33 Panská láska po zajících běhá
Byl jeden sedlák, oral na poli a vyoral lesklý kámen. Myslí si, že je to bezcenné sklíčko. Zvedl kámen a prohlíží. Není to kámen obyčejný, ale drahokam, je rudý jako krev, jako slunce svítí a ohnivými paprsky šlehá. Myslí si sedlák: „K čemu mi kámen? Ani ženě se na krk nehodí, stačí jí prosté granáty. Někdo uvidí drahý kámen na jejím krku, ještě by mne obžalovali z krádeže. Ale nechat jej ležeti bylo by škoda. Donesu jej na zámek knížeti pánu, snad mi nějakou odměnu přece dá, možná, že mne i z roboty pustí, budu jako svobodník žíti, pro sebe hospodařiti.“
Maloval si sedlák zlaté časy, ohlížel se po slunci, zda by již neměl jeti z oračky. „Nu, což, pojedu,“ řekl si, třebaže slunečko stálo ještě vysoko. „Mohlo by se stát, že bych ještě vzácný nález ztratil.“ Dooral k souvrati, převrátil pluh na plaz a jel domů.
Ukazoval ženě kámen a vyprávěl, jak jej vyoral. Ale žena velké radosti neměla. „Co se vzácným kamenem? Nehodí se na krk prosté selky. Půjdeš jej prodat a řeknou, žes jej ukradl, ještě tě odsoudí a zavrou.“ Když pak se muž vytasil s návrhem, aby kámen darovali knížeti pánu, ani slyšeti o věci nechtěla. „Raději kámen zahoď,“ hovořila, „ještě nám zlé přinese. Víš, že pán chudému ještě dobra neučinil; panská láska po zajících běhá.“
Ale muži bylo líto krásný kámen zahoditi, aby v zemi bez užitku ležel. Vymlouval ženě její strachy: „Knížete pána nikdo nezná, zlí jsou jen správce, šafář a dráb; neuškodí, předstoupí-li se se vzácným dárkem.“ A maloval ženě časy, jak by jim bylo, kdyby byli svobodni, až žena svolila, aby kámen donesl na zámek.
K zámku došel brzy, než se však dostal do zámku, trvalo notnou chvíli. Všude musil ukázati, jaký dárek nese milostivé vrchnosti. V bráně jej ukazoval zámeckému písaři i panu správci a všichni byli na něho jako sršáni, kde kámen ukradl. S malým srdcem stoupal ke knížeti pánu a ve vztažených rukou podává vzácný kámen.
„Ach, ty darebáku,“ zvolal kníže, „kámen jsi ukradl u nás v zámku. Nyní tě svědomí tlačí a přinášíš nám jej zpět!“ A pokynuv správci, velel: „Dej mu vysázet padesát ran holí, dobře počítaných. Potom ať pracuje, aby se odnaučil krásti a klamati dobrého pána!“
Okusil sedlák panské lásky. Poslali ho na práci, aby skálu v lese vylámal, která v cestě vadila. Vzal sedlák sebou i ženu, aby vařila, co on bude skálu lámat.
Vrtal skálu od rána do večera, ale jako by nepracoval, skály neubývalo. Litoval, že ženy neuposlechl a kamene raději nezahodil. Nevyplatilo se mu, že chtěl s pány na ořechy. Takhle bude do smrti skálu lámat. Celý unavený ulehl vedle ohně, kde žena olupovala zelí, chystajíc večeři. Však hle! co se tu mele u odpadlých listů? Zajíc přihopkoval a jako by tu lidí nebylo, pustil se do listí. Předníma nohama list uchopil, ukusoval a rozštěpeným pyskem mlel tak vesele, jako by chtěl z hlavy sedlákovy smutné myšlenky zahnati. I selku rozveselil. Popadla košťál, zajíci jej podala a ten jak hryže, tak hryže, až zelí vrzá. Pak jako pes ulehl vedle ohně a hřál se. Potom už se od nich nehnul.
„Nu, když jsme od lidí vzdáleni, máme alespoň synka zajíce,“ řekli si sedlák a selka.
