05 Pohádka o vysvobozené princezně

     Daleko, daleko, až tam, kde po celý rok ledy neroztají, sněženky nerozkvetou a skřivánek se nerozjásá, v kraji věčného smutku, kde neustále větry naříkají, věznila bledolící vládkyně mrazů, nelítostná Zima, v podzemní jedné sluji roztomilou princezničku Přírodu. Princezna byla dceruška matičky Země, s níž se kdysi Zima znesvářila proto, že její pýcha byla uražena rozhodnutím mocného vladaře Světa, jenž, maje si vyvoliti družku a spoluvládkyni, dal přednost mírné, šlechetné Zemi a odmítl prudkou, bezcitnou Zimu, z níž, ač její roucho třpytilo se démanty, neustále čišel chlad. Šťasten byl Svět a Země, když se jim narodila spanilá dceruška Příroda, děťátko tisícerých půvabů a ctností. Štěstí jejich bylo dovršeno, když z roztomilého děťátka stala se princeznička čarovných oček a tisícerých úsměvů, nevýslovně krásných písniček a oslňujících barev. Princeznička Příroda milovala vše krásné a vznešené, všechno tvorstvo i rostlinstvo pod tou boží oblohou. Nebylo dne, aby nepotěšila tatíčka a matičku nějakým dobrým skutkem. Netušila, že pomstychtivá Zima poručila svým věrným služebníkům, větrům a mrazům, aby využili vhodného okamžiku a zmocnili se dcerušky Světa a Země… Hrozná byla chvíle, kdy se větrům a mrazům podařilo uchvátiti Přírodu, zahaliti ji do svých plášťů a letěti s ní na sever, do říše své vládkyně, netrpělivě čekající na svou kořist. Ó, jak truchlivě lkala Meluzina, také nebohá oběť vrtošivé panovnice Zimy, když princezničku Přírodu, zedranou a zesláblou, spouštěly do podzemí ledné sluje, aby odtud nikdy již nevyšla, neboť bylo přáním Zimy, aby se chudinka Příroda žalem a marnou touhou po rodičích usoužila… Temná a studená byla sluj, v níž měla Příroda zahynouti. Z ledových krápníků neustále crčela voda na uvězněnou děvušku, den za dnem stále více chřadnoucí…
     „Kde jste, předrahý tatíčku a mamičko, kde jste, stříbrné obláčky, modrá obloho, zelené pažity, šumící háje a bublavé potůčky? Zda opět uslyším šveholení ptáčků zpěváčků, zda opět uzřím veselé reje kučeravých dětí a zahledím se na mihotavá světélka královny Noci?“ Tak a podobně se tázala Příroda sama sebe, ale v odpověď slyšela jen temné hučení větrů a lkaní Meluziny. Marně sháněl se tatíček Svět a matička Země po své předrahé dcerušce. Nikdo jim nemohl povědět, co se s Přírodou stalo a kam zmizela. Žalem sklíčeni rozeslali rodiče na všechny strany spolehlivé posly, aby pátrali po zmizelé princezničce. Všichni se však navrátili s nepořízenou, toliko jeden z nich, jménem Čas, přinesl trochu naděje. Na své pouti za princezničkou octl se až v říši Všehomíra, jehož syn, spanilý Jasoň, jinak Slunko řečený, velmi pozorně naslouchal, když Čas vyprávěl o líbezné princezničce Přírodě a o jejím zmizení. Rozhodl se, že se pokusí nalézti jedináčka Světa a Země, rozkošnou dcerušku Přírodu. Vzkázal po Čase Světu a Zemi, aby se příliš smutku nepoddávali, ale doufali, že opět svou dcerku uzří zdravou, krásnou a veselou. On, Jasoň zlatovlasý, vyzbrojený ohnivými šípy, neustane, dokud zmizelé Přírody se nedopátrá.
     Obdržev svolení otce svého Všehomíra, vydal se na cestu s věrnými služebníky Červánkem a Září. Nebylo místečka, jehož by důkladně neprohlédli, ale po Přírodě nikde vidu ani slechu. K prozkoumání zbýval již jen sever; nenajde-li ani tam Přírody, marná bude svízelná pouť kralevice Jasoně…
     Vládkyně Zima zuřila, když se dověděla od svých věrných větrů, že se k jejímu sídlu blíží Jasoň, statečný syn Všehomíra.
     Kázala mrazům, aby dnem i nocí střežily podzemní sluje, v níž Přírodu ujařmila. Ubohá děvuška zakoušela hrozná muka v tmavém, studeném a vlhkém žaláři. Byla však tichou trpitelkou; vysílením nemohla trochu hlasitěji zahořekovati a v duchu se již loučila navždy s tatíčkem Světem a matičkou Zemí. Neměla však zvítěziti zloba nad dobrem. Princ Jasoň metal ohnivé šípy do každé skulinky. Červánek a Záře prozkoumaly kde jaké místečko severu, až se jim podařilo najíti podzemní lednou sluj, v níž hynulo potěšení Světa a Země, dceruška Příroda…
     Hoj, statečně udeřil Jasoň svými šípy na ledový příkrov podzemní sluje, rozmetal vše, co mu stálo v cestě, zahnal větry a mrazy, služebníky hrdopyšné Zimy, poručil Červánku a Záři, aby opatrně vynesly bledolící Přírodu na zdravý vzduch, objal a políbil na čelo děvušku, probudil ji svým úsměvem z bezvědomí k novému životu. A jak se na zachráněnou Přírodu smál, princeznička jako zázrakem nabývala nových sil, líčka jí zrůžověla, tělíčko se osvěžilo a než se princ nadál, zazpívala princeznička překrásnou písničku, lahodnou a něžnou. Zněla jako stříbrné rolničky a při té písničce měnil se smutný kraj v rajskou zahradu…
     Princ Jasoň, Slunko, řečený, spěchal s Přírodou k Světu a Zemi. Blaženějšího shledání nikdo dosud neviděl a neuvidí!
     Kralevic Jasoň Přírody již neopustil, ale žil s ní šťastně a spokojeně. Tatíček Všehomír často je navštěvoval v překrásném obydlí, jež jim Svět a Země zbudovali. Zima zlostí zahynula a její služebnictvo se rozprchlo po celém severu.                  
  
     napsal J. Kubička