19 O permoníčkovi Tlukálkovi

     Mezi permony Stříbrných hor žil také malý permoníček Tlukálek, který nebyl v horách spokojen. Nelíbily se mu temné sluje, v nichž jen ticho přebývalo. Zhnusilo se mu ustavičné hlídání pokladů. Temnoty dusily jeho duši, která toužila po něčem zcela novém a neznámém. Slýchal od starých permoníků, že nad nimi je země plná krásy, vonného žlutého kvítí – hotový zázrak. Zatoužil po ní. Dlouho ukrýval na dně své duše svou horoucí touhu po zemi.
     Jednou, když ho opět stesk přepadl, zeptal se nejstaršího permona Kahánka“ „Poslyš, Kahánku, je to pravda, že nad námi je divukrásná země?“
     Kahánek, který měl Tlukálka rád, rozhlédl se opatrně kolem a zašeptal: „Je! Zelené koberce, tmavé lesy, šumné háje, vonné louky se v ní rozkládají a písní je v ní od božího rána slyšet až do večera…“
     „Jak rád bych se tam podíval!“ posteskl si Tlukálek.
     „Ani ať tě nenapadne! Víš, že je to zakázáno. Běda, kdyby se o tom dověděl král Stříbrožil!“ namítl a připomněl Kahánek.
     „Ale já bych se tam chtěl podívat i proti zákazu. Viď, že mi k tomu dopomůžeš?“ prosil Tlukálek a objal Kahánka okolo krku.
     Kahánek nechtěl ani slyšet, ale když Tlukálek nepřestal prositi, slíbil, že mu pomůže. Malý permoníček se nemohl dočkati chvíle, kdy opustí podzemí a vyjde na den. I vyzvídal na Kahánkovi o zázračné zemi. Starý permon povídal vše, co věděl a tím více živil v Tlukálkovi touhu po zemi a slunci.
     Jednou, když všichni permoníci byli zaměstnáni přenášením pokladů do nových úkrytů, vzdálil se Tlukálek od nich, neboť se dovtípil, že mu nadešla chvíle, aby se podíval na svět. Dal se tedy spletí chodeb na jasný den. Šel dlouho, vyhýbaje se horníkům, než se před ním rozjasnilo a uvítala ho bílá zář jasného dne. Musil si oči zacloniti, jak ho zabolely. Když si zvykl a rozkoukal se, div nevykřikl úžasem. Před ním se rozvírala chodba do kraje zalitého světlem, v němž se rozprostíraly louky, lesy, háje a pole. Opatrně se rozhlédl za sebe, zdali ho nikdo nevidí a potom skok! A byl z hor venku.
     Unesen krásou pohledu, rozhlédl se údolím. Jakživ takové krásy neviděl. Nad ním se klenula modrá obloha s bílými obláčky, plujícími do dálky, pod ním smaragdové louky, střídající se s hnědými poli. Okolo něho plno zpěvu, plno podmanivé vůně. Pod strání, Tlukálkovi takřka u nohou, krčila se malá vesnička v záplavě bělokorých bříz.
     Nablízku uslyšel hlasy.
     Dal se za nimi.
     Nedošel daleko, když se znovu ulekl. Na nízkém svahu si hráli pasáčkové. Tlukálek pln údivu je pozoroval. Zalíbila se mu jejich honička a zatoužil, aby si mohl s nimi zaskotačiti. Ale než se nadál, hoši ho zpozorovali. Přiběhli k němu. Chtěl jim utéci, bál se jich, ale než učinil krok, ozval se svěží dívčí hlásek: „Neboj se, nic ti neudělají, chtějí, aby sis hrál s nimi.“
     Tak krásného hlásku Tlukálek ještě neslyšel. Bezděčně se zastavil.
     „Pojď si s námi pohrát, je nás málo, potřebujeme jednoho,“ zvali chlapci.
     „Rád si s vámi zahraji, vezmete-li mne mezi sebe,“ usmál se Tlukálek a bázeň rázem z něho spadla.
     „Nu, vidíš, jak jsi byl hloupý, chtěl jsi utíkat,“ ozval se vtom za ním opět krásný hlas, který byl příčinou, že se zastavil.
     Tlukálek se po něm otočil a až zčervenal úžasem. Za ním stála dívenka nevídané v horách krásy, že oněměl.
