39 Čertův učeň

     Byl, nebyl, žil, nežil sedlák a ten měl jediného syna. Sedlák, pravda, ale políčko jako dlaň, loučku jako šátek a stáj jako budku pro ptáky; takový byl ten sedláček chudák.
     Povídá jednou syn otci, když spolu orali na poli:
     „Táto, tatíčku, jsme tak chudí, že se ani dosyta nenajíme. Půjdu do světa , neučím se nějakému řemeslu. Pak se vrátím, zařídím si dílnu, budu pracovat a peníze vydělávat. Dobře se nám povede.“
     „Nedáš-li jinak,“ odpověděl otec,“ jdi si tedy! Nerad tě pouštím, nerad tu zůstanu sám. Ale myslíš-li, že nám pak bude lépe, jdi tedy do světa a nauč se nějakému pořádnému řemeslu!“
     Syn si výskl a připravoval se na cestu. Rozloučil se s tatíčkem a vydal se do světa. Šel a šel, až přišel do hlubokého lesa. Lesem vedla ho cesta k široké řece a ke skalisku. Na skalisku seděl chlapík v zeleném šatě, pero měl za kloboukem a takto poutníka vítal:
     „Vítám tě, synáčku, kam tak pospícháš?“
     „Do světa jdu, mistra hledám, řemeslu se chci naučit, aby se nám doma lépe dařilo.“
     „Mistra hledáš?“ povídá zelený panáček a skočil vesele ze skály, „aj, to je výtečné! Já jsem mistr a hledám učedníka. Pojď se mnou!“
     „Jakému řemeslu mne naučíš, pane mistře?“
     „Nejlepšímu řemeslu na světě,“ zasmál se zelený panáček, „po čertech dobrému řemeslu, cha, cha!“
     A tak synáček šel za svým novým mistrem, až přišli zase k řece. Zelený mistr skočil do vody a povídá:
     „Skoč za mnou!“
     „Neumím plavat!“
     „Dělej všecko po mně a naučíš se plavat!“
     I skočil synáček odhodlaně do vody, díval se na mistra, a vida! šlo to: plaval jako rybka. Plavali, plavali, až doplavali doprostřed řeky. Tam popadl mistr učedníka za krk – šup! – a už s ním byl pod vodou. Potápěli se, až se dostali dolů na dno řeky, kde byla velká díra a tou děrou se dostali mistr s učedníkem do černé síně.
     „To je moje dílna,“ povídá mistr, „tu se budeš učit! Hahoj, babo, kde jsi, učedníka vedu, ukaž mu vše, co a jak má dělat!“
     Přišla baba, strach z ní šel. Mistr jí učedníka předal a zase vyplul vodou vzhůru na svět.
     „Babičko, kde to jsem?“ prosil učedník, „jaká to podivná dílna?“
     „V čertově dílně jsi,“ řekla baba, „čertovu řemeslu se naučíš. Všecko ti ukáži, dobře se vyučíš.“
     Synáček zaplakal:
     „Nechci se učit čertovu řemeslu, nechci tu zůstat!“
     „Nesmím tě pustit,“ povídá baba, „čert by mne roztrhal. Ale že jsi takový milý a že máš takové upřímné oči, chci ti pomoci. Ukáži ti všecky čertovské kousky, ale jedno si pamatuj: Kdykoliv se náš mistr a pán vrátí ze světa, pokaždé se tě zeptá: „Umíš už něco?“ – A ty na to vždy řekni: „Ještě nic neumím, mistře!“
     Synáček poděkoval a bab ho začala učit. Všecky čertovské kousky mu ukázala, ale učedník, když se mistr vrátil a zeptal se: „Umíš už něco?“, vždycky odpověděl: „Ještě nic neumím!“
     A tak to dělal po každé, až se mistr jednou rozzlobil a řekl:
     „Jsi budižkničemu, špatně se učíš. Nemohu tě potřebovat a vynesu tě zase na svět. Vrať se domů a řekni svému otci, že jsem ještě nikdy neviděl takového hlupáka, jako je jeho syn!“
     Synáček byl tomu rád a čert ho vynesl na svět. Synáček běžel domů a tatíček ho radostně uvítal.
     „A čemu ses naučil, synáčku?“ ptal se, „jaké že řemeslo umíš?“
     „Výtečné řemeslo, tatíčku, dobře se nám povede!“
     „A kdy si zařídíš dílnu, synáčku?“
     „Nepotřebuji dílny, své řemeslo mohu provozovati všude, tatíčku.“
     I podivil se tatíček, jaké to divné řemeslo, že dílny netřeba. V ten čas byl v městě trh a sedlák se rozhodl, že se tam se synem podívá.
