22 Martinovo dobrodružství
Když Martin vychodil školu, řekl mu otec: „Tak co teď Abys časem mohl se sám uživit, musíš se vyučit nějakému řemeslu. Které by se ti líbilo?“
„Nejvíce strojnictví,“ odvětil Martin.
„Brachu, z toho nebude nic. Ve vsi není takového mistra a do města tě dát nemohu; s bídou vydělám na živobytí a zadarmo tě nikdo nepřijme.“
„Nejlíp učiníš, zůstaneš-li doma,“ navrhla matka. „Vyučíš se u tatíka ševcovině a když se potom zdokonalíš v cizině, uživíš se dobře.“
Martin se zamračil a uvažoval. Konečně řekl: „Dobrá, sednu na verpánek; ale jak se vyučím, nesetrvám doma. Vydám se do světa!“
„To se rozumí samo sebou,“ řekl otec. „Nestrpěl bych tě zde, každý řemeslník musí se ohlédnout ve světě a zjistit, co a jak kde se provádí v jeho řemesle. To musíš učinit i ty!“
Martin tedy připjal zástěru a počal smoliti dratve. Aby dosáhl brzy svobody, přičiňoval se tak, že za tři roky byl vyučen. Potom ušila mu matka z pytloviny batoh, složila do něho synkovy věci, napekla buchet na cestu a při loučení vtiskla mu do ruky pětikorunu.
Za krásného jarního jitra vykročil Martin z rodné vsi Otročína a putoval přes pole, louky a lesy, ode vsi ke vsi a od města k městu a poptával se po mistrovi, který by ho přijal za tovaryše. Pokud byly buchty v batohu, neměl naspěch, v každém městě se zdržel hezky dlouho prohlížením výkladů; teprve když dojedl poslední buchtu a bylo mu vydati první korunu za chléb, ustal otáleti ve městech, když zvěděl, že se v nich neuchytí a putoval přes hory doly dál, až se octl ve velikém lese na českomoravském pomezí. Tu potkal na silnici muže a ženu, kteří vlekli vozík s různými dřevěnými hračkami a nádobím. Jeli na výroční trh do Polan. Martin hodil batoh na vozík a pomáhal tlačiti.
Protože slunce sklánělo se již za kopce, rozhodl se kramář, že zůstane se ženou přes noc u známé vdovy po hajném, která měla chalupu na lesní mýtině, a teprve ráno se vydá do Polan.
Martin se připojil, samotnému nechtělo se v soumraku dále do neznámých končin.
Bába v hájovně přivítala známé hosty, ale výrostka si nepovšimla.
Martin toho nedbal a vešel do jizby, kde u kamen seděl stařec a pokuřoval z dýmky tak horlivě, že byl zahalen dýmem. Teprve v jizbě řekl Martin hajné: „Prosím vás, nechte mne tu přes noc, ráno odejdu.“
„Tedy kliď se někam do kouta, abys nepřekážel,“ odvětila bába.
Výrostek skrčil se za starcem na lavici a dojídal zbytky chleba.
„Odkud jsi a kam putuješ?“ optal se stařec prohlížeje Martina.
Ten pověděl a dodal: „Jsem švec a hledám mistra, který by potřeboval dělníka. Jste-li vy toho řemesla, přijměte mne a nejste-li, poraďte, kam se uchýlit! Pozoruji, že znáte svět.“
„Hm,“ zavrčel stařec a pohladil vousy, „to se ví, že znám svět a jak! Proto také poslal mne naň král Větrovec.“
Martin se zahleděl udiveně na starce. „Co pravíte? Král Větrovec? A proč?“ Výrostkovi připadalo, že stařík buď není při rozumu nebo že mu věší bulíka na nos.
„Be snad proto, abych lidem šil a spravoval obuv, ale abych mu přiváděl statné, věrné a spolehlivé pomocníky. Bývám zde každý rok. Bába zná mne odedávna, proto dopřává mně ochotně přístřeší na nějaký den. Dnes tu přespím posledně, ráno musím dál.“
„Já také,“ podotkl Martin. „Už mne ta toulka omrzela. Tuze rád bych se někde uchytil.“
„Kdybys nehledal jen svého řemesla a spokojil se jakýmkoli zaměstnáním, mohl bych ti pomoci - - .“
„Jen tak?“ optal se Martin kvapně. „Není-li ševcoviny, musím se chopiti všeho, co se naskytne; jinak bych zahynul hladem.“
„I když by to bylo mimo tvou vlast?“ tázal se stařec.
