10 Vánoce v nebi

     Bylo před vánocemi a  mrzlo, jen praštilo. Sníh pokrýval vysoko ztuhlou zemi a staříci se pochvalovali: „Zaplať Pánbu, to budou pěkné vánoce.“ Děti se vesele koulovaly, jezdily na rohačkách a stavěly sněhuláky.
     Když se to andělíčkové v nebi dověděli, byli celí smutní a prosili sv. Petra: „Otče, udělej nám také nějakou radost, jako mají na zemi.“ I zachmuřil se sv. Petr, až se obloha zamračila, a povídá: „Pořád jen pokoušíte, nerozumné děti! Cožpak to už není samo sebou největší radostí býti stále zde, v kraji věčného blaha?“ Ale andělíčkové tomu nerozuměli a pořád škemrali.
     I radil se sv. Petr s jejich přítelem, sv. Mikulášem a ten mu řekl: „Nezlob se, nebeský strážce, na tu drobotinu, že věčné blaženosti ani za mák nerozumí. To jsem já také poznal na svých nadílkách. Některého venkovského kluka daleko víc potěší malovaná káča než sebe lepší obrázek. To víš, děti a ty svou nebeskou blaženost dovedou velmi málo oceniti.“
     „A co jim tedy mám zařídit, biskupe, aby tady měli také takové pozemské vánoce,“ ptal se sv. Petr. Vtom zaslechli nablízku neumělý dětský hlásek, který zpíval „Narodil se Kristus Pán“. Oba významně na sebe pohlédli a kráčeli po špičkách za hlasem.
     Za keříčkem seděl na zemi malý andílek, měl před sebou stromeček, ozdobený papírovým řetězem a několika jablíčky a vedle něho zapíchnuty v bramborech hořely dvě svíčičky. „Komu to svítíš, děťátko?“ ptá se sv. Mikuláš. Andělíček se začervenal a nesměle šeptá: „To je za tatínka a za maminku.“
     „Tady máš vhodný nápad,“ povídá biskup. „Dej přivésti vánoční stromky, nakup dárků a celé nebe bude nad tím u vytržení.“
     „Máš pravdu, vzácný příteli dítek,“ dobrácky pokyvuje hlavou Petr: „To se té drobotině opravdu srdce pozasměje!“
     „Neříkej „drobotině“, Petře,“ rozumuje sv. Mikuláš, „já myslím, že se bude i velké těšit.“
     „No, uvidíme, uvidíme,“ dokládá sv. Petr. „Tak se mi zdá, že už se toho sám nemohu dočkati.“
     Od toho dne nemyslil nebeský klíčník na nic jiného, než na samé stromky a vánoční dárky. I ve spánku sebou často pohnul a zhluboka vzdychl, jako by kácel stromy a tahal je po stráních. Hned potom zaškubal svaly ve tvářích, ba i prsty zaluskl, jako by si pochvaloval: „Kakraholtíku, to jsou ale hračičky. To si můžeme dovolit jenom my tady v nebi!“
     Za několik dní rozletělo se v noci několik nebeských vzducholodí na Podkarpatskou Rus a k ránu přivezli na nich andělé takové jedle, jako nejvyšší komíny na světě. Hned je složili v nebeských zahradách na odlehlých místech, kam sotva kdo vkročil a slíbili Petrovi, že nikomu o tom ničeho nepovědí.
     Druhou noc se rozletěly vzducholodi po největších městech na světě nakupovat dárky. Sv. Mikuláš jako dobrý znalec jel s nimi, ale čerta nechal doma, aby se nic neprozradilo. Přestrojeni za lidi nakupovali celý den a platili samými zlaťáky, až lidem oči přecházely. K ránu přiletěli do nebe a hned se dali do práce.
     Jedle přidělali na pohyblivý chodník, který byl tak zařízen, že mohl projížděti všemi sály. Když v noci všechno usnulo, upevňovali na jedle dárky. Každou chvíli vybuchlo shromáždění nebeských duchů nadšeným obdivem: „Jé, to je krásné!“ Sv. Mikuláš nestačil nabádati j tichu a velmi se zachmuřil, když jednoho dne vyslechl důvěrný rozhovor dvou andělíčků, kteří si šuškali po cestě: „Poslouchej,“ povídá jeden, „tak jsem dnes něco našel. A kdybych byl na zemi, řekl bych, že maminka určitě už strojila v noci stromeček.“
     „A co? Co?“ šeptá druhý.
     „Ale tadyhle, podívej se, není-li to zlatý vlas, o němž jsme my ještě menším říkávali, že jej tam zapomněl asi andělíček, když nosil stromečky?“
     A ukazoval kus zlaté niti, kterou se pokrývaly jedle, aby se třpytily. Oba kroutili nad tím hlavičkami jako učenci, když naleznou v zemi bronzový kroužek a hádají se, z kterého je asi století před Kristem.
     Sv. Mikuláš zostřil dozor a před odlehlou část zahrady nastražil několik andělů, kteří měli na starosti nepozorovaně odvésti každého, kdo by byl v tato místa zabloudil. Jiní tu poletovali, aby i nahoře ochránili tajemství před nezvanými hostmi.
     A tak v samých starostech se přiblížil Štědrý večer. Sv. Petr uzamkl o něco dříve nebeskou bránu a těšil se jako malé dítě na vánoční překvapení. Andělíčkům pak rozkázal, aby dnes hvězdičky rozsvítili o něco dříve a zůstali potom již doma.
     V nebeských sálech bylo neobyčejně živo. Na miliony nebešťanů se procházelo osvětlenými prostorami a někteří nad nimi vesele poletovali. Ve zlatém sále na diamantovém trůně seděl Pán a hovořil s těmi nejmenšími.