     „To se mi hodí,“ povídá synáček, „pojďme!“
     A šli. Když přišli k tržišti, povídá synáček:
     „Pozor, tatíčku, co ti teď řeknu: Proměním se v koně a ty mne prodáš. Tisíc dukátů žádej, za méně mne neprodávej. Celého mne prodej, ale ohlávku si nech! Kdybys i ohlávku prodal, zle by se nám vedlo!“
     Řekl a už tu stál místo synáčka krásný kůň, radost se podívat. Tatíček popadl koně za ohlávku a vedl ho na trh. A hned se kolem nastavěli kupci a tatíček prodal koně za tisíc dukátů. Koně prodal, jen ohlávku si nechal. Kupec si odvedl koně a tatíček se vrátil domů. Když vešel do světnice, synáček už seděl za stolem. Tak měl tatíček synáčka i tisíc dukátů. Jedli, pili, mnoho věcí nakoupili, a když už měli jen jeden dukát z toho tisíce, povídá synáček:
     „Táto, tatíčku, půjdeme zase na trh! Proměním se v krám a v něm tolik krásných věcí, že za ně utržíš dva tisíce dukátů. Všecko prodej, boudu nech stát, ale klíček od ní dobře schovej a nikomu nedávej!“
     Když došli na tržiště, synáček se proměnil v kramářskou boudu a v ní plno krásných věcí: prstenů i koberců, překrásných střevíců a hedvábných šátků. Kupci se kolem nastavěli, tatíček všecko prodal. Dva tisíce dukátů utržil a šel domů. Když přišel domů, synáček už seděl za stolem, a tak měl tatíček synáčka i dva tisíce dukátů. A zase jedli, pili a plno věcí nakoupili. Když už měli jenom dva dukáty, povídá synáček:
     „Půjdeme zase na trh. Proměním se v krásnou holubičku, tři tisíce dukátů za ni dostaneš! Sám car si ji koupí pro svou princeznu!“
     Šli. Když došli na tržiště, měl tatíček v ruce zlatou klec a v ní překrásnou holubičku. Tak sladce vrkala a tak skvoucí měla peří, že se lidé zastavovali a říkali, že tak krásné holubičky ještě neviděli. Sám car se dověděl o krásné holubici, kterou sedlák na tržišti prodává. Řekl si:
     „Má dcera, princezna, má dnes narozeniny, koupím jí tu podivnou holubičku.“
     Šel a koupil holubici. Tři tisíce dukátů za ni dal a odnesl ji do paláce. Princezna měla z dárku náramnou radost, holubičku si posadila na klín a hrála si s ní.
     Tenkrát zrovna přišel do města zelený mistr a slyšel o carovi, jak koupil holubici pro princeznu. Poznal hned, že to nikdo jiný nenastrojil, než jeho učedník, který ho tak obelhal. I umínil si čert, že se učedníka zmocní a za trest roztrhá. Proměnil se v ostříže a letěl na carovu zahradu. Vidí princeznu, jak si hraje s holubičkou. A už letěl ostříž jako šíp rovnou dolů. Princezna se lekla a rukou holubičku přikryla. Vtom se proměnila holubička v zlatý prsten, který se navlékl na princeznin prst. Ostříž odletěl a proměnil se v Turka. Turek vešel k carovi a pravil:
     „Mocný pane, vše, čeho si budeš přáti, ti učiním, dáš-li mi prsten, který má princezna na prstě.“
     Car se zaradoval; už dávno toužil po tom, aby měl v koruně týž démant, jako car sousední říše. Ale ať se ptal, kde se ptal, ať nabízel, kolik chtěl, nikdo mu takového démantu nepřinesl. I povídá Turkovi:
     „Přineseš-li mi démant, jako má můj soused car, dostaneš prsten mé dcery.“
     Turčín odešel, změnil se v straku a ukradl carovi ze sousední říše krásný démant. Přinesl vzácný klenot carovi. Car zavolal dceru, aby dala prsten Turkovi. Princezna se rozzlobila, že prsten nedá. Než by jej Turčínovi dala, raději jej zahodí. Sňala prsten z prstu a mrštila jím o podlahu. Prsten se proměnil ihned v prosná zrnka a Turek se proměnil ve vrabce i jal se prosná zrnka zobati. Všecka sezobal, jen jedno ještě zbylo. A to poslední se proměnilo v kocoura. Kocour skočil na vrabce, vrabec se lekl a vyletěl na okno. Na okně se proměnil v zeleného mistra a kocour se proměnil v krásného mládence. Zelený mistr, sám čert, povídá:
     „Nedobrý jsi byl učedník; obelhal jsi mne. Ale řekni svému otci, že jsem ještě neviděl chytřejšího mládence než je jeho syn!“
     Domluvil a seskočil z okna a byl ten tam! Mládenec se zasmál a poklonil se carovi:
     „Jsem, mocný pane, čertův učedník, a tam byl můj mistr. Umím mnohé kousky, kterými bych ti mohl prospěti a mnoho dobrého prokázati. Rád bych to učinil, dáš-li mi svou dceru za ženu!“
     Princezně se krásný mládenec zalíbil, a carovi zachtělo mít čertova učedníka v paláci. Svolil, aby si sedlákův synáček vzal jeho dceru, dříve však ho ještě povýšil do stavu šlechtického.
     Ale podívejme se, co dělal zatím tatíček, sedlák. Smutně se vracel domů. Tři tisíce dukátů, pravda, měl v kapse, ale o synáčkovi nevěděl. Jakpak to asi dopadne, myslel si.
     Když přišel domů, ve světnici za stolem sedí synáček s nevěstou a s tchánem. Nevěsta – princezna, tchán – sám car. Sedlák se poklonil hluboko až k zemi. A za tři tisíce dukátů nakoupil vína, masa a koláčů a vystrojil svatební hostinu.Svatba byla náramně slavná; všecko panstvo z celé země na ni přijelo. Tolik panstva přijelo, že chalupa nestačila. I proměnil synáček, čertův učedník, chalupu v krásný palác a v tom paláci žil se svou ženou šťastně až do smrti.    
         
     napsal F. Wenig (Podle srbské pohádky.)