„Ovšem „všude je chleba o dvou kůrkách“, říkávala matka.“
„Dobrá! Chceš-li tedy do říše krále Větrovce, unikneš všem nesnázím a bude ti tam dobře.“
„A kde je jeho říše?“ usmál se výrostek nedůvěřivě.
Stařec zvedl ruku. „Nad hvězdami.“
„Tak?“ podivil se Martin, nemoha se zbaviti domněnky, že stařec buď blouzní, nebo žertuje. „A jak bych se tam dostal? Snad vlakem, autem nebo letadlem? K tomu nemám peněz -- .“
„Není jich třeba. Kdo chce do služeb krále Větrovce, toho dopravím k němu zdarma a bezpečněji než všechna zemská vozidla.“
„Inu, chtěl bych se k němu podívat,“ nadhodil Martin; „ale běží o to, zastal-li bych službu u něho.“
„Nic snazšího nad to,“ usmál se stařec. „Jsi tak statný, že ti práce v jeho říši bude hračkou; ostatně, nelíbila-li by se ti, propustí tě král každou chvíli a octneš se znovu ve vlasti.“
Martinovi připadalo – ač mluví-li stařec pravdu – že za těchto okolností nemůže ničeho ztratiti; naopak zdálo se mu, že nabude zkušeností, jakými málokdo ve vlasti může se honositi. Proto řekl: „Dobrá, tedy podívám se ke králi Větrovcovi, když mne k němu dovedete.“
„Třebas hned,“ přisvědčil stařík, nacpávaje si nově dýmku.
„Až ráno,“ rozhodl Martin. „V noci je tma, chci vidět na cestu.“
„Nuže tedy ráno, jakmile andělé pošinou slunce nad obzor,“ souhlasil stařec a vybídl Martina, aby ulehl na pecinu. „Musíš se dobře vyspat; proto nedbej na hovor v jizbě.“
Martin však nemohl usnouti; přemítal o starcově nabídce. Obyvatelé chalupy spali již dávno, když také Martinovi sklížil sen oči, a ráno nedovedl kohout ještě nikoho probuditi ze spánku, když stařec stáhl výrostka z peciny a šeptal: „Vezmi batoh a pojď!“
Po špičkách vytratili se oba z jizby a jakmile se octli před chalupou, zamával stařec holí, vzal Martina za ruku, a již oba obklopila mlha tak, že neviděli ani chalupy, ani okolního lesa. A Martinovi se zdálo, že ho cosi zvedlo a nese výš a výše. Tiskl vší silou starcovu ruku z obavy, aby nespadl. A když chtěl říci: „Prosím vás, dědečku, nepusťte mne!“ napomenul ho stařec: „Mlč!“ Neodvážil se tedy hlesnouti. V duchu již litoval, že užil podivné nabídky neznámého člověka a vyjeveně rozhlížel se kolem, mohl-li by se něčeho zachytiti, když by se vymkl z moci únosce; ale ať obrátil oči kamkoli, nespatřil zhola ničeho – hustá mlha všechno zastírala. Když konečně se octl nad ní, v čistém, jasném vzduchu, neviděl nic více, než krásně modrou oblohu. Oddal se tedy osudu a loučil se v duchu se zemí, s rodnou vsí a s rodiči v přesvědčení, že jich nikdy již neuzří. Ach, jaké neprozřetelnosti se dopustil, uvěřiv bláhovému svodu starcovu, jenž dočista není obyčejným člověkem, ale kouzelníkem, nebo jinak nedovedl by ho vléci vzduchem do nekonečných končin, prostírajících se nad zemí -- .
Stařec patrně pochopil, jakými myšlenkami se obírá výrostek. Usmíval se jeho bázni, ale nepronesl ani jediného slůvka útěchy a povzbuzení. Po několik hodin byl němý jako ryba. Teprve k poledni, kdy rozzářil se vůkol ostrý jas, řekl: „Jsme u cíle.“
Martin ucítil pod nohama pevnou půdu i že stařec mu uvolnil ruku. Oba poutníci stáli před obrovskou železnou branou.
