21 O králi Popletovi
V daleké zemi za devaterým mořem a za devaterými horami, ale teď nevím, bylo-li to na západ nebo na východ, vládl král a ten k smrti rád vydával zákony. Neminul den, aby ten přehorlivý král nebyl vydal aspoň jeden zákon, někdy vydal také za den dva i tři a o velkých svátcích vydal zákonů vždycky deset. Na svůj svátek vydal zákonů dvacet, a po každé, když se narodil princ, tak vydal král na oslavu zákonů třicet. Bylo už těch zákonů tolik, že se král v nich sám nevyznal. Jednou poručil, aby lidé chodili jen po levé straně ulice a po pravé na mostě a potom hned zase nařídil pravý opak: teď zase měli lidé chodit po ulici vpravo a po mostech vlevo. Jindy zase vydal takový zákon, že se polévka má jíst až po obědě, ale za rok třebas vyšel zákon, že se pod trestem smrti zakazuje jíst polévku až po obědě. A tak to ten král svými zákony všecko tak popletl a zašmodrchal, že už se nikdo v ničem nevyznal a že začali králi říkat: „Ten náš Popleta. Král Popleta.“ – To jméno už mu zůstalo.
Tak si vám král Popleta jednou vzpomněl, že už dva dni nevydal zákon a že by měl dohonit, co zameškal. On měl tenkrát rýmu, ležel a potil se a pro samé pocení na zákony nevzpomněl. Však také za ty dva dni si jeho poddaní oddychli a pochvalovali si, jak je pěkné, když král má rýmu a nevydává zákonů. Ty dva dni každý věděl, co má dělat, poněvadž se nemusil bát, že bude večer špatné, co bylo ráno dobré. No, žili si ty dva dni lidé v Popletově království jako v jiné zemi a poznali, jaká je výhoda, když král nevydává zákonů nebo leda jen tu a tam nějaký za čas, třebas jeden za půl roku. Ono by jim to bylo úplně stačilo.
Ale dlouho se netěšili. Už třetího dne večer vyšel nový zákon, že když má král kašel, že mají kašlat všichni poddaní a když se král potí v posteli, že se mají potit také všichni poddaní. A kdo neuposlechne, bude zavřen a bude platit pokutu.
Bůh ví, čím to bylo, snad proto, že se král Popleta málo vypotil, on vám už nazítří ráno měl zase rýmu a kašlal a zase musil do postele a potit se.
Toť se ví, ministři hned rozhlásili, že král kašle a že se potí, tak aby všichni lidé v celém království honem také kašlali a taky se potili. Sami pak ti ministři honem vlezli do postele a kašlali a potili se, poněvadž se jim nechtělo platit pokuty a dostat se do žaláře. Od ministrů se to dověděli strážníci. Šli po ulicích a dívali se do oken, zdali všichni lidé se potí a leží v postelích, a poslouchali, zdali všichni lidé kašlou.
„Počkejte, počkejte, páni strážníci, vy dostanete,“ řekl jim jeden čtverák. „Král kašle, v posteli leží a potí se a vy tady běháte po ulicích. Udá-li to někdo na vás, do žaláře půjdete a pokuty budete platit!“
I zalekli se strážníci, nechali hlídání a honem do postele, toť se ví, jakpak by to vypadalo, kdyby i strážníci musili do žaláře.
Tak vám ten den v celé zemi všichni lidé kašlali a leželi v posteli a potili se.
Stalo se, že ten den do té země přišel Honza z Čech. Přišel, dívá se, země jako po vymření. Zajde do hostince, hostinský i číšníci v posteli leží, kašlou a potí se. Honzovi ani nenalili. Jde Honza k řezníkovi, kus masa si chce koupit, ale řezník i s chasníky v postelích leží., kašlou a potí se. Honzovi ani prodat nechtěli. Jde Honza sem i tam, nikde mu nic nedali, všude jen se potili a kašlali, aby pokutu nemusili platit a nepřišli do žaláře.
Podivil se tomu Honza, jaká je to divná země a jaký podivný lid. Něco takového ještě nikde neviděl a byl už přece leckdes. Tak si umínil, že se podívá k samotnému králi a zeptá se ho, čím to je. Přijde Honza do královského zámku. Vrátný v posteli, tělesná stráž v posteli, komoří i ministři v posteli, všichni se jen potí a kašlou. Vejde Honza až k panu králi Popletovi, a achich! pan král Popleta v posteli leží, potí se a naříká.
