec – a vidíte: nestalo se mu nic. Byl chytrý jako liška a vyklouzl ze všeho jako úhoř. A těch kousků, co už vyvedl drábovi, panu Francovi, ba ani před panem direktorem neměl Kudela respektu, jak by se bylo slušelo a patřilo na poníženého poddaného. Ale což naplat, rozkaz je rozkaz a tak se pan Franc vydal s těžkým srdcem ke Kudelově chalupě.
„Pro pána krále, Kubo!“ vykřikla selka. „Mně se zdá, že sem jde pan Franc. No, starý, dnes jistě neujdeš lavici…“
„Neboj se, Kačko, jen se neboj,“ těšil ji Kudela a hup! už byl v posteli. Jen zamrkal ještě na ženu, aby byla při něm a už se otevřely dveře a pan Franc tady.
„I poníženě ručičku líbám,“ klaněla se Kačka, „to jsou k nám hosté!“
„Achich, achich!“ vzdychal sedlák pod peřinou, „ach, ouvej! Kdopak to k nám přišel, Kačko?“
„Ale jen si považ, Kubo, sám pan Franc!“
„Milostpán se říká,“ rozzlobil se Kudela; „kdypak si to už zapamatuješ, Káčo?“
„A bať, milostpán, milostpán,“ opakovala Kačka a kroutila přitom očima jako před svatým obrázkem.
„Áno, áno, milostpán, vždycky milostpán,“ pochvaloval si pan Franc a líbezně se usmál.
„Nu a copak si milostpán přeje?“ ptal se poníženě Kudela a zasténal“ „Achich, jen kdyby mne pravá noha tolik nebolela!“
„Podívat jsem se na tebe přišel,“ řekl přísně písař a udeřil lískovkou o dubovou desku stolu.
„Ale, prosím, prosím, jen se podívejte,“ vybízel Kudela.
„Ale to není všecko,“ vskočil mu do řeči pan Franc; „pan direktor vzkazuje, abys ihned přišel do kanceláře!“
„Achich, achich, tak rád bych šel, ale nemohu!“
„A proč bys nemohl?“
„Bolí mne pravá noha, ale když si pan direktor přeje, musím.“
Kudela se snažil povstati. Sotva však našlápl na nohu, vykřikl líčenou bolestí a sklesl nazpět do podušek.
„Když nemůžeš, tak nemůžeš,“ utěšoval písař; jakáž pomoc, přijdeš jindy.“
Byl rád, že vyvázne z Kudelovy chalupy bez nehody, ale tu sedlák vážně zahovořil:
„Ale co vás napadá, milostpane; to by tak bylo, neuposlechnouti rozkazu milostivé vrchnosti! Já do zámku musím, no, řekněte, musím přece!“
„Ale povídám ti…“ pokoušel se písař promluviti, leč sedlák ho přerušil: „Ještě abyste vy pro mne měl nepříjemnosti, že jste mne nepřivedl; ne, jen to ne, raději po čtyřech tam dolezu!“
Hovořili sem a tam a konečně umluvil Kudela panského sluhu tak, že ten ustoupil. Vzal naříkajícího a sténajícího sedláka na záda, lískovku zastrčil za holinku a hajdy ven!
Ale šlo to pomalu. Čím déle, tím častěji se zastavovali. Ze všech oken vyhlížely ustrašené tváře robotníků, ale když lidé viděli, koho pan Franc odnáší, vytušili čertovinu Kudelovu a rozesmáli se. Však přál každý panským drábům a lokajům to nejhorší na světě, poněvadž byli horší nežli vrchnost sama.
U křížku na rozcestí nemohl už pan Franc dále. Kudela byl tlusťoučký, kulaťoučký, na sobě měl těžký kožich a v každé kapse pořádný kámen. Pan Franc už byl zpocen jako myš a těžce oddychuje, složil sedláka do trávy a natáhl se vedle něho.
Pan ředitel zatím dopsal. Otřel brkové pero o paruku, složil akta, vzal hůl s knoflíkem, a poněvadž byl krásný den, vyšel si na procházku. Šel, šel, až přišel ke křížku.
Pan Franc poslušně hlásil, co a jak je. Ředitel se rozzlobil, láteřil, tloukl holí kolem sebe, ale sedlák jen vzdychal a naříkal.
„Alou,“ rozkázal ředitel, „pane Franc, do zámku!“ Domů! A ty, sedláče, lež! Kdybys tu zašel, beztak by tě škoda nebylo!“
Dořekl, obrátil se a důstojným krokem kráčel za panem Francem.
Sedláček však se hbitě pozdvihl, vyházel kamení z kapes, poskočil a pádil ke vsi.
„Podívají se, pane Franc, na toho šelmu sedláka, jak nás zase dostal,“ pravil s kyselým úsměvem direktor a pak pozdvihl hůl a hrozil za utíkajícím. Ale ten utíkal a utíkal, smál se do hrsti a navečer, když se sousedé sešli za stmívání pod lipou na návsi, rozesmál celou ves.
napsal F.Wenig