Stařec zabušil na ni třikrát kovovým klepátkem a z okénka vedle vrat vyhlédla vousatá hlava, která zvolala: „Aj, tos ty, Jáchyme?“ A hned rozevřela se brána dokořán.
Stařec a Martin se octli ve velikém nádvoří, na kterém vypínal se vysoký palác, k němuž vedlo dlouhé schodiště. U něho stáli dva ozbrojenci.
„Tam bydlí král Větrovec,“ řekl stařec, „Rci strážcům, že jdeš k němu a požádej, aby tě některý doprovodil.“
„Nebylo by lépe, abyste mne k němu sám dovedl?“ optal se Martin plaše. „Bojím se krále, ještě nikdy jsem neviděl a nemluvil s takovým velkým pánem - .“
„Toho netřeba; král už ví, kdo jsi a proč k němu jdeš,“ odtušil stařec, jako by ho byl vítr ovanul.
Martin tedy stoupal k zámku a bez nesnází, v průvodu ozbrojence dospěl ke komnatě, kde prodléval král Větrovec.
Zde ho přejal komorník a zašel se optat krále, smí-li neznámého výrostka propustit do komnaty. Vrátil se hned a kynul Martinovi, aby vešel.
Ubohý výrostek byl omámen neobyčejnou podívanou, která se před ním objevila a tak ustrašen, že se vrhl hned u dveří na kolena a zvolal: „Já za to nemohu, přiměl mne k tomu váš Jáchym!“
Spatřil totiž na lešení zlatý trůn, na němž seděl stařec, jehož šedivé vlasy splývaly na ramena a bílé vousy po kolena. Na hlavě leskla se mu zlatá koruna, na níž třpytil se věnec z diamantů a pravice tiskla zlaté žezlo, rovněž drahokamy vyzdobené. Levá ruka skrývala se pod hedvábným pláštěm, okrášleným zlatem a perlami.
Kolem trůnu stáli čtyři obři u velikých hlásných rour a mezi nimi byli rozestaveni ozbrojení sluhové.
Vida klečícího Martina, usmál se král a pravil: „Přistup blíže!“ A když Martin stanul před trůnem, dodal král: „V mé říši netřeba obav. Budeš u nás úplně bezpečen a snadno zastaneš práci, která ti bude přisouzena. Pozoruji, že jsi po dlouhé pouti unaven a hladov. Doveď ho, Větříku, do jídelny,“ velel sluhovi, „a poruč vrchnímu kuchaři, aby mu předložil, co připravil k obědu; potom mu vykaž lože! Zítra je u nás svátek,“ obrátil se k Martinovi, „můžeš si tedy dosti odpočinout a seznámit se nejen s druhy, ale i se správcem mé říše, který tě přidělí k takové práci, která se ti bude zamlouvat. Přeji si, abys tu byl spokojen.“ A král kynul žezlem na znamení, že nový pozemšťan jest propuštěn.
Martin se nenadál tak vlídného přijetí. Byl rád za laskavá slova políbil králi ruku neb alespoň cíp jeho pláště; ale Větřík zatím sebral jeho batoh a odcházel s ním. Proto Martin se vzdal toho úmyslu a pospíšil za sluhou.
Ve dvoraně, která byla desetkrát větší než otročínská náves, stálo mnoho stolů, židlí a lavic pro dělnictvo. Martin usedl hned u dveří a užasl, když mu kuchtík předložil n podnosu kupu sněhu, z něhož vyčnívaly nohy upečeného ptáka tučňáka.
„Dnes máme na jídelním pořadí zimní oběd,“ řekl kuchtík. „Musíš se s ním spokojit.“
Když Martin okusil studené pečeně, zachutnala mu tak, že se usmál a řekl: „Jen kdyby jí bylo!“
Příští den poznal Martin asi čtvrtinu soudruhů. Mezi nimi zamlouval se mu nejvíce dělník Kilian, také Čech od Kojetína, jenž tu sloužil již řadu let. Octl se ve Větrovcově říši také z nouze. Jáchym napadl ho na Slovácku, když tam marně hledal práci.
Kilian stal se důvěrným přítelem mladšího druha a záhy zasvětil ho do všech zvláštností Větrovcovy nadpozemské říše.
