04 O hodném děvčátku
Na konci kterési dědiny stála chaloupka. Před ní byla zahrádka a v ní stará jabloň rozpínala široké haluze a stínila maličké okénečko, které se dívalo přívětivě z čistě obílení zdi. Na slaměné střeše rostl tmavozelený mech, pod krovem měly vlaštovky hnízda a obveselovaly svým švitořením celý dvorek.
Chaloupka patřila nezámožnému rolníkovi, jenž zde bydlel se svou ženou a dcerkou. Rodiče milovali nesmírně své jediné dítě a vychovávali je k poslušnosti a pobožnosti, aby jim jednou bylo k potěše a dobrým lidem k radosti. Terezka byla hezounké, zlatovlasé a modrooké děvčátko, jemuž se celý den linul z hrdla smích a zpěv. Později pak pomáhala matičce při práci, chodila do školy a když přišla, hnala kravku Babulu na pastvu. Tak žili všichni tři klidně a spokojeně až do dne, kdy matička onemocněla a zakrátko zemřela. Tatíček s Terezkou smutně zaplakali a nebožku pochovali,
Hospodařili teď sami, ale děvuška nemohla všechnu práci zastati, poněvadž byla ještě slabá. Tatíček poznal, že to tak dále nepůjde a po dlouhém uvažování se rozhodl, že se ožení po druhé .
Tak dostala Terezka macechu. Teď teprve poznala, co to znamená ztratit matičku. Macecha na ni vlídně nepromluvila, nikdy nepohladila, ani neudělala před spaním křížek na čelíčko. Jenom jí neustále lála a ubližovala. Tatíček pozdě uviděl, jakou učinil chybu tím, že dcerce přivedl druhou matku, ale nemohl již to napraviti.
Trápil se nad tím velice. Jednoho dne odešel z domu a víckrát nikdo o něm ničeho nezvěděl.
Macecha si přivedla druhého manžela a začala s ním hospodařiti. Terezce se dařilo ještě hůře. Ukládali jí jen těžkou práci a při každé příležitosti ji trýznili.
Za rok se maceše narodily děvušky-dvojčata. A co divného? Měly na místě dvou očí ještě jedno třetí na čele. Terezka se zaradovala, že si bude se sestřičkami hráti a že jí bude veseleji. Ošetřovala je, myla i oblékala a všemožně se přičiňovala, by ji macecha i ony měly za to rády. Když dorostly, nakoupila jim macecha drahých a pěkných šatů a navařila dobrých jídel. Terezka chodila v chatrných hadřících a dostávala každého dne třikrát bití a jednou jísti. Ale nestýskala si, ani nikomu nežalovala, jen po straně si často poplakala.
Při tom živoření přece rostla do krásy, že se jí žádné děvče z dědiny nevyrovnalo. Nevlastní sestry byly tak nehezké, že nikdo na ně pohlédnouti nemohl. Macecha to těžce nesla a nemohla svým rozumem na to přijíti, odkud se Terezčina krása bere, když dře celý den a ani se nenají do sytosti.
Aby Terezka neviděla, co si dobrého uvaří, posílala ji macecha ráno krávy pásti a přikázala, aby se nevracela před západem slunce.
Terezka poslechla a každodenně vyhnala macešiny krávy i svou Babulku na paseku. Tam jim zamotala provazy kolem rohů a pustila je po celé pastvě. Krávy vesele zabučely a s chutí chrupaly čerstvou trávu. Zatím, co macešiny krávy zašly opodál, Babulka se vrátila, sklonila bílou hlavu a dala Terezce z jednoho rohu jísti a z druhého píti. Děvče se posilnilo, pohladilo ji po krku a vesele si poskočilo a zazpívalo. Hrálo si celý den, pletlo z kvítků věnečky a když slunce již zapadlo, hnalo krávy domů.
Macechu jednou napadlo, jestli snad někdo nepřináší Terezce na pastvu jídlo a proto řekla své dcerce Hance: „Hanko, vezmi do košíku oběd a zanes Terezce! Dej dobrý pozor, zdali k ní nikdo nepřijde a co na pastvě dělá; potom mi to povíš.“
Hanka vzala košík a šla. Terezka ji uviděla zdaleka a velmi se podivila. Zavolala na kravičku: „Ó Babulko, kterak mě nakrmíš?“ – „Zaplítej sestřičce vlasy, aby neviděla, co budeme dělati,“ zněla odpověď.
