14 Písnička za groš nebo za dukát

     Šel starý voják z vojny domů. Starý kolovrátek si nesl na zádech. Bude se ve vsi živit hraním písniček. V lese naň přišla dřímota, i proto spal do noci. Stříbrný smích ho probudil. Bílá děvčátka-víly ho pod nosem šimrají: „Budeš nám k tanci hrát?“
     „A budu, když na misku hodíte!“ pravil voják.
     Hraje, až ruka bolí, písničku za písničkou z kolovrátku loudí. Tak do kuropění hrál, víly tancovaly. A tu vyšla na paseku panna ze všech nejkrásnější a poručila:
     „Sestry, již je čas!“
     „Slíbily jsme vojákovi odměnu,“ pravily panenky.
     „Dostane,“ pravila víla. „Měj v kolovrátku dvojí písničky: jedny za groš, obyčejné, druhé za dukát, pro bohaté!“
     Voják víle poděkoval a šel domů. Teď se všude tázal, jakou písničku má hrát, za groš či za dukát. Na vsi mnoho dukátů není, přece však přišel na pyšného rychtáře, který si poručil písničku za dukát.
     „Však si to mohu dovolit,“ chlubí se.
     A byla písnička. Jak na sedláky na zámek donáší, jak se tam před písařem hrbí, ale doma se nafukuje, jako by mu celá ves patřila. Jak mu chudý není člověkem.
     Ale starosta se nedal. Popadl vojáka, na zámek ho vedl, panu vrchnímu žaloval, jak ho – úřad – dareba urazil. Vrchní hned vojáka vyslýchal, co je zač a odkud.
     „Na vsi prý neplechu tropíš,“ praví vrchní.
     „Jen na kolovrátek hraji písničky, které pravdu do očí poví. Jen toho bolí, kdo špatnosti dělá.“ Úředníci se usmívali, rádi by písničky slyšeli, ale voják, že jinak nehraje, než za dukát. Pan důchodní mu hodil dukát první.
     A voják hraje. Brzy se pan důchodní při písničce krčil, když mu hříchy vyčítal. Vidí, jak pan vrchní přísně hlavou pokyvuje.
     Ostatní by se rádi vytratili, každého hříšek svrbí, ale pan vrchní poručí: „Plaťte, písničku si dejte zahrát!“
     A vše se dověděl: jak obroční potají obilí prodává, nadlesní jinou cenu pro zámek píše než tržní, jak pan Franc od sedláků úplatky bere.
     Pan vrchní se zaradoval, jak teď všechny v hrsti drží.
     Přijel kníže, vrchní mu podává účty. Letos je výnos dvojnásobný než jiná léta. Proto kníže úředníky na hostinu pozval, veřejně je chválil, vrchního obzvláště.
     Vrchní je už trochu rozjařen, usmívá se, praví: „To proto, milosti, že hned o všem vím, na vše dohlédnu.“
     Nedala mu dobrá dělat. Vypráví o vysloužilci, jehož písnička za dukát všecko tajně vyzradí.
     „Toť bych se také rád přesvědčil,“ praví kníže.
     Poslali pro vysloužilce“ „Máš jít knížeti pánu hrát.“
     Šel. Vrchní vysvětlil, že každý, o němž má písnička zníti, musí sám dukát zaplatiti.
     Co dělat? Úředníci trnou strachy, když dukáty za písničku klopí. A vysloužilec hraje. Starou písničku o panu důchodním, ale novou sloku přidává, jak teď dobře hospodaří, o panu obročním, jak nyní správně obilí měří, třeba dříve usýpal, o panu lesním, jak si lesů a jich výnosu hledí, zahrál i o polepšení pana France.
     Kníže se směje, do dlaní plácá a najednou na vrchního: „Nuže, ať slyším také o vás!“
     Pan vrchní nemohl trefiti rukou do kapsy, jak se mu třásla. Podřízení se usmívají, jak i na něho došlo. A již je zaplaceno, kolovrátek hraje:
     „Tamti kradli málo, ale pan vrchní krade dosud a nejvíc. Knížecí pole dobře rodí, ale kníže jenom na souvrati sklízí. Sýpky plné, ale kníže jen za zadinu trží. Z odstřelu nejlepší zvěř je pro pana vrchního, panu knížeti ocásky nechává.“
     „Pěkná písnička,“ praví přísně kníže.
     Vrchní tu stojí jako hromádka neštěstí. Jiným tenata chystal, sám se do nich zapletl. Tuší, že je konec jeho vlády. Jako opilý potácí se z hodovní síně.
     A tam plno smíchu, směje se i voják.
     Nyní si ho kníže povšiml.
     „Zdá se mi, že jsme se již někde viděli?“ praví
     „Vždyť jsme u jednoho pluku sloužili,“ řekl vysloužilec.
     „A to sis vysloužil?“
     „Kolovrátek. Na víc nezbylo. Ale dobře i tak, jen když zdraví slouží.“
     Zůstal voják na zámku, ale jeho kolovrátek se kdesi ztratil. Snad jej kdosi, kdo se pravdy bál, ukradl.
     Leč pravda i bez kolovrátku vyjde najevo.
         
     napsal F.Homolka