Již první neděli poznal Martin, že za královským palácem jsou jiné rozsáhlé budovy, z nichž zvláště tři upoutaly jeho pozornost.
„Tato zadní,“ ukazoval Kilian, „jest ledárna knížete Severáka, v ní ochlazuje se vítr. Ta vlevo jest vodárna vévody Zapadáka, která obstarává vlhké větry, a tamhle vpravo je sušírna Číňana Čenga-Tonga, která vysouší vlhké větry. Mimo to má náš král ještě jeden velkozávod na ostrově Galapagu v Tichém moři; tam velí rovníkový správce Jihan, jenž vysílá teplé větry. Zde máme jen jeho vedlejší závod pro letní oteplování severnějších částí zemských a tato vedlejší ohřívárna jest hodinu cesty pod zámkem. Až zase bude prázdno, provedu tě všemi závody. Myslím, že tě bude zajímat, co v nich uvidíš; pozemšťané nemají o tom vůbec potuchy. Přemnozí se domnívají, že je vítr jako vítr, že zavane, kdy a kam ho napadne. Zde poznáš, že jsou na omylu. Král Větrovec denně prohlíží velikou mapu světa, která zaujímá celou stěnu jeho pracovny, a nařizuje, kam má který vítr proniknouti, kde a ve kterou chvíli má se rozzuřiti bora, samum, tornado, větrná smršť, a jak dlouho mají potrvati.“
Martin poslouchal s otevřenými ústy a byl žádostiv nahlédnouti do tajů Větrovcovy říše.
Hned příští den dostalo se mu k tomu příležitosti. K nařízení králova zástupce poslal dozorce knížete Severáka pro Martina, aby se dal do díla. Než ho vpustil do ledárny, obdržel dlouhý kožich, beranici, rukavice a vysoké boty.
„V těch pozemských hadrech bys tam ve chvíli zmrzl,“ řekl. „Přestroj se!“
Martin připadal si v novém ústroji neohrabaný a domníval se, že nebude v něm možno pracovati; ale když se octl v ledárně, poznal, že se mýlil. Všichni dělníci, právě tak ustrojení, tahali na vysokém lešení měchy, z nichž unikal mrazivý vítr, který se hlučně řítil dolů a srážel vystupující páru z ohromné vodní nádržky ve sněhové vločky na velikou drátěnou síť, ze které splývaly četné rampouchy. A jiní dělníci dýmali z protější strany do čerstvého sněhu, aby rozlétal se tam, kam Větrovec nařídil. Mnozí dělníci také stáli okolo velikých forem, do nichž spouštěl sněhové chomáče a krůpěje, aby zmrzly v kroupy různé velikosti.
Martin udiveně pozoroval zaměstnance a neměl se k práci. Dozorce vybídl ho k ní teprve, když měli se dělníci vystřídati, což dělo se vždy po dvou hodinách. Potom se Martin přesvědčil, že ani v kožešinovém oděvu není příjemno, neboť mrazivý dech větru dorážel naň ze všech stran.
Po několika dnech se ho tázal dozorce, je-li v ledárně spokojen.
„Řeknu to bez obalu,“ dodal. „Nelíbí-li se ti u nás, přisoudí se ti jiná práce; ale měchy budeš tahat všude.“
„Inu, raději bych byl tam, kde není tak hrozná zima, jako zde,“ přiznal se Martin.
„Dobrá půjdeš do tepla!“ odvětil dozorce a ohlásil to správci poboční zahřívárny.
Když se Martin octl v zahřívárně, spatřil množství mužů jen v kalhotách z tenkého plátna. Všem se řinul pot po lících i po hrudi.
Uprostřed veliké síně zvedala se obrovská kamna se čtyřmi pecemi, do nichž dělníci stále přikládali uhlí; čtvero kovových rour rozvádělo z nich teplo do severních částí všech čtyř světových stran. Roura, směřující přímo k severu byla zamčena; na východ a západ propouštěly roury jen trochu teploty, zato na jihu lila roura hojně tepla.
Za několik minut byl Martin tak zpocen, že hledal, čím by se otřel; ale nebylo tu zhola ničeho.