     Náhle zašumělo to hlasem stříbrných harf a nebeský orchestr rozezpíval se vánočními melodiemi. Obrovské megafony přenášely zvuk jeho do všech sálů. V nádherné tóny vpadl potom vzdálený sbor jímavými zpěvy střídavě ve všech řečech světa. Všichni zbožně naslouchali pravým andělským zpěvům.
     Vtom něco zasvištělo, jako by se zvedl v dáli vítr a již vjížděl první strom do sálu. Všichni užasli nad neobvyklým zjevem. Obrovská jedle byla poseta tisíci žárovkami ve všech barvách a na větvích se houpaly malované káči, jež byly vyřezány v podobě malých soviček, které se šklebily vyvalenýma očima dětských šilháčků. Barevné bičíky poskakovaly a praskaly jako malé pistolky.
     A již tady byl druhý strom. Na jeho větvích bělounké lahvičky se smetanou tenounkým hlasem přály „dobré chutnání“ a sněhové piškotky točily se tak vyzývavě, jako by nutily k utrhnutí. Hlasitý smích vzbudil strom následující, plný šidítek různých tvarů a barev, které na větvích poskakovaly jako veverky a z nichž vytryskovaly fontány zlatého medu. Malých andělíčků se zmocnilo při tom takové rozechvění, že začali křičet: „Já chci dumlíčka!“
     Stromy se šinuly do dalších sálů a nové přijížděly. Na dalším byly samé píšťalky, trumpetky a řehtačky, které vyluzovaly zvuky, až uši zaléhaly, na jiném kopací míče s tvářemi usměvavých pídimužíků, kteří kouleli očima a houkali jako v hlubokém lese při měsíčku.
     Následovaly stromy s panáčky a jiné s panenkami, které rozpoutaly bouři nadšení. Panáčkové se houpali na větvích jako v cirkuse, poskakovali jako opičky, vymršťovali se do výše jako gumové míče, panenky se usmívaly, zpívaly, tančily a některé rozhazovaly cukrátka jako drobounké sněhové vločky.
     Všude samý smích a veselí. Někteří andělíčkové se nemohli udržet a letěli za stromy. Jiní všetečkové trhali z nich, co se jim líbilo a ejhle! – zázrakem visela na větvi v okamžiku táž věc jako prve. Z toho nové překvapení a jásotu nebylo konce. Andělíčkové ztropili takový rámus, že sv. Petr z rozčilení si až vousy na bradě poškubával a bázlivě se díval na Pána. Ale ten pokynul, aby jen nepřekážel nebeské drobotině v radosti.
     A nové a nové stromy šinuly se dále. S červenými jablíčky, zlatými banány, se žlutými ořechy a šťavnatými hruškami, s čokoládovými bonbony, plněnými nejsladšími šťávami, s pocukrovanými vánočkami, preclíky a jinými pamlsky. Všecko bylo oživeno, jásalo, kývalo, křičelo, nabízelo se s usměvavými posunky tak dlouho, až někdo utrhl a hned zase tu byl kousek třeba daleko krásnější, vábnější a tak se to opakovalo stále a stále. Stromy odjížděly do nebeských zahrad, kde se řadily podle cest a kolem nich šumělo to zlatými křidélky buclatých andělíčků a jásalo jejich rozpoutanými hrdélky.
     V sálech se objevovaly jedle nové a nové, jejichž ozdoby vybrány byly pro anděly dospělejší. Pozornost budily stromy z krajin severních, na nichž jiskřil se sníh, ozařovaný duhovými barvami severní záře. Dušičky z těchto míst pochopily, že je to překvapení pro ně a vítaly je uznalou pochvalou. Pro nebešťany z jižních pralesů následovaly stromy s tamější květenou a zvířenou. Nádherné rajky, kolibříci a cizokrajní motýli nad tropickými květy uchvacovali diváky skvělými barvami a nezvyklými tvary.
     Zdálo se, že nemůže již přijíti nic krásnějšího, co by mohlo ještě stupňovati nadšení diváků. A přece! Jako pravé zázraky šinuly se sem obrovští velikáni, na jejichž větvích hořely a praskaly rakety, jež záplavou barev jako ohnivé vodotrysky ozařovaly celé okolí. V ohromném chomáči vířilo to hvězdami, ohnivými meteory, běloskvoucími liliemi, celé divadlo zahořelo barevnými duhami, aby v nejbližším okamžiku zase uhaslo a ustoupilo novým divům. To vše následovalo za sebou tak prudce, že by se pozemšťanům nad tím jistě hlava zatočila. Nebešťané s utajeným dechem sledovali úžasné divadlo, když náhle za obrovského zahřmění všecko zhaslo… Po několika okamžicích se blížil neobyčejný strom zářící oslňujícím světlem.
     Byl proměněn v růžový keř, na němž vyrůstala záplava rudých květů. Obraz jeho přenášel se zvláštním zařízením po celém nebi. Z květů se šířila opojná vůně, která se po chvíli měnila v dým, jenž stoupal do výše. Tam utvořil obláček, který se zvolna ztělesňoval v obrovské poupě, jež se počalo rozvíjeti a ejhle! – usměvavá pacholátko rozhlíželo se z něho na všechny strany a žehnalo zástupům. Nad celým divem svítila betlemská hvězda a pod ní skvěl se nápis: „Z růže kvítek vykvet´ nám, radujme se!“
     Všichni padli na kolena a klaněli se božskému dítěti, které chtělo na svět přinésti lásku a věčný mír.
      
 
 
     napsal L. Kozel