     „Nu, co tak na mne hledíš, jako bys nedovedl do pěti počítat,“ usmála se na něho dívka a permoníčka píchlo u srdíčka.
     „Kdo jsi?“ uklouzlo mu ze rtů.
     „Madlenka z tamhle té chaloupky?ů ozvala se dívka a zvala permoníčka ke hře.
     Nedal se pobízeti, rád přijal pozvání a tak se spřátelil s dětmi.
     Až do večera si hrály. Teprve, když stíny uléhaly krajem, vzpomněl si Tlukálek na hory. Smuten zmizel v podzemí a ani se s dětmi nerozloučil.
     Marně ho děti volaly a sháněly. Nejvíce Madla, která litovala, že se s ním nerozloučila. Líbil se jí ten podivný chlapec.
     Ale jak se podivila, když se druhého dne objevil opět mezi nimi. Po hře vyčíhal okamžik, kdy braši šli po své práci a opět zmizel z podzemí. Děti ho vřele uvítaly a zase si celé odpoledne hrály. Ale tentokrát si Madla usmyslila, že ho jen tak nepustí, že se s nimi musí pěkně rozloučiti. Když chtěl Tlukálek uprchnout do hor, chytla ho za kytli a pravila: „Ne tak, panáčku, pěkně se rozloučíš a řekneš, kam pospícháš, kde bydlíš.“
     Tlukálek podíval se jí smutně do očí a povídal:
     „Neptej se, nemohu ti to říci!“
     A znovu chtěl odkvapiti, ale Madla chytla ho za ruku a povídala: „Nu, dobrá, nebudu se tě tedy vyptávat, když tě to mrzí, ale přece se s tebou rozloučím, jak se patří mezi přáteli. Dám ti něco na památku, abys na nás nezapomněl a zase brzy přišel.“
     To řvouc, utrhla několik kvítků mateřídoušky, které tu hojně rostlo, vložila ji Tlukálkovi do ruky a propustila ho.
     Tlukálek mile se na ni usmál, poděkoval a zmizel.
     Příštího dne s radostí chvátal na boží den mezi děti. Už na něho čekaly. Ale jak se Tlukálek zamrzel, když Madly mezi nimi nebylo.
     „Kde je Madla?“ ptal se zvědavě.
     Ale jak zesmutněl, když mu děti pověděly, že musí býti doma, že je nemocna. Avšak ještě více se polekal, když se od nich dověděl, že Madlenka je sirotek a slouží u největšího mamonáře ve vsi.
¨    Sotva to uslyšel, neměl mezi nimi stání. Musil k Madlence. Opatrně se vzdálil a pospíšil do vsi. Zapamatoval si, kam dívčinka ukazovala a brzy chaloupku nalezl. Umínil si, že Madlenku navštíví.
     Ale jak se zarazil, když uslyšel ze světnice zlý a hrubý sedlákův hlas, který Madlence vytýkal, že jí nic není a že se chce v posteli jen válet a že nepotřebuje žádného doktora a léků, ale metly.
     Tlukálek ustrašen i poděšen, schoval se pod okno a čekal, až se zlý sedlák vzdálí. Brzy se dočkal. V zápětí bouchly dveře a sedlák, zle rozdurděný, vyšel z Madlenčiny komůrky a zaměřil do stodoly.
     Tlukálek hup! zmizel v síni a brzy stanul v komoře. Zastihl Madlenku plačící a naříkající v horečkách a bolestech.
     „Madlenko!“ zavolal a vztáhl k ní ruce.
     Madlenka div nevykřikla radostí, když spatřila permoníčka.
     Tlukálek skokem byl u ní, usedl vedle jejího lože a vyptával se jí, jak se jí vede.
     Madlence vyhrkly slzy do očí, když si postěžovala, jak se má zle, že sedlák jí nechce poslati pro doktora ani pro léky, že lituje peněz.
     „Och, nevíš, jak je zlá služba u zlých lidí!“ naříkala Madla.
     Tlukálek poslouchal a plán se mu rodil v mysli.
     „Neplač, nenaříkej, Madlenko, vše bude zase v pořádku. Zítra tě přijdu opět navštívit a pomoc ti přinesu,“ pravil Tlukálek a boje se, aby nebyl u ní spatřen, loučil se.