„Zde teprve nevydržím!“ zvolal a mžikem byl venku. Správce se rozběhl za ním a pravil: „Jaký to pořádek, utíkat z práce bez ohlášení? To nestrpí se ani na zemi. Zpátky!“
„Za nic na světě! Toho vedra nesnesu, to by mne zabilo!“ vykřikl Martin a prchal do dělnického útulku.
Správce útulku, Angličan Morget, však hned ohlásil Martinův návrat královu zástupci, a ten nařídil, aby nespokojený Čech byl poslán do Zapadákovy vodárny.
„Tam nebude mu horko, tam se dostatečně ochladí,“ vzkázal Morgetovi.
Ještě týž den vypravil Angličan Martina do vodárny.Tam spatřil výrostek ohromnou vodní nádržku, která na západní straně dosahovala až k moři, a byla po okraj naplněna vodou, z níž vystupovala pára. Četné měchy kolem nádržky rozháněly páru do světa. Lidem, u měchů pracujícím, nebylo třeba příliš se namáhati, neboť pára odlétala i při slabém tlaku tam, kam bylo ustanoveno.
Zavanul-li do ní cestou studený vítr, srazila se v bublinky a ty v krůpěje, které padaly na zem a pozemšťané vítali je jako déšť. Dopustil-li Severák, aby studený vítr vál delší dobu do par, které vypouštěl Zapadák, naříkali lidé na zemi, že nastalo mokré počasí.
Nedostávalo-li se letního času v ledárně krup, vpustil kníže Severák do krůpějí ledový vítr a hned bylo tolik krup, že mohly zničiti polní úrodu pozemšťanů.
Martinovi se zalíbilo ve vodárně, ohlásil, že setrvá v ní; ale po čase poznal, že také pobyt ve vlhku a v páře neslouží mu ke zdraví a proto přestoupil do sušírny Čenga Tonga, kde se záhy vzpamatoval z obtíží, jež ho vypudily z vodárny.
Ředitel Číňanovy sušírny měl nejsnazší povinnost ve Větrovcově říši. Kdykoli Severák a Zapadák propouštěly tak silné a prudké proudy větru, že obletěly Atlantický a Tichý oceán a vracely se nasyceny parami přes Asii do Evropy, velel ředitel vypustiti teplo, jež vysušilo vítr, z východních končin vanoucí. To bývalo pozemšťanům znamením, že nastane suchá povětrnost, což jim bylo vítáno zvláště v době žní.
Zařízením podobala se sušírna poboční zahřívárně; z kamen vybíhaly však roury toliko k východu a pracovalo se v ní jen časem; proto mělo se Číňanovo dělnictvo mnohem lépe než v ostatních královských závodech.
Martin si umínil, že navždy setrvá u Čenga Tonga. Bylo by snad také k tomu došlo, kdyby nebyl ho přítel Kilian jednoho večera polekal zvěstí, že v Čechách blízko Martinova rodiště vypukl požár, jenž rychle stravuje jednu chalupu po druhé a vesničané, nemajíce dostatek vody a obhájců, že nemohou plamenů utlumit.
„Pojď se podívat!“ řekl. „Je to horská víska.“
Martin sáhl po dalekohledu, jenž byl v útulku na zdi zavěšen, chvíli hleděl jím na zemi a potom zvolal: „Ano, je to v Čechách a v Orlických horách. Snad ve vsi Stránčici – nikoli – tam není kostel. Tedy ve Vlčíně – také nikoli – tam jsou trosky hradu a těch není viděti… Probůh!“ vykřikl náhle. „Totě nejspíš u nás, v Otročíně! Ano, je to u nás! Na stráni pod skalou hoří chalupa, kolem ní běhají muž a žena… Bože, toť otec a matka! Oba lomí rukama. Ach, ano, jsou to rodiče! A já nemohu jim přispěti. Co si počnou, pozbudou-li všeho? Budou žebráky. Jsem od nich příliš daleko. Kdybych byl na zemi, pospíšil bych k nim; ale odtud, ze vzdušné říše, je to nemožno.“
„Nevím, proč!“ řekl Kilian. „Nač bychom tu měli Jáchyma? Dovedl-li nás dopravit sem, dovede nás vyvést i odtud. Víš-li co? Ráno dojdi ke králi a pověz, co stihlo tvoje rodiče a co chceš učinit!“
„Ano, poslechnu tě!“ rozhodl se Martin. Celou noc stál s dalekohledem v ruce, aby mu neušlo, co se děje v Otročíně. Ráno, sotva král usedl na trůn, předstoupiv zvěstoval, jaké neštěstí stihlo rodiče, a prosil o propuštění.
