35 O hezounké pasačce a vodníkovi
Žila kdysi vdova a měla dceru Františku. Tatínek jim dávno umřel a tak musily obě pilnou prací si vydělávat chleba. Františka musila často ráno vstávat, hnáti krávu na pastvu a pak pomáhati třeba někde u sedláků. Musila pracovati od rána do večera a přece byla tak hezká, že se jí nevyrovnala žádná družka ve vsi. Neměla drahých šatů ani šperků. Byla krásná ve své červené sukénce, bílé košilce, jejíž rukávky byly vždy čistě vyprané a pěkně jí slušela červená kordulka. Když šla z kostela, všichni hoši se za ní dívali a každý si ji přál za ženu.
Skoro ráno za rosy hnala krávu na louku. Tam si vesele zpívala, až se to rozléhalo. Její stříbrný hlásek se nesl za ranního ticha daleko po louce.
Jednou ji uslyšel vodník pod vodou. Probudil se, natáhl údy, promnul si oči a pomyslil si: „Kdopak to na louce zpívá? To se musím hned podívat.“ Vystrčil mezi olším nečesanou hlavu a uviděl na louce Františku, z jejíhož hrdla se řinuly čisté tóny veselé písně. „Musím se trochu obléknouti, spořádati a půjdu poslouchat,“ řekl si. Umyl se, učesal, oblékl nový kabát a sedl pod olší, aby naslouchal. Neměl odvahy s dívkou promluviti. Písně se mu nesmírně líbily, rozkoší napínal uši a otevíral ústa.
Když se kráva napásla, hnala ji Františka domů. Ovšem, že vodníka ani neviděla.
Vodník zatoužil po hezké dívence. Seděl celý den na vrbě a byl hluboce zadumán. Kdyby měl takovou ženu! Nestýskalo by se mu pod vodou mezi mlčenlivými rybami a raky. Ona by zpívala, až by se celá tůň zpěvem třásla, a bylo by mu veselo. Snesl by jí modré z nebe za podušku, z rosy perličky na krk a kdo ví, co krásného by jí přinesl, kdyby ji jen měl. Ale jak se k ní přiblížit? Přemítal, přemítal, smutně se díval na své nohy s kopyty a dal se do pláče.
Příštího dne vstal brzy, sedl si do olší a čekal.
Františka přihnala krávu. Ovázala jí provaz kolem rohů a pustila se po louce. Pak si nazdvihla červenou sukénku nad kotníky a brouzdala se s rozkoší v trávě. Rozhlížela se bedlivě kolem a když nikoho neviděla, dala se do zpěvu. Byla zrovna u keře, kde vodník schoulen naslouchal. Slyšel zřetelně slova písně:
„Nad naší dědinou jsou černá mračna, pověz mi, děvuško, proč jsi plakal. Plakala, synečku, plakala pro tebe, stál jsi pod okénkem, pršelo na tebe.“
Vodníkovi se píseň líbila a chtěl zpěvačku lépe viděti. Natáhl krk. Křoví zachrastilo, dívka se ulekla, přestala zpívat a popohnala kravku dále od potoka na louku.
Každého rána pásávala a zpívala bezstarostně a vesele jako ptáče. Vodník, slyše zpěv, vylézal z vody. Avšak vždy se prozradil šelestem v olšině a polekal dívku, která se bála tím směrem pohlédnouti, neboť tušila, že se v tom koutě cosi děje a vždy ustala ve zpěvu.
Vodníka to velmi mrzelo a rád by promluvil, kdyby se nebál, že by vícekrát na louku nepřišla. A jemu by se stýskalo, kdyby ráno neslyšel zpěvu, vždyť se celý den až do večera a celou noc až do rána naň těšil.
Jednou se přistrojil za myslivce do pěkných, zelených šatů, kloboučku s perem a procházel se po louce. Děvče přihnalo krávu a protože ho nevidělo, zanotovalo píseň, jíž tak rád slýchával. Když skončilo, dodal si odvahy, přistoupil k ní a řekl: „Už tě dávno poslouchám, jak pěkně zpíváš.“ Lekla se, neodpověděla a popohnala krávu dále. Vodník se nesmírně mrzel, že se ho polekala.
Pak se objevil ještě několikrát, ale děvče vždy umlklo. Neodvážil se k ní promluviti, ale něco ho k ní mocně pudilo, že ji alespoň musil viděti.