„Co je, pane králi?“ ptá se Honza, „proč tak naříkáte?“
„Achich, ach,“ král nato, „jakpak nemám naříkat, v posteli ležím, kašlu a nikdo mi nepodá prášků!“
„Kdo by vám podal prášky, když všichni leží v posteli! Řekněte, pane králi, proč všichni vaši poddaní leží v posteli?“
„Takový zákon jsem vydal, když já ležím v posteli, všichni moji poddaní ať taky leží v posteli, když já kašlu, celá země ať taky kašle!“
Honza se rozesmál na celé kolo.
„Tak takové je to,“ povídá, „to se tedy, pane králi, nedivte, že vám nikdo prášků nepodá, když jste takový zákon vydal. Nikdo vstát nesmí, do žaláře by přišel, kdyby vám prášek proti kašli podal.“
„Co si jenom počnu, ehm, ehm, kch – pff!“ povídal a kašlal král.
„Nejlépe,“ Honza nato, „kdybyste ten zákon zrušil.“
„Kch – pff, nemožno,“ volá král, „nemožno rušit zákon!“
„Tak vám tedy pomoci nemohu, raději si vlezu sám taky do peřin, ještě abyste mne tu oběsili, že nekašlu a že se nepotím.“
„Koukej, Honzíčku,“ prosil král, „nějak mi z toho pomoz, kch – pff, ehm, ehm! nebo mne ten kašel udusí. Dám ti, co budeš chtít!“
„Dáte mi dobrý oběd?“
„Dám!“
„Dáte mi pěkný zámek?“
„Dám.“
„Dáte mi svou dceru Hazifandu? Viděl jsem její podobiznu dole ve městě, moc se mi líbí!“
„Dám, všecko ti dám, jen mi pomoz, ehm, kch – pff, kch – pff!“
„Tak vám dám tedy dobrou radu, pane králi! Víte co, vydejte nový zákon a v tom poručte: Každý, kdo poslechne některého mého zákona, bude zavřen a bude platit pokutu. Zákon tento platí ode dneška na všecky časy!“
„Dobrý nápad!“ povídá král, „vydám takový zákon: Každý, kdo poslechne některého mého zákona, bude zavřen a bude platit pokutu! Jdi, Honzíčku, a zvěstuj nový zákon lidu!“
Honza vyběhl do ulice a volal:
„Hola, lidičky, vstávejte a poslechněte nový zákon krále Poplety.“
Lidé zavzdychali:
„Ach, ouvej, už zase nový zákon! Totě hrůza! Že on král Popleta teď nařídí, abychom všichni strčili i hlavu pod peřinu, ono je nám tak už dost horko!“
Ale Honza už zvěstoval nový zákon, aby nikdo neposlouchal těch dřívějších. Lidé vyskákali z postelí a přestali kašlat. Hostinský zase začal nalévat, číšníci nosili na stůl, řezníci prodávali maso, ministři se radili, králova stráž chodila po prkně sem tam, komorník mu podal prášek a králi se ulevilo.
„Dobře jsi mi poradil, Honzíčku,“ povídal, „tu máš princeznu Hazifandu, vezmi si ji za ženu. Až se vypotím, bude svatba!“
Všichni lidé byli rádi, že Honza přišel na tak moudrý nápad. Jenže král potom musil vydávat teprve popletené zákony. Když chtěl, aby zloději nekradli, takový musil vydat zákon: „Poroučím všem zlodějům, aby pilně kradli.“ Když chtěl, aby poddaní platili daně, vydal zákon: „Kdo se opováží zaplatiti mi daně, bude oběšen.“ A když chtěl, aby lidé nezahazovali papírů a okusků na ulicích, nařídil: „Tímto se přísně nařizuje, aby každý občan této země házel co největší papíry a okusky na dlažbu. Zvláště se doporučuje odhazovati pecky!“
Lidé v té zemi už tomu rozuměli a nedělali, co král poroučel, a tak v Popletově říši bylo brzy všecko v pořádku. Kdybyste tam někdy přišli, tak pozor, jen se nedržte tamních zákonů! Uvidíte-li, že je tam napsáno: „Plivati se dovoluje,“ vězte, že plivati se zakazuje. A budete-li čísti: „Doporučuje se, voditi psy do městského sadu a šlapati po trávnících a záhonech!“ tak nechte pejska pěkně doma a choďte pořádně po cestičkách!
napsal F. Wenig