„Pozoruji, že jsi dobrý syn,“ odvětil král, „a těší mne tvůj úmysl. Posel z tvé vlasti se postará, aby ses opět octl mezi svými. Sloužils tu pět let věrně, proto dostane se ti odměny.“
Martin se hluboce poklonil a odcházel.
„Jáchym tě po čase opět vyhledá,“ dodal král. „Znelíbilo-li by se ti na zemi, přijme tě zas do své říše.“
Když se Martin vzdálil, nařídil král sluhovi: „Nalámej rampouchů a svaž je v uzel! Mimo to nasyp do vaku větší kroupy! Obé dones odcházejícímu Čechovi!“
Sluha ihned vykonal rozkaz; ale když odevzdával Martinovi dva uzlíky, spjaté řemeny, zasmušil se Čech, neboť poznal, co obsahují. Měl na jazyku ostrá slova, jimiž chtěl odsouditi královu lakotu; ale zadržel je z obavy, aby jimi nezmařil odchod.
„Chud jsem přišel, chud odejdu,“ řekl sluhovi. „V mé vlasti nejsou kroupy a rampouchy vzácny. A kdyby i byly, roztály by se nynějším parnu dříve, než bych se octl doma. Nechej si je!“
Kilian čekal na krajana, aby se s ním rozloučil
„Vyřiď pozdrav mým drahým rodičům a sourozencům a pověz jim, kde jsem i že se mně daří dobře.“
Vtom se dostavil starý Jáchym.
„Jsi připraven?“ optal se.
„Ano!“
„A co ty dva uzlíky?“
„Nechci jich. Kilian je vrátí.“
„Chybuješ, synu! Urazíš krále - .“
„Ať! Neměl-li pro mne nic lepšího, neponesu odtud to, čeho je na zemi nadbytek a čeho nelze k ničemu užít.“
„Povídám, vezmi uzlíky!“ nutil Jáchym.
Ale Martin se odvrátil a řekl nevrle: „Rychle odtud!“
„Tvoje škoda!“ zabručel stařec a otočiv holí přivolal veliké a husté mračno, zahalil jím sebe i Martina, a již snášeli se k zemi. Jáchym byl na Martina tak rozezlen, že mu nepodal ruky, aby se cítil bezpečnějším; proto chopil ho Martin oběma rukama v půli těla a zavřel oči.
Po celou tu cestu nehlesl ani stařec ani Martin. Teprve když počaly se pod nimi objevovati obrysy země, optal se Jáchym: „Chceš k bábě hajné či jinam?“
„Do Otročína!“ odvětil Martin. Ve čtvrt hodině ucítil pevnou půdu pod sebou, pustil se Jáchyma a klesl na mech. Když se rozhlédl, poznal, že jest na kopci, jenž se vypínal nad jeho rodnou vsí, i že J8chym sedí vedle něho a cpe dýmku, aby si po dlouhé pouti zakouřil
Náhle cosi zadrnčelo za jejich zády. Oba se ohlédli.
„U všech všudy!“ zvolal Martin. „Kilian hodil uzlíky za mnou. Patrně chtěl mne poškádlit -- .“
Jáchym se potutelně usmál. „Alespoň nepřekážely na cestě. Teď je snadno doneseš do vsi.“
„Oho, zde zůstanou, ať kroupy a rampouchy roztají a kůži z uzlíků ať rozžvýkají myši!“
„Jak chceš!“ řekl stařec. „Myslím, abys toho nelitoval. A kde se setkáme, když bys po čase chtěl se vrátit do Větrovcovy říše?“
„Já? Nikdy víc! Ať král platí zmrzlou vodou, komu libo! Já chci peníze! Jen těmi mohu pomoci rodičům. Nedal-li mi jich Větrovec, musím je zde vydělat, ale zatím uběhne mnoho vody z otročínského potoka.“
„Nuže, tedy ti přeji, abys zastal rodiče zdravé, i aby se ti brzy podařilo vytrhnouti je z nesnází!“ řekl stařec a zamířil na pěšinu do lesa.
