13 Permonovy oči
Ve staré havírně byl zlý dozorce, který chudé horníky utiskoval a ošizoval a jejich skromný výdělek. Upíral jim právo na zvětšení mzdy, odpisoval jim odpracované hodiny, ponechávaje si zadržené peníze pro sebe. Tak bohatl na úkor chudých a potřebných. Běda tomu, kdo mu odporoval! Hned ho vyhnal z práce, bez ohledu na to, že má doma několik hladových krků.
Horník Panuška užil od něho nejvíce příkoří. Zlý dozorce nedbal, že má doma churavou ženu a půl tuctu dětí. Přikazoval ho na nejhorší práce a ještě mu z každé výplaty strhl nějaký groš.
Panuška těžce nesl toto příkoří, protože každý groš mu byl dobrý, ale pomoci si nedovedl. Trpělivě snášel svůj osud.
Jednou, když opět dělal na jalové skále, kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ním starý permon. Panuška přestal pracovati, usmál se na něho a pozdravil.
„Zdař Bůh, Panuško!“ opětoval pozdrav permon.
„Ty mne znáš?“ divil se užaslý havíř.
„Znám vás všechny a vím, koho kde co tlačí,“ usmál se permon a přistoupil blíže.
Panuška právě odložil kladivo, usedl na balvan, aby posvačil. Z kabátu vytáhl tvrdlý okoralý chléb, rozdělil jej na dvě půlky a podav Perunovi půlku, pravil: „Posvač se mnou, abys okusil, jak chutná havířský chléb!“
Permon přijal chléb a s chutí se do něho pustil.
Když se oba najedli, chtěl se Panuška pustiti do práce na vykázaném místě, ale starý permon mu nedal. Udeřil na opačném místě kladívkem do skály a pravil:
„Zde pracuj!“
Panuška se zdráhal.
„Nevěříš mi?“ uraženě se ptal skřítek.
„Věřím ti, příteli, věřím ti zplna srdce, ale i když najdu stříbrnou žílu, co mi to bude platno? Dozorce mne připraví o větší výdělek,“ povzdechl horník.
„Neboj se a pracuj! Nikomu však neříkej, kdo ti to poradil,“ pravil permon, a než mohl užaslý horník odpověděti, zmizel.
Panuška s chutí se pustil do práce. Posilněn permonovým rozkazem, bušil kladivem do tvrdé skály, až se mu lil pot z čela. Ale ku podivu necítil únavy ani námahy. Skála jako by sama ustupovala. Netrvalo dlouho a objevila se před ním stříbrná bohatá žíla. Zajásal, neboť takového bohatství ještě neviděl. Podle starého zvyku čekala ho odměna.
Když přišel nepoctivý dozorce přehlížet jeho práci, zarazil se. Oči se mu rozšířily chtivostí. Cítil, že se mu naskytuje nová příležitost k obohacení. Dlouho se nerozmýšlel, jak to provésti.
„Kdo ti poručil, abys kopal na tomto místě?“ zhurta se otázal.
Panuška mlčel.
„Za trest nedostaneš odměny!“ utrhl se na něho a nedbaje jeho proseb, odešel. Cestou počítal, kolik zase vyzískal.
Zklamaný Panuška smuten usedl na hromadu skály.
„Co mi to bylo platno, že jsem se tolik namáhal,“ pomyslil si, ale nedomyslil. Starý permon se před ním zjevil, řka: „Nenaříkej! Dozorce bude potrestán! Vrátí vše, neboť každý dělník je hoden své mzdy!“
Než mohl Panuška odpověděti, byl ten tam.
Smuten se vracel Panuška domů – bez odměny.
Sotva se dozorce vrátil od Panuškova díla, padla na něho neznámá a dosud nepoznaná tíseň. Procházeje tmavou štolou, bezděčně se podíval za sebe. Zachvěl se. Ze tmy skal zíraly na něho dvě nehybné zelené oči. Myslil, že sní. Aby se přesvědčil, že tomu tak není, shýbl se pro kámen a mrštil jím po nich. Ozvala se suchá rána, jak kámen narazil na skálu. Ale oči se nepohnuly. Klidně, vyčítavě zíraly na nepoctivce. Obrátil se a strachy se třesa, pospíchal odtud. Oči za ním. Dal se do běhu, ale očím neutekl. Pronásledovaly ho. Zpocen a ustrašen vyjel na boží jasný den. Teprve tam se zbavil očí.