Hanka přišla k sestře a řekla: „Terezko, přišla jsem si s tebou pohrát a přinesla jsem ti oběd.“ Terezka poobědvala a pak si se sestrou hrála. Konečně řekla: „Haničko, lehni si mi do klína; pročeši ti vlásky, zapletu vrkoče a uviji ti věneček na hlavu, ale zavři oči.“ Hanka položila sestře hlavu do klína, dvě oči zavřela, ale třetím trochu viděla. Zatím Babulka přišla, dala Terezce z jednoho rohu jísti a z druhého píti a zase odešla k ostatním kravám.
Hanka otevřela oči a tázala se: „Sestřičko, co jsi dělala kravičce?“ Terezka odpověděla: „Nic, sestřičko, měla odvázaný provaz, tak jsem jí jej kolem rohů zamotávala.“
Hanka tušila, že Terezka nemluví pravdu. Neřekla jí, však ničeho a šla domů. Macecha se hned zvědavě tázala, co viděla. Hanka odpověděla: „Když mi zaplétala vlasy, kázala mi zavříti oči; jedním okem jsem viděla, že jí kravka čehosi z rohů dávala.“
Tato odpověď macechu neuspokojila a proto poslala příštího dne dceru Tonku s obědem a nařídila jí, aby dala lépe pozor, než Hanka. Když Tonka přišla s košíkem na louku, řekla Terezce: „Nesu ti oběd a potom si budeme hráti.“ Chvíli obě běhaly, dováděly po louce a trhaly květiny. Pak řekla Terezka: „Sestřičko, polož mi hlavu do klína; pročeši ti vlásky, zapletu vrkoče a uviji pěkný věneček jako družičce. Ale zavři oči.“ Tonka uposlechla. Položila sestře hlavu do klína, dvě oči zavřela a třetím se dívala. Viděla dobře, že Babulka dala sestře z jednoho rohu jísti a z druhého píti. Když kravička odešla, řekla Terezka: „Můžeš vstáti; kdybys měla zrcadlo, viděla bys, jaké máš vrkoče a pěkný věneček na hlavě.“ Ale Tonka se tázala: „Sestřičko, co jsi dělala krávě?“ „Měla kolem rohů otočené kořeny, tak jsem jí je odstraňovala,“ zněla sestřina odpověď.
Tonka tomu nevěřila a všechno vykládala doma maceše. Ta se hned dovtípila, proč je nevlastní dcera tak krásná. Pak se poradila s manželem a usnesli se, že Terezku vyženou.
Když sluníčko zašlo za hory, přihnala Terezka krávy.
Poklidila, podojila a položila se vedle Babulky na slámu. Macecha jí totiž nedovolila spáti ve světnici. Před spaním Babulka řekla: „Zítra ráno tě macecha vyžene z domu; ale neboj se, půjdu s tebou.“
O půlnoci přišla macecha do chléva a vzbudila Terezku. Dala jí mast a poručila, aby namazala Babulu. Ale Babula řekla, že ji chce macecha otráviti, aby namazala touto mastí její krávy. Terezka tak učinila.
Sotva ráno svítalo, vyhnala macecha Terezku. Ale ta neplakala, neboť Babula šla s ní.
Šly spolu celý den přes lesy a doliny. Terezka již únavou slábla a umdlévala. Kravka řekla, ať je jen statečná, že ji posílí. Nakrmila ji z jednoho rohu a napojila z druhého. Putovaly dále, až přišly ke kopci, na němž stál zámek. Pod kopcem se Babulka zastavila a řekla: „Terezko, ohmatej mi krk,“ Terezka ohmatala jí krk a ucítila pod kůží dlouhý meč. Vytáhla jej. Byl ostrý jako břitva. Tázala se: „Nač ten meč? Co mám s ním dělati?“ Kravička řekla: „Rozřež mi kůži, ale opatrně, abys mě neporanila.“ Terezka tak učinila a v tom okamžiku stála před ní krásná paní, objímala Terezku a děkovala jí za vysvobození. Vypravovala, že byla sedm let zakleta a čekala s touhou a nedočkavostí na dnešní den. Pak vzala udivenou dívku za ruku a vedla cestou do zámku. Stanuly před těžkými, železnými vraty. Vší silou zabouchaly. Služebnictvo otevřelo a poznalo královnu, která zmizela před několika lety. Padalo před ní na kolena a líbalo lem drahého roucha. Posléze přišel i stařičký, sehnutý muž. Terezka poznala v něm tatíčka. Objali se a radovali, že se setkali. Královna dala vystrojiti velkou hostinu, při níž všichni oslavovali její vysvobození. Terezka s tatíčkem již zůstali v zámku až do smrti a jestliže ještě žijí, tak vínko pijí a jestliže zemřeli, tak v hrobě hnijí.
napsala H. Salichová