Martin se obrátil v opačnou stranu do vyhořelého rodiště.
Ves byla pusta. Kam oko dohlédlo, černala se spáleniště. Nešťastní lidé se uchýlili do polí a do okolních lesů.
Trvalo hezky dlouho, než Martin vypátral rodiče. Seděli zdrceni na kládě v lese. Otec hleděl smutně k zemi, matka stírala slzy a vzlykala: „ Jsme žebráky! Na stará kolena žebráky! Není tu nikoho, kdo by se ustrnul nad námi. Náš jedináček zapadl v cizině, neví o našem neštěstí, nemůže nás zachránit. Ach, stihl nás krutý osud!“
Martin byl už tak blízko, že zaslechl matčin nářek. Rychle pokročil k rodičům a zvolal: „Neplačte, nenaříkejte! Jsem u vás. Vím, co je mou povinností!“
Rodiče užasli, spatřivše Martina.
„Můj Bože, toť přímo zázrak!“ řekla matka, objímajíc syna. „Tedy přece vyslyšel Bůh moje prosby a posla tě k nám!“
A teď nastalo vyprávění, kde syn prodléval, co viděl a zažil. Když se už smrákalo, zašli s ním rodiče k troskám spálené chaloupky. Vzdychaje pohlížel Martin na rumiště, obešel je a náhle zvolal hněvivě: „Což ani zde nebudu ušetřen posměchu?“
„Co – co se ti stalo?“ zvídala ustrašená matka. „Kdo se ti posmívá?“
„Toť jistě dílo mého průvodce, starého Jáchyma!“ horlil syn. „Když jsem vás hledal, donesl sem tyto uzlíky a pohodil je na naše rumiště.“ Pokročil do něho a zvedl oba uzlíky, aby je odhodil. Připadaly mu těžké, ale přece je hodil hezky daleko.
Matka se rozběhla za nimi, řkouc: „Bylo by škoda jejich kůže, ta se mně hodí na bačkory.“ Rozevřela větší uzlík a spatřila bílé a lesklé střechýle. „To přece nejsou rampouchy!“ zvolala. „Ty by byly již dávno roztály.“
Tatík a syn užasli jako matka.
„Co je to?“ divili se.
„Hm, hm,“ povídal si Martin, „snad také v tom menším uzlíku nejsou kroupy?“ Rozevřel jej a objevily se žluté, lesklé kuličky, větší než hrášky.
„Co to zas?“ uvažoval.
„Naposledy bude to zlato a ty střechýle stříbro,“ podotkl otec.
„To by byl věru zázrak!“ zvolal Martin. „Je-li tomu tak, podezříval jsem Větrovce a zbytečně pohrdal jeho darem, neboť by byl opravdu královský.“
„O tom se přesvědčíme snadno,“ pravil otec. „Zítra vezmi žlutou kuličku a bílý střechýl a doskoč do města ke zlatníkovi se optat, co to vlastně jest.“
„To také učiním!“ řekl Martin. Za časného jitra putoval do města a svěřil oba uzlíky k opatrování rodičům.
Zlatník potvrdil otcovu domněnku.
„Je to ryzí zlato a stříbro,“ pravil. „Koupím oboje. Co za to chcete?“
„Co dáte?“ tázal se Martin.
„Za ty dva kousky pět set korun,“ nabídl zlatník a Martin radostně souhlasil.
Když přinesl tolik peněz za pouhou ukázku z Větrovcova daru, zatočila se matce hlava úžasem a zvolala radostně: „Pak jsme bohati, tuze bohati! Máme tolik zlatých hrášků i stříbrných střechýlů, že je nedovedu spočítat.“
„Je po nouzi!“ přisvědčil otec. „Patrně musí ten král Větrovec být velikým kouzelníkem a nesmírným boháčem.“
A Martin dodal: „ Zastaví-li se tu někdy jeho posel Jáchym, poděkuji mu, že mi opatroval poklad a požádám ho, aby poděkoval za mne také králi Větrovcovi a pověděl mu, že jeho velkomyslný dar nejen zachránil moje drahé rodiče před smrtí hladem, ale také mně založil šťastnou budoucnost.“
napsal F. J. Andrlík