„Vida, klam, zraku, podrážděný mozek,“ usmál se dozorce a uklidněn spěchal domů.
Večer vytáhl své zamilované peníze a jal se opět přepočítávati, o kolik mu přibylo. Sotva sáhl na nepoctivě odňaté Panuškovy peníze, z šera světnice zazářily proti němu dvě zelené nehybné oči…
„I kam mne budete pronásledovati?“ vyhrkl, ale oči se ani nepohnuly. Jen strnule hleděly na jeho nepoctivé ruce. Dozorce nebyl schopen pod jejich dohledem vyndati z kapsy peníze a přidati je k svému nepoctivému bohatství. Spěšně zavřel truhlici. Oči zmizely.
Od této chvíle byl dozorce pod dozorem mlčících zelených očí. Byl z toho zoufalý. Nemohl spáti a do hor se bál. Ale služba nepřipustila, aby se jim vyhnul.
Za několik dní musil tam znovu. Sotva sjel do černé tmy, za ním, jako přízrak, se braly zelené oči. Chtěl zabočiti do postranní štoly, ale oči mu nedovolily. Postavily se mu v cestu. Záhy poznal, že oči ho nutí, aby šel tam, kam chtěly ony. Litoval, že sjel dolů. Po chvíli poznal, že ho či ženou k Panuškovu dílu.
Když došel, zastihl Panušku, jak pilně pracuje. Pochválil ho a chtěl se vrátiti, ale oči mu v tom zabránily. Ucouvl zpět a strachy se roztřásl, když si uvědomil, že je s Panuškou, kterému ublížil, sám.
„Vidíš ty protivné zelené oči?“ zašeptal a rukou ukázal do tmy.
„Nevidím; zdá se vám to, vchod je volný,“ odvětil horník.
„Lžeš! Vidím je pořád za sebou nebo před sebou. Pronásledují mne jako honicí psi. Nemám pokoje, nemám stání, klidu! Nevím, co mám dělat, jak se jich zbavit,“ naříkal bledý dozorce.
Vtom se ze tmy ozval tichý přidušený hlas: „Poslouchat svědomí!“
Dozorce vytřeštil oči. Také Panuška se ulekl.
„Slyšels?“ vyhrkl nepoctivec.
„Slyšel,“ zašeptal horník.
A tu se dozorce zhroutil a kajícně šeptal: „Už chápu. Svědomí! Zpytovati se!“
A jako by se rozpomněl, sáhl do kapsy, v níž nosil Panuškovu zadrženou odměnu.
„Vezmi si je, nechci těch peněz, jsou tvé! Beztoho jen ony jsou původem mých bezesných nocí,“ sípal, strkaje mu peníze do ruky.
Udivený Panuška, který ničeho nechápal, se domníval, že se dozorce pomátl.
„Pane dozorče, vzpamatujte se!“ vykřikl polekaně.
„Neboj se, že jsem se pomátl, činím tak při zdravém rozumu. Tyto peníze ti patří. Chtěl jsem tě o ně ošidit. Vezmi si je!“ ozval se dozorce a vtiskl havíři do ruky jeho odměnu. „Vidíš, oči zmizely,“ zajásal a chvátal k východu.
Panuškovi začalo se v hlavě jasniti.
Dozorce vesele pospíchal štolami, rozhlížel se po všech tmavých koutech, ale zelených očí již nespatřil.
Také starý permon se Panuškovi nikdy neukázal.
Havíři brzy postřehli změnu, která se stala s dozorcem, neboť od té doby nestrhl jim ze mzdy ani grošík. Proč se tak stalo, a co ho obrátilo na cestu poctivosti, nevěděli. Jediný Panuška se domýšlel, ale nikomu se o tom nezmínil.
napsal R.F.Vojíř