     „Jak ty bys mohl?“ divila se dívka.
     „O to se nestarej a důvěřuj mi!“ pravil Tlukálek a rozloučiv se s ní, vyšel ze světnice.
     Spěšně zamířil k horám.
     Druhého dne přinesl Madlence zrnko ryzího stříbra.
     „Tu máš, to dej sedlákovi a uvidíš, že ti pošle pro doktora i pro léky,“ pravil užaslé dívence.
     A než se překvapená Madlenka vzpamatovala, byl ten tam. Když sedlák spatřil kus ryzího stříbra, nejen že poslal pro doktora a pro léky, ale na Madle vyzvídal, kde že ten vzácný kov sehnala. Madlenka mu podle pravdy řekla a tu ji lakotný sedlák navedl, aby onoho neznámého dárce zdržela, že i on by ho chtěl o pomoc požádat. Ale marně žádal, permoník se už u Madlenky neukázal.
     Madla se brzy uzdravila a za několik dní pásla kozy na stráni jako dříve.
     Často však hleděla k horám, jako by čekala.
     Zatím Tlukálek měl v horách zlé postavení. Permoníci brzy pohřešili kus ryzího stříbra, který dal Madlence a druh začal druhu nevěřit. Věděli, že je mezi nimi někdo, kdo bere společné poklady.
     Když se to dověděl král Stříbrožil, zamračil se a udeřiv zlatým kladívkem o skálu, svolával všecky permony. Sotva dozněl jasný úder hlubinou, ze všech stran sbíhali se permoni. I Tlukálek pospíchal ke králi, jat zlým tušením.
     Když se všichni permoníci sešli, přednesl jim Stříbrožil, čeho se dověděl.
     „Kdo je mezi námi, který okrádá o společný majetek? Kdo je to? Ať předstoupí a poví, proč tak činil, abychom mu odpustili, nebo ho potrestali podle zásluhy!“ končil král.
     Mezi přítomnými nastalo utišení. Druh hleděl na druha, jako by se ptal, kdo to asi bude.
     Tlukálek bledl i červenal při králově řeči. Zápasil v nitru, má-li se přiznati nebo zapříti. Ale brzy se rozhodl. V nastalém tichu protlačil se zástupem, předstoupil před krále a jasným hlasem zvolal: „Já tak učinil!“
     „Tlukálek!“ ozvalo se shromážděním.
     Také král překvapen se díval na nejmladšího permoníčka.
     „A proč?“ vykřikl přísně.
     „Abych pomohl chudé, ubohé bytosti – z lásky k člověku!“ tiše zahovořil Tlukálek a vyprávěl shromážděným druhům o nešťastné Madlence.
     Všichni s účastenstvím naslouchali.
     „Snad mi neporozumíte, snad odsoudíte ve zlé dobrý ten skutek, který se mi podařilo vykonati. Přesto ale doufám, že vaše srdce nejsou ještě tak kovová, aby nepochopila, jak krásné a blažené je vykonati pro slabého dobrý skutek, pomoci mu v nouzi a neštěstí. Hory zabily jí otce, hory se musily o ní postarati. Pohleďte, tohle mi dala, jako by to vám poslala ve znamení díků!“ pravil Tlukálek a vytáhl ze záňadří kytičku mateřídoušky a ukázal ji shromážděným. Udiveni zírali na něžnou květinku a Tlukálek pokračoval: „A nyní mě, králi, suď! Dal jsem jí ze svého podílu, abych ji zachránil!“
     Tlukálek dopověděl a zadíval se na Stříbrožila.
     Ten hleděl na Tlukálka laskavým pohledem. Potom k němu přistoupil a vloživ mu ruku na rámě, pravil:
     „Nebudu trestat to, co trestu nezasluhuje, ale jedno ti zakáži! Víš dobře, že permoníkům je zakázáno odcházeti na boží den. Tys nedbal starodávných příkazů a přestoupil je. Za trest po celý rok a den nedotkneš se našich pokladů a nebudeš s nimi pracovati.“
     Permoni dali kývnutím hlavy souhlas královu rozhodnutí.
     A tak Tlukálek po celý rok a den nedotkl se pokladů Stříbrných hor. Sedával sám v temnotách hor, v ruce držel kvítek mateřídoušky a vzpomínal na Madlenku.
 
     napsal R. F. Vojíř