20 Sněm broučků

     Na pasece u velikého pařezu, když se stíny stromů dloužily, sešli se broučci na besedu. Přišli z lesa i lučiny, z kopečku iz výmolu, ba i z blízkého strniště přilétly sedmičetné berušky na táčky. K broučkům přidružili se i jejich přátelé, veselí muzikanti cvrčci, skotačivé kobylky, zelení pavoučci i pestří motýlkové. Nejdříve hovořeno o krásném dnešním dnu, plném jasu a slunečna, o tichém deštíčku, který po poledni trochu ochladil horký vzduch, o tom, jak lidé pracovali v lese i na poli, jak dravý krahulík visel ve vzduchu jako přibitý, vyhlížeje bystrým zrakem svou oběť, skřivánka, přitisknutého vedle strniště k hroudě na mezi, jak ostružiny pěkně dozrávají, jeřabiny se červenají., kosy zvoní a posečená tráva vydává omamnou vůni. Potom se besedníci rozhovořili o svých drobných příhodách, náhodách i nehodách, a velký roháč, proslulý i obávaný svými „parohy“, nestačil napomínati hloučky povídavých, aby tolik nekřičeli a neskákali jedni druhým do řeči. Hrobařík si naříkal, že je od včerejška ještě celý polámaný v kříži. Pochovával s bratry mrtvolku pěničky na písčině u lískového keře a všichni spěchali, aby mrtvolka, šířící jedovatý zápach, byla brzy v důlečku a pískem pokryta. Nikdo by neřekl, jak takové ohánění se rýčem a lopatou unaví a žaludek při tom vytráví! Malý tesařík huboval na děti, které ho ne mezi lapily a chtěly na něm, aby jim, hudeček, zahrál na tenkou strunečku, ony že mu zazpívají na tlustou notečku. Štěstí, že se malý klučina, který ho držel na dlani, ohlédl za žluťáskem a tesaříka upustil do trávy, v níž brouček zmizel a uprchl do skuliny mezi kořínky. Snad by to bývalo s ním špatně dopadlo… „Také já jsem se dnes tuze polekalo,“ ozvalo se slunéčko sedmitečné, „když mne světlovlasá holčička, vzala ze stébla, dala na dlaň a ptala se mne zpívavě: „Korunko, verunko, pověz mi: „Bude svítit slunéčko?“ Jestliže mi nepovíš, tak tě hodím mezi hady, mezi mlsné kocoury!“ Ach, ouvej, to mně bylo špatně! Ani nevíte, jak jsem pospíchalo po prostředním prstu holčičky, abych už bylo nahoře a mohlo ufrnknouti! Ještě teď je mi nanic, vzpomenu-li na ten spěch!“ „Mně se nevedlo lépe,“ povídala majka. „Chytili mne pasáci koz, lehli si na břicho okolo mne a volali jako posedlí: „Majko, majko, dej mi masti na bolesti! Nedáš-li mi masti, hodím tě do propasti!“ Věřte byla ve mně malá dušička, ale kozy mne vysvobodily. Zaběhly vedle do jetele a chlapci honem za nimi. Já ovšem nečekala, až se vrátí a utíkal a jsem, co síly stačily.“
     „Věřím, že ses hodně znavila,“ řekl útrpně pavouk sekáč,  „jsi tlustá a nohy ti už nějak neslouží. To já umím jinak na svých dlouhých nožkách pelášiti cestou necestou. Honil mne dnes jakýsi nezvedenec z rodu vrabců, ale kam se hrabal ten skákálek! Pohoupal jsem se trošku na nožkách a už jsem byl ten tam!“
     „A víte co, přátelé,“ ozval se vesele cvrček houslista, „když tak mnohé nebezpečí minulo, zazpívejme si a zatancujme. Sluníčko se níží, večer se blíží, nuže, do kola!“
     Broučkům se rada cvrčkova líbila a nedali se do zpěvu a tance dlouho pobízeti. Zpívali a tancovali, cvrčkové hráli, kobylky luční jim pomáhaly a velký roháč vylezl na pařez, pohodlně se tam uvelebil, spokojeně kouřil ze své dýmčičky vonný tabáček ze suchého dubového listí a díval se na ten veselý rej pod ním. Veselice trvala až do pozdního večera a skončila teprve tehdy, když svatojánské mušky rozsvěcovaly lucerničky, aby svítily broučkům na cestu k domovu od starého pařezu na pasece, kde si toho tolik navyprávěli a dosyta se vydováděli…               
  
     napsal J. Kubička