Doma Františka vykládala matce, že k ní chodí myslivec. „Dej si dobrý pozor, kdo ví, jaký je to člověk!“ varovala ji starostlivá matka.
Příštího dne pásla Františka zase a chtěla si zazpívati. Jako by ze země vyrostl, stojí před ní mládenec a prosí: „Zpívej, ani nevíš, jak tě rád poslouchám! Neutíkej ode mne a nauč mě té pěkné písničce!“
Dívku opustil strach a pohlížejíc na něho, usmála se. Byl to hezký, mladý hoch, a divila se, že se ho mohla báti, vždyť se tak pěkně upřímně díval a dojemně mluvil; ten jí nemohl ublížiti.
Chtěla napraviti své chování, měla v úmyslu mu říci něco žertovného, ale vtom pohlédla na jeho nohy a uviděla, že má kopyta. Zarazila se, obrátila krávu a hnala domů.
Matka ji přivítala: „Co ty jsi tak brzy přihnala? Nemáš ještě krávu napasenu!“
„Matičko, ten myslivec přišel zas a má na nohou koňská kopyta. Raději budu pásti někde blíže stavení, ale na louku už nepoženu, neboť se ho bojím,“ řekla Františka.
Od toho dne nehnala již k potoku a pásávala u vesnice blízko cesty. Každého dne tudy projížděl mladý pán ze zámku a i ten rád poslechl písničku.
Vodník byl již steskem téměř nemocen, když jí neviděl. Nemohl ani spáti, ani jísti, jen se toulal po louce, lese a smutně vzdychal. Řekl si konečně, že ji půjde hledat třebas na kraj světa. Obešel všecky louky a pastviska – nenašel ji. Až jednou přišel až k vesnici a poznal ji zdaleka.
Zaradoval se nesmírně. Vrátiv se k potoku, vykoupal se večer při měsíčku v rose, aby byl krásný, nasbíral do skleničky vůně z květin a navoněl se, pak si oblékl nedělní košili a myslivecký šat. Strojil se celou noc a ráno šel k vesnici.
Dívka již pásla a zpívala si vesele. Myslila, že je zde jista před vodníkem, že ji již nebude pronásledovati a zároveň se těšila, že mladý hrabě brzy pojede kolem a zastaví se u ní na slůvko.
Tu vidí vodníka. Opustila krávy a utíkala domů. Po cestě vše vykládala pánovi, jedoucímu na koni na procházku.
Ten dojel na místo a viděl nešťastného vodníka sedět na trávníku. Vytáhl provaz z lýka, udělal na něm smyčku, hodil ji vodníkovi na hlavu a zadrhl na krku.
„Počkej, ty darebáku, ty budeš za děvčetem chodit? Já ti chuť zaženu!“ A táhl ho celou ves ke kováři. Děti se sbíhaly, a lidé se smáli, vidouce pána na koni vésti na provázku mysliveckého mládence s koňskými kopyty. Vodník hanbou ani očí nepozvedl a nevěděl, je-li živ nebo mrtev.
Přijeli s velkým zástupem před kovárnu. Kovář dýmal z měchu a pán volal: „Kováři, okuj tomu vodníkovi kopyta!“
Kovář nechal měchu a s rozžhaveným železem se blížil k vodníkovi, ve kterém byla malá duše. Chudák plakal, prosil, spínal ruce. Tu pán se ustrnul a řekl: „Pustíme tě, ale víckrát za děvčetem ani nepáchni, pamatuj si, že tě bez milosti okujeme, kdybys ještě nedal pokoje.“
Vodníka pustili a ten horempádem běžel k potoku. Byl dlouho nemocen po tom zažitém strachu a hrůze. Když se vzpamatoval, viděl se ve vodním zrcadle a ráno se nepoznal. Byl šedivý a vyhublý, že by se naň teď žádné děvče neusmálo.
Od té doby sedával smutně v olší, nestrojil se, nečesal se, byl jako strašidlo a ryby se ho bály.Neodvážil se přiblížit již k žádnému člověku a zdaleka se všem vyhýbal, zvláště dívkám. Viděl, že musí zůstati starým mládencem. Často nad tím plakával a reptal na osud, že mu dal koňská kopyta.
Kdyby byl věděl, že si hrabě vzal sličnou pasačku za ženu, byl by se trápil ještě více; na štěstí nikdo mu to nepověděl.
napsala H. Salichová