Žil sedlák v lomu den, dva. Dni již veseleji plynuly; na večer se těšil, že synka-zajíce nakrmí a s ním se pobaví. Vařila jednou žena k večeři kaši s medem; vůně její letěla po celém lese. Starý medvěd se zdvihl z lože, zvětřil a jde po čichu. Když křoví zapraskalo, žena se ulekla, ale muž popadl sochor. Medvěd usedl opodál, malýma očkama zamžoural a loudil kaši. Zasmál se sedlák a povídá: „Přišel bratr na hostinu, med mu zavoněl. Ženo, přidej hrst krupice, ať se na něho také dostane!“ Když večeřeli, dali i medvědovi misku, kterou vylízal, že se leskla jako stříbrná a spokojeně na poděkovanou zamručel.
Zůstal pak i medvěd u sedláka. Pomáhal mu lámat kamení. Síly měl za pět chlapů, práce znamenitě ubývala. Lámal sedlák kámen asi měsíc, když se tu před nimi zjevila díra. Kopal dál a tu z díry vystoupil mladý čertík.
„Co tu, sedláče, děláš?“
„Nu, vidíš sám. Kopu; rád bych se dostal ke všem čertům.“
Čertík zmizel v díře jako pára. Po nějaké chvíli vyběhl znovu a pravil: „Tatíček, poručil, abys práce nechal a nám v pekle dal pokoj. Na práci prý beztak nestačíš; máš se se mnou zkusiti v běhu. Předhoníš-li mne, dělej si, co chceš; jestliže však já zvítězím, jdi po svých!“
„I to bych byl blázen, s tebou se předháněti,“ pravil pohrdavě sedlák. „Raději pošlu svého malého synka, ale tolik vím, že tě předhoní.“
Pozval sedlák zajíce, pustil ho a čert se s ním dal v závody. Běží čertík, co mu dech stačí, až z kamení jiskry vykřesává. Zajíc je už daleko před nimi. Čertík už dále nemůže, vrací se s hanbou zpět. Sedlák se smál a pravil: „Neříkal jsem ti hned, že tě synek předhoní?“
Čertík zmizel v díře a sedlák lámal skálu dále. Za nějakou chvíli opět se mladý čert vrátil a pravil:
„Běhati umí tvůj rod lépe nežli my, ale vsaďme se, kdo s koho!“
„Oh, nechtěj se mnou zápasiti,“ směje se sedlák, „i síla v našem rodě veliká! Chceš-li však mermomocí, pasuj se s mým mladším bratrem!“
Pustil se čertík v zápas s medvědem a ten ho tak v náruč sevřel, div z něho dušičku nevymáčkl. Sotva stačil prositi o milost!
„Neříkal jsem ti, že to tak dopadne?“ smál se sedlák.
Čertík opět zalezl do díry a po chvíli se vrátil s velkou palicí.
„To je palice mého dědečka,“ povídá čertík. „Vsaďme se, kdo ji výše vyhodí!“ Sedlák zvedal palici, těžká byla, nezdvihl ji, natož vyhodil! Nebylo mu do smíchu a pravil: „Nuže, házej ty napřed; uvidím, kolik síly budu potřebovati!“
Čertík hodil palici. Vysoko pod mraky vyletěla, hluboko se zaryla do země, sotva jí kousek bylo viděti.
„Vysoko, kamaráde, házíš. Uvidíme však, kdo výš!“
„Tak vytáhni palici a házej!“
„Oho, tak jsme neměli ujednáno! Tobě se zaryla, ty si ji vytáhni!“
Čertík vytáhl palici. Sedlák drží palici na zemi a dívá se k nebi. Mladý čert netrpělivě:
„Proč zdržuješ hru? Házej!“
„Počkej jen chvíli! Čekám, až opět nějaký mrak se objeví. Potom palicí švihnu, že zůstane na mraku viset!“
Čert se ulekl.
„Ne, ne, neházej palici na mrak! Dědeček palice potřebuje, při chůzi se o ni opírá. Dostal bych, kdybych přišel bez ní.“
„Nu, jak chceš!“ pokrčil rameny sedlák. „Něco za něco: pytel zlata přineseš a někoho od vás ať pošlou, aby milostivou vrchnost odnesl, neboť jsem přísahal, že si ji za divnou spravedlnost čerti vezmou.“
Čertík přinesl zlato a vyřizoval, že všechno učiní, jen aby čertům pokoj dal a díru opět zavalil.
Vrátil se sedlák domů. Zajíček před ním po cestě běžel, panáčkoval a ušima stříhal; medvěd nesl zlato na pleci. A ve vsi všude plno jásotu, že milostivou vrchnost si vzal čert.
Žili sedlák se selkou spokojeně, zasévali a sklízeli a jestliže neumřeli, žijí podnes.
napsal F. Homolka