27 Zručný kovář

     Na vrchu byla malá ves. Kdo se z dálky na ni díval, chválil její krásu, ale obyvatelé ji sotva chválili. Pole tu byla chudá, kamenitá. Sedláci byli chudáci. Ještě chudší byl kovář.
     V chudé vsi měl málo práce. Normanský vůz nezavadil a v celé vsi nebylo jediného koně, vozy – staré rachotiny. Do kovárny leda přinesli motyku svařit, vidlím zub ukovat, pluh naostřit. A tu ještě penězi neplatili, raději mírkou hrachu.
     Aby kovář bídy zapomněl, koval pro děti hračky: robil vozíky jako krabičky, droboučké pluhy, ale vše na nich jako na velkých.
     Všecky děti ve vsi podělil. Přišla návštěva z jiné vsi. I tyto děti hračky dostaly. Tak se dostal drobný vozík i do města; zalíbil se královskému princi. Také by chtěl takový.
     Shánějí kováře, ale všichni městští mistři hlavou vrtí, že by takové hračky nesvedli.
     „Kdo tedy vozík ukoval?“
     „Jistě kovář, mistr nad mistry,“ praví kováři.
     Hledali kováře na venkově, až mistra našli. Rozkázali:
     „Postav pro prince vozík, aby mohl bílé myšky zapřahati!“
     Brzy byl kovář s dílem hotov. Zabalil je do šátku a na zámek odnesl.
     Zaradoval se princ a hned myšky zapřáhl. Kovář se usmál a pravil:
     „Špatně jezdí bosý kůň. Okovám i myši.“
     „To že bys dovedl?“ diví se král, který se tu právě hodil.
     „Nuž tedy, kovej!“ poručil král.
     Mistr změřil myší nožky.
     „Pozítří dodám podkovy.“
     Ukoval podkůvky, které bez hřebů budou seděti. Nesl je do zámku.
     Král svolal městské mistry a kováře jim za vzor dával. Mistři však se mračili a reptali:
   „Kdo ví, umí-li koně kovat!… Není kovář, ale hračkář. Jistě by kočár neokoval, umělé mříže nevytepal!“
     Král chce tedy kováře vyzkoušeti a praví: 
     „Můj vraník kováři nepostál, proto chodí bos. Kdo z vás ho oková?“
     Jen tři se hlásí, neboť znají vraníka. Vyvedli koně; král poručil:
     „Kovejte!“
     Dva zvedli nohu, třetí chce kopyto připraviti. Ale vraník odhodil všecky stranou, chystaje se v cval.
     „Nedá se okovati,“ praví kováři zahanbeně.
     „Okovám ho,“ řekl venkovský mistr.
     „Uvidíme.“
     „V klusu ho okovám,“ směje se náš kovář.
     Podkoní objíždí dvůr a kovář za ním běží. Kůň nohu zvedne, kovář podkovu nasadí, kladivem do podkováku ťukne. Již sedí podkova jedna, druhá. Než pětkrát objel nádvoří, byl kůň okován.
     „Jsi lepší mistr nežli my,“ uznali kováři.
     „Budeš mým kovářem,“ pravil král.
     Kovář z chudé vsi se přistěhoval do královského zámku. Dobře se mu nyní žilo. Spravedlivou kovařinu provozoval, ale i hračky dále koval, aby ze cviku v jemné práci nevyšel.
     Král se chlubí hostům svým kovářem. Hosté nedůvěřují, že by myšky okoval. Sousední král se chlubí svým kovářem:
     „Můj kovář železo tak vykuje, že je možno z něho sítě plésti. Vyková tak tenké plátky, že je z nich možno šaty šíti.“
     Krále mrzelo, že o jeho kováři pochybují. Sází se: „O pytel dukátů, čí kovář lepší dílo postaví!“
     Zavolali sousedního kováře na zápas. Cizí mistr ukoval střevíce, které září jako stříbrné a na noze netlačí.
     „Nu, a cos ty vyvedl?“ ptá se král našeho kováře.
     Kovář otevřel dlaň a pustil na stůl mouchu. Moucha běží po stole, táhne za sebou kočárek z třešňové pecky, na něm drobný panáček jako živý.
     Diváci nevědí, kam dříve hleděti.
     „Moucha je i okovaná!“ diví se jedni.
     „Kolečka jsou ozdobena,“ praví druzí.
     „Kočárek jako pro krále,“ hovoří jiní.
     „Střevíčky jsou div světa, ale i okovaná moucha je div světa,“ praví všichni. „Těžko rozhodnouti, čí dílo vzácnější.“
     „Ať mistři rozhodnou sami!“
     „Dovedl bys královně střevíce ukovati?“ ptá se král svého mistra.
     „Dovedl,“ praví kovář.
     „Dovedl bys to, co můj kovář?“ ptá se král cizího kováře.
     „Snad bych vozík i panáčka postavil,“ pravil kovář, „ale mouchy bych okovati nedovedl!“
     Král sklidil slávu a mistr dostal pytel dukátů, který král vyhrál.
     Železné střevíce do pokladu uložili, mouchou se královna bavila. Když je jí dlouhá chvíle, na stůl ji dává a moucha vozík tahá.
     Leč jednou se stalo neštěstí. Pustili z klece kanára. Ptáček usedl kocourovi na hlavu. Kocour vyskočil a pustil se za kanárem. Kanár se postrašil a vletěl na stůl. Tu se moucha splašila, přetrhala postroje a frr! oknem ven.
     Marně ji hledali, marně odměnu za nalezení vypsali. Dosud ji hledají a kdo ji najde, velkou odměnu dostane.
     Dejte pozor, nemáte-li doma okovanou mouchu!
 
